K některým iracionálním aspektům právní úpravy podmíněného zastavení trestního stíhání

    Právní úprava podmíněného zastavení trestního stíhání[1] doznala důsledkem novely trestního řádu provedené zákonem č. 193/2012 Sb. k 1. 9. 2012 výrazných změn. Podmíněné zastavení trestního stíhání totiž lze, je-li to odůvodněno povahou a závažností spáchaného přečinu, okolnostmi jeho spáchání anebo poměry obviněného, podmínit též závazkem obviněného, že se během zkušební doby zdrží určité činnosti, v souvislosti s níž se dopustil přečinu, anebo tím, že složí v přípravném řízení na účet státního zastupitelství, resp. v řízení před soudem na účet soudu, peněžitou částku určenou státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti podle zvláštního právního předpisu, tato částka nebude zřejmě nepřiměřená závažnosti přečinu, přičemž takové rozhodnutí bude opět možné vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu důvodně považovat za dostačující (srov. ustanovení § 307 odst. 2 trestního řádu).

    Tento příspěvek má za cíl zaměřit se na asperační variantu podmíněného zastavení trestního stíhání spočívající v závazku obviněného zdržet se určité činnosti, v souvislosti s níž se dopustil přečinu, během zkušební doby, resp. na její právní úpravu, při její aplikaci v praxi místy poněkud absurdní.[2]

    Navrhované změny

    1.

    Prvním problémem může být velmi důrazná délka zkušební doby, po kterou se obviněný zavazuje zdržet se určité činnosti, tj. šest měsíců až pět let. V této souvislosti je prvně zapotřebí uvědomit si, že skupinou osob, na něž je tato právní úprava cílena především, je skupina řidičů. V době, kdy se budou tito obvinění rozhodovat, zda je pro ně podmíněné zastavení trestního stíhání výhodné, či nikoli, nebudou znát s jistotou délku zkušební doby v daném případě, přičemž pět let pro ně může představovat dobu přímo odstrašující, a to nehledě na nemožnost upustit od výkonu zbytku takového závazku obviněného (k této problematice blíže srov. dále v textu tohoto příspěvku uvedené). Ani judikatura přitom v současné době nepřipouští, aby byl závazek obviněného zdržet se určité činnosti kratší než sama zkušební doba[3].

    Jak již v minulosti správně upozorňovali např. Šámal, Říha a Strya, ustanovení § 307 odst. 3 trestního řádu by tak mělo být novelizováno v tom směru, že závazek obviněného zdržet se určité činnosti může být i kratšího trvání, než je stanovená zkušební doba. Také tito autoři přitom vycházejí z výše rozvedené argumentace, a sice že není jakkoli racionální anebo důvodné trvat na tom, aby musely být tyto dvě doby stanoveny shodně, že naopak velmi vhodné pro individuální (ale nakonec i generální) prevenci je stanovit tyto doby rozdílně, pochopitelně tak, aby závazek nevykonávat činnost byl kratšího trvání, aby mohl být obviněný kontrolován i při dalším výkonu té činnosti, při níž předtím selhal a spáchal trestný čin, tedy aby ji vykonával pod hrozbou pokračování v trestním stíhání, pokud by selhal opětovně[4].

    2.

    Pro obviněného by mohlo být dále velmi motivující zakotvení takového ustanovení, jež by umožnilo upustit od výkonu zbytku závazku obviněného, když nejméně již pokud je v případě odsuzujícího rozsudku pachateli trestného činu uložen trest zákazu činnosti ve formě zákazu řízení motorových vozidel, tento má běžně možnost v souladu s ustanovením § 90 trestního zákoníku po výkonu poloviny trestu požádat soud o podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti.

    Obviněný by tak již nemusel poněkud kontraproduktivně kalkulovat, zda je pro něj příznivější varianta, kdy trestní řízení dospěje k odsuzujícímu rozsudku a uložení trestu, o jehož prominutí má právo po výkonu jeho poloviny právo žádat, anebo varianta, v případě které dojde k aplikaci odklonu, tedy nebude pravomocně odsouzen a bude mít nadále „čistý“ výpis z evidence Rejstříku trestů, avšak zákon mu dříve uvedené právo zkrátit svůj závazek nepřiznává, což je ve své podstatě nežádoucí; nadto pak, představují-li odklony v trestním řízení a zejména pak jejich asperační varianty sankční opatření, procesní protějšky trestů (k tomuto blíže srov. dále v textu tohoto příspěvku uvedené). Možnost upuštění od výkonu zbytku závazku obviněného po uplynutí poloviny zkušební doby, resp. poloviny doby, po kterou se obviněný zavázal zdržet se určité činnosti, by přitom bylo vhodné užívat zejména u těch obviněných, kteří by řádně plnili veškeré uložené podmínky a povinnosti a vedli by příkladný řádný život.

    Šámal, Říha a Strya pak současně navrhují zakotvení možnosti, aby mohlo být v souvislosti s upuštěním od výkonu zbytku závazku obviněného rozhodnuto též o prodloužení zkušební doby podmíněného zastavení trestního stíhání až o dva roky, a to s tím, že její celková výměra by nesměla překročit pět let; šlo by přitom o postup fakultativní, který by státní zástupce, resp. soud, využít mohl, ale nemusel. Jinak by se takové rozhodnutí nijak nedotýkalo původních podmínek podmíněného zastavení trestního stíhání[5]. Na uváděnou možnost lze však v určitém směru pohlížet jako na možnost zbytečnou, resp. takovou, pro kterou lze nalézt skutečně nutný důvod jen stěží. Snad zcela naopak, pro případ budoucího pojednávání dané trestní věci může v takovém případě uplynout od spáchání trestného činu velmi dlouhá doba a v této souvislosti tak lze hovořit o oslabení anebo úplné ztrátě důkazní síly ve věci opatřených důkazů; obnovení trestního řízení by tedy mohlo být následně přinejmenším z hlediska dokazování velmi náročné, o věrohodnosti svědků pak nelze snad ani uvažovat. Obdobně je jiným důležitým negativním aspektem této problematiky též výchovný účinek případného trestu na obviněného, jenž by měl být uplatněn samozřejmě co nejdříve je to po spáchání trestného činu možné.[6]

    3.

    V neposlední řadě, určitá nedomyšlenost spočívá také v tom, že se obviněnému nezapočítává doba, po kterou mu bylo před právní mocí usnesení podle ustanovení § 307 odst. 2 písm. a) trestního řádu oprávnění k činnosti, která je předmětem závazku, v souvislosti s trestným činem odňato podle jiného právního předpisu nebo na základě opatření orgánu veřejné moci nesměl již tuto činnost vykonávat. V této souvislosti lze zmínit kupříkladu zadržení řidičského průkazu podle ustanovení § 118b zákona o provozu na pozemních komunikacích, kdy jestliže se např. obviněný zaváže zdržet se během zkušební doby podmíněného zastavení trestního stíhání řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku, do této doby mu nebude možné započíst dobu zadržení řidičského průkazu před trestním rozhodnutím.

    Obviněný totiž předně v době, kdy svůj závazek vyslovuje, ať jde o přípravné řízení, anebo dobu po jeho skončení, takto činí na základě okolností, které jsou mu v dané době známy, tj. pro obviněného je např. akceptovatelné v okamžiku, kdy svůj závazek specifikuje, že činnost nebude vykonávat kupříkladu po dobu šesti měsíců; obviněný však nemůže nijak předvídat chování orgánů činných v trestním řízení. Nijak tak např. neovlivní, kdy bude přípravné řízení skončeno, anebo kdy se státní zástupce či soud začnou případem zabývat; to může ovšem nastat např. právě až po uplynutí šestiměsíční doby od okamžiku, kdy obviněný svůj závazek v přípravném řízení vyslovil. Obdobné pak platí, vysloví-li obviněný svůj závazek v průběhu hlavního líčení; zde bude soudem sice rozhodnuto o podmíněném zastavení trestního stíhání, a to včetně výroku o závazku obviněného ve shodě s jeho návrhem, avšak právní moc tohoto usnesení může nastat z řady důvodů až o mnoho měsíců později. Domnívám se přitom, že neexistuje žádný racionální důvod, aby byl v tomto směru opětovně zvýhodněn ten, komu byl uložen trest zákazu činnosti ve standardním trestním řízení.[7]

    K této problematice se již v minulosti vyjádřil Nejvyšší soud ČR, který uvedl, že „není namístě analogie s postupem při zápočtu do doby výkonu trestu zákazu činnosti mj.[8] proto, že jednostranný závazek obviněného ve smyslu § 307 odst. 2 písm. a) tr. řádu nemá povahu trestu, nýbrž dobrovolného prohlášení (slibu).“[9] Na tomto místě lze však ve shodě se dříve uvedeným přisvědčit názoru Zůbka, který k tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR uvedl, že „s tímto názorem nelze souhlasit, neboť i tyto „dobrovolné“ závazky zpravidla musí obviněný pociťovat jako újmu, jejich dodržování koresponduje s negativními dopady, které by mu jinak působil uložený trest.“[10]; [11]

    De lege ferenda by tedy mělo být stanoveno, že se do doby závazku nevykonávat určitou činnost započítá i ta doba, po kterou bylo obviněnému před rozhodnutím o podmíněném zastavení trestního stíhání oprávnění k této činnosti v souvislosti s přečinem odňato podle jiného právního předpisu nebo na základě opatření orgánu veřejné moci nesměl již tuto činnost vykonávat. Uváděné by napomohlo vyrovnání další z nevýhod podmíněného zastavení trestního stíhání oproti odsouzení za týž trestný čin[12].

    Konečně, jak správně uvedli i Šámal, Říha a Strya, vhodné by bylo současně upravit i ustanovení § 74 odst. 1 trestního zákoníku, a to tak, aby bylo možné započítat také tu dobu, po kterou obviněný nevykonával určitou činnost, protože se k tomu zavázal podle ustanovení § 307 odst. 2 písm. a) trestního řádu, do později uloženého trestu zákazu činnosti, pokud by bylo v trestním stíhání pokračováno; uváděné by však podle nich nemělo platit, pokud se v trestním stíhání pokračovalo proto, že obviněný tento závazek porušil (v takovém případě by z toho neměl mít benefit)[13].

    Zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích

    V návaznosti na výše uvedené nutno pouze doplnit, že opomenout by nebylo možné ani s rozebíraným nezbytně související novelizace mimotrestních předpisů, a to zejména zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, konkrétně jeho ustanovení § 102, neboť v případě, kdy by nebylo toto ustanovení v duchu všeho dříve analyzovaného novelizováno, dané změny institutu podmíněného zastavení trestního stíhání by mohly být v praxi proveditelné pouze stěží, resp. tyto by se mohly stát jaksi bezzubými[14].

    Závěr

    O odklonech v trestním řízení je někdy hovořeno jako o tzv. třetí koleji sankcí (vedle dalších dvou druhů sankcí, tj. trestů a ochranných opatření)[15]. S uváděným lze přitom více než souhlasit, když dříve rozebraný postup podle ustanovení § 307 odst. 2 trestního řádu má pro obviněného jistě neblahé důsledky, a to v podobě jakési quasisankce spočívající v nemožnosti vykonávat určitou činnost; v případě trestných činů v dopravě je navíc učiněn i záznam bodů v registru řidičů, a to vše, ač obviněný nebyl uznán vinným[16].

    Shrneme-li přitom vše dříve uvedené, shora nastíněné nedokonalé aspekty právní úpravy podmíněného zastavení trestního stíhání mohou činit takový postup anebo takové rozhodnutí vůči obviněnému daleko přísnějšími, než kdyby obviněného odsoudil soud a za jeho trestný čin mu uložil trest[17].

    Na závazek obviněného zdržet se během zkušební doby podmíněného zastavení trestního stíhání určité činnosti podle ustanovení § 307 odst. 2 písm. a) trestního řádu by tak mělo být nahlíženo jako na quasisankci a s tímto by jako s quasisancí trestu zákazu činnosti mělo být zacházeno. Jinými slovy, dříve naznačené nevýhody při tomto postupu vůči obviněnému oproti samotnému trestu zákazu činnosti by měly být jistě vyrovnány[18]; [19].

    JUDr. Alena Tibitanzlová, Ph.D.

    [1] Vše, co bude dále v textu tohoto příspěvku uvedeno, lze přiměřeně aplikovat také na institut podmíněného odložení podání návrhu na potrestání (§ 179g a násl. trestního řádu), tedy institut shodný s podmíněným zastavením trestního stíhání, jen přizpůsobený specifikům zkráceného přípravného řízení.

    [2] K nedostatkům právní úpravy druhé alternativy, tj. složení peněžité částky určené státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti podle zvláštního právního předpisu na účet soudu, anebo v přípravném řízení na účet státního zastupitelství, srov. např. Tibitanzlová, A. Odklony v trestním řízení. Praha: Leges, 2018, zejména s. 296 a násl.

    [3] Srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 4 Tdo 6/2015. Dále k tomuto srov. Nejvyšší soud ČR. Tisková zpráva: Nejvyšší soud k délce trvání závazku obviněného zdržet se určité činnosti (např. řízení motorových vozidel) v závislosti na délce zkušební doby obviněného. Nejvyšší soud, 2016 [cit. 24. 9. 2020]. Dostupná z WWW: <http://www.nsoud.cz/judikaturans_new/ns_web.nsf/f069f297c2422c1bc12576ac0045940f/4264f734d4242433c1257fbf0027b232?OpenDocument>.

    [4] Šámal, P.; Říha, J.; Strya, J. Odklony v justiční praxi – 2. část. Trestněprávní revue. 2019, č. 10, s. 202 a násl. Beck-online.

    [5] Tamtéž.

    [6] Tento problém se samozřejmě netýká pouze této dílčí navrhované změny trestního řádu; jde o obecný problém nejvyšší možné délky trvání zkušební doby podmíněného zastavení trestního stíhání.

    [7] Shodně též Zůbek, J. Kvalifikované (zpřísněné) podmínky u podmíněného zastavení trestního stíhání. Bulletin advokacie. 2016, č. 5, s. 17.

    [8] Dále např. pro důvod, kdy by musela být výlučná pravomoc soudu (např. započíst zadržení řidičského průkazu do doby trestu) přenesena na státního zástupce.

    [9] Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 4 Tdo 6/2015.

    [10] Zůbek, J. Kvalifikované (zpřísněné) podmínky u podmíněného zastavení trestního stíhání. Bulletin advokacie. 2016, č. 5, s. 17.

    [11] Dále k tomuto přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 6 As 114/2014, ve kterém tento uzavřel, že „(ne)trestní povahu bodového systému nelze hodnotit izolovaně jen podle toho, jak je pojmenována zákonodárcem, např. opatření, ale podle faktických dopadů do sféry obviněného. Pravidla pro ukládání trestů musejí být uplatňována i tam, kde se trest neukládá, a kde sankce, resp. opatření sankční povahy, vyplývá přímo ze zákona a je přímým důsledkem spáchání přestupku.“

    [12] Shodně srov. též Šámal, P.; Říha, J.; Strya, J. Odklony v justiční praxi – 2. část. Trestněprávní revue. 2019, č. 10, s. 202 a násl. Beck-online.

    [13] Tamtéž.

    [14] Na tomto místě jde zejména o problematiku vrácení řidičského oprávnění obviněnému obecním úřadem obce s rozšířenou působností až po právní moci rozhodnutí o osvědčení se obviněného ve zkušební době podmíněného zastavení trestního stíhání a s tím spojený závazek obviněného na dobu kratší, než činí zkušební doba podmíněného zastavení trestního stíhání, s tím související problematiku vždy nezbytně nutného prokazování zdravotní a odborné způsobilosti z důvodu uplynutí jednoleté lhůty od právní moci rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání v návaznosti na neexistenci možnosti započtení doby zadržení řidičského průkazu do závazku obviněného a možnosti žádat o upuštění od výkonu zbytku závazku po uplynutí poloviny zkušební doby, resp. poloviny doby, po kterou se obviněný zavázal zdržet se určité činnosti a další.

    [15] Srov. např. Novotný, O. Je naše trestní právo procesní v krizi? Trestní právo. 2006, č. 7 – 8, s. 28 a násl.

    [16] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. 5 Tdo 975/2019.

    [17] Shodně srov. Šámal, P.; Říha, J.; Strya, J. Odklony v justiční praxi – 2. část. Trestněprávní revue. 2019, č. 10, s. 202 a násl. Beck-online.

    [18] Tamtéž.

    [19] Tento příspěvek je výstupem vědeckovýzkumného úkolu Možnosti využití nových technologií s důrazem na zefektivnění a urychlení činnosti orgánů činných v trestním řízení a dalších subjektů, subúkolu Základy trestní odpovědnosti s akcentem na zavádění nových postupů a technologií do trestního řízení, řešeného na Policejní akademii České republiky v Praze.

    Sdílejte
    Předchozí článekKdo ovlivňuje chod justice?
    Další článek„Odsuzující zprošťovák“ jako Pyrhovo vítězství v kauze Postoloprty
    Alena Tibitanzlová
    JUDr. Alena Tibitanzlová, Ph.D. je absolventkou Právnické fakulty Univerzity Karlovy. V současné době spolupracuje s advokátní kanceláří Trojan, Doleček a partneři, advokátní kancelář, s. r. o. jako advokátka se specializací na trestní právo a vykonává pedagogickou a vědecko-výzkumnou činnost na katedře trestního práva Policejní akademie České republiky v Praze. JUDr. Alena Tibitanzlová, Ph.D. je aktivním členem Unie obhájců České republiky a autorkou dlouhé řady příspěvků v odborných publikacích.