K úmrtí Milana Lučanského

    V případě jakékoliv závažné události, která nastane v uzavřeném světě věznic, musí být k dispozici instituce a postupy, které nezávisle prověří, co se stalo. Pokud by tomu tak nebylo, vracíme se do totalitních poměrů či středověku. Tím spíše, pokud jde o smrt člověka. Shrňme si, jaké postupy a podklady lze využít při prověřování úmrtí vězněné osoby.

    Úmrtí ve věznici

    Případy úmrtí ve věznici se standardně prověřují policejním orgánem, zda nedošlo ke spáchání trestného činu (cizí zavinění), a to jak ze strany spoluvězňů, tak ze strany zaměstnanců a příslušníků vězeňské správy. V tuzemsku takové prověřování vede – ve vztahu k možné trestné činnosti vězněných osob Oddělení prevence a stížností dané věznice (policejní orgán Vězeňské služby). V případě podezření z trestné činnosti na straně zaměstnanců a příslušníků vězeňské správy je policejním orgánem v ČR Generální inspekce bezpečnostních sborů. Obdoba tohoto orgánu na Slovensku dosud nevznikla. Případy podezření z trestné činnosti příslušníků bezpečnostních sborů tam prověřuje inspekce Ministerstva vnitra (Úrad inšpekčnej služby).[1]

    Přitom postup policejního orgánu musí naplňovat znaky tzv. účinného vyšetřování, „které vyžaduje, aby příslušné orgány z vlastní iniciativy přijaly přiměřená opatření a učinily potřebné kroky, jež mají k dispozici, pro zajištění důkazů o incidentu, náležitě prošetřily a analyzovaly všechny relevantní skutečnosti, přičemž jejich závěry včetně toho, zda užití síly proti osobě omezené na svobodě bylo nezbytně nutné a přiměřené, musejí vycházet z důkladné, objektivní a nestranné analýzy všech relevantních skutečností. Na odůvodnění rozhodnutí orgánu činného v přípravném řízení trestním, týkajícího se práva na účinné vyšetřování, jímž se končí prošetřování stížnosti (např. usnesení o odložení věci podle § 159a zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů),  je třeba klást obdobné požadavky, jako na rozhodnutí soudu, kdyby byla ve věci podána obžaloba.“[2]

    Standardně se na Slovensku stejně jako v tuzemsku u všech případů úmrtí ve věznici nařizuje pitva k objasnění příčin úmrtí.[3] Mimo pitevního protokolu může klíčové informace obsahovat i zdravotnická dokumentace vedená vězeňskou správou a v tomto případě i civilními poskytovateli zdravotních služeb, viz dále.

    Většina vězeňských budov je vybavena kamerami, které snímají společné prostory, typicky chodby. Chodby na oddíle, kde byl Lučanský umístěn, byly kamerami vybaveny. Policejní orgán, který prověřuje podezření z trestné činnosti, předpokládám, tyto záznamy zajistil.

    Úmrtí se v podmínkách věznic považuje za mimořádnou událost, která podléhá tzv. hlásné službě – tedy předání informace o události managementu věznice, ale také prokurátorovi, který vykonává dozor nad zachováváním zákonnosti, k jeho vlastnímu šetření.[4]

    Sebevražda

    Projevem práva na život je, mimo jiné, i preventivní povinnost státu zajistit, aby v jím zřizovaných detenčních zařízeních byla rizika sebepoškození v případě osob omezených na osobní svobodě co nejmenší, zvláště pak v situaci, kdy v konkrétním případě existují informace, na základě kterých lze usuzovat na riziko sebevraždy. Všechny faktory zvyšující rizika sebevražedného jednání[5] mají odborní pracovníci věznic vyhodnotit co nejdříve po uvěznění v rámci přijímacích procedur (typicky např. rozhovor s psychologem).

    K prověřování toho, zda stát dané povinnosti splnil, v případě sebevraždy vězně postupuje Evropský soud pro lidská práva podle tzv. Osman testu. V rámci něj se posuzuje: 1) zda orgány státu věděly nebo měly vědět, že existovalo reálné a bezprostřední riziko sebevraždy; pokud ano, pak 2) zda učinily vše v rámci své kompetence, co se od nich mohlo rozumně očekávat za účelem předejití realizace rizika; tato povinnost však nesmí na stát klást nepřiměřené břemeno a vést k excesivně restriktivním opatřením.[6]

    Jinými slovy, čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod může za určitých okolností ukládat pozitivní povinnost státu přijmout preventivní opatření za účelem ochrany jednotlivce, a to i před sebou samým.[7] Tuto povinnost má však stát jen tehdy, když příslušné orgány vědí nebo mají vědět, že je dotyčná osoba v bezprostředním ohrožení života či zdraví. V této situaci jsou povinny přijmout opatření, která od nich mohou být rozumně očekávána, aby hrozící nebezpečí odvrátily.[8]

    Každého lidského života je škoda a proto zabývat se statistikou úmrtí nepovažuji za šťastné, nicméně pro úplnost zmiňuji, že míra dokonaných sebevražd ve věznicích na Slovensku se v evropském srovnání nijak nevymyká – podle posledních statistik je nižší než v České republice a méně než poloviční ve srovnání s Rakouskem či Německem.[9] Dle bývalého generálního ředitele slovenské vězeňské správy Ivana zaznamenali v roce 2020 celkem 41 pokusů o sebevraždu, z toho tři byly dokonané. Ve věznici v Prešově bylo osm pokusů, ani jeden nebyl dokonaný.

    Úmrtí Milana Lučanského

    Bývalý policejní prezident zemřel 30. prosince 2020 v prešovské nemocnici den poté, co se zřejmě pokusil oběsit na teplákové bundě ve věznici v Prešově. Kolem půl páté odpoledne jej našla stráž během výdeje jídla. „Předběžné závěry a kamerové záznamy jednoznačně potvrzují naše tvrzení, že tam nebylo cizí zavinění a příslušníci ústavu Prešov neselhali,“ sdělil médiím dnes již bývalý generální ředitel vězeňské správy Milan Ivan. Stráž celu kontrolovala každých 30 minut.

    Této události však předcházela další, která zřejmě rozvířila pochybnosti o tom, co se stalo. Manželka zesnulého exprezidenta verzi se sebevraždou nevěří. Lučanská deníku Pravda řekla, že její muž na krku neměl žádné stopy po oběšení. Policisté jí údajně neumožnili ani prohlédnout si celé tělo. Objevily se také spekulace, že byl už krátce po svém zadržení zmlácen dozorci a případ se tehdy zametl pod koberec s oficiální verzí o zranění, které si měl způsobit sám při cvičení. Vysvětlení různých šrámů a modřin odkazem na upadnutí či úraz při cvičení na cele bývají ve vězeňské kultuře běžná pro krytí násilí (typicky mezi vězni). Oficiální vysvětlení vězeňské správy je takové, že Lučanský při přecházení na cele v noci, když nemohl spát, zakopl a upadl. Tím si způsobil zranění oka. Cizí zavinění vyloučila jak ministryně spravedlnosti, tak generální prokurátor Maroš Žilinka.

    Pro přehled shrnuji jednotlivé události.

    9.12.    1. událost (pokus o sebevraždu x zakopnutí x násilí od dozorců)

    10.12.    operace oka ve vojenské nemocnici v Ružomberoku

    11.12.    převoz do vězeňské nemocnice v Trenčíně

    15.12.    kontrola Ministerstva spravedlnosti ještě v trenčínské nemocnici

    22.12.    převoz zpět do prešovské věznice

    29.12.    2. událost (nalezen na cele oběšen)

    30.12.    Zemřel v prešovské nemocnici

    Po první události byl druhého dne ošetřen lékařem věznice, následně v civilní nemocnici v Prešově a posléze ještě toho dne byl operován[10] i ve vojenské nemocnici v Ružomberku a k tomu musí existovat zdravotnická dokumentace. Také zřejmě hovořil se svým advokátem Bereseckým, podle kterého si na žádné násilí nestěžoval. Pokud věznice podezírala Lučanského z toho, že si mohl chtít „sáhnout na život“, pak by měl existovat i záznam o tom, že po první události hovořil s psychologem. V neposlední řadě hovořil také s pracovníky kontroly Ministerstva spravedlnosti. Zvláště na období mezi první a druhou událostí je vhodné soustředit pozornost. S bývalým policejním prezidentem v té době museli hovořit odborní pracovníci věznice a jejich poznatky by neměly zůstat nepovšimnuty.

    Kontrolní komise

    S ohledem na množící se spekulace ustanovila ministryně spravedlnosti SR kontrolní komisi k získání a vyhodnocení všech dostupných informací o této mimořádné události. Lze ocenit, že řada materiálů byla v této souvislosti zveřejněna na webu ministerstva, včetně složení komise.

    Z návrhu na přijetí bezpečnostních opatření ze dne 7. 12. 2020 je např. patrné, že byl v případě Lučanského vyloučen kontakt s jinými vězni. Rovněž byl umístěn na cele sám. Samostatné umístění a eliminace kontaktu je pochopitelná z pohledu vazebního důvodu – koluzní vazba a také toho, že šlo o veřejně známého bývalého vysokého důstojníka policejního sboru, který mohl být z tohoto důvodu terčem nevhodného chování ze strany jiných vězněných osob. V takovém případě, aby se předešlo negativním efektům izolace, však měl mít zajištěn meaningful social contact[11] jiným způsobem – prostřednictvím odborného personálu věznice. Pokud byl izolován v podmínkách de facto samotky, pak jen tato situace mohla mít velmi devastující účinky na psychiku obviněného. Nechci se však pouštět do planých spekulací.

    Kontrolní komise by tedy měla mít k dispozici řadu klíčových materiálů, minimálně tyto – dokumentace policejního orgánu, záznamy ze vstupních pohovorů při dodání do vazby (lékař, psycholog), dokumentace dozorového prokurátora, zdravotnická dokumentace (vězeňských lékařů, civilní nemocnice i vojenské nemocnice), výsledky pitvy, výpovědi odborného personálu věznice, advokáta či vězněných osob z oddílu, kde k události došlo.

    Komise má však před sebou nelehký úkol, a to především proto, že z této tragické události se na Slovensku stalo politikum.

    Milan Svoboda

    [1] Není bez zajímavosti, že 19. 11. 2020 podal Nejvyšší soud SR žádost o stanovisko k Evropskému soudu pro lidská práva. Předmětem žádosti je přitom vyjasnění toho, zda Úrad inšpekčnej služby představuje nezávislý a nestranný orgán ve smyslu čl. 2 (právo na život), čl. 3 (zákaz nelidského a ponižujícího zacházení) a čl. 6 (právo na spravedlivý proces) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

    [2] Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 1559/20 dne 18. listopadu 2020. Jedná se o nález Ústavního soudu ČR, nicméně nároky na účinné vyšetřování takto hodnotí i Evropský soud pro lidská práva.

    [3] § 48 z.č. 581/2004 Z. z., o zdravotných poisťovniach, dohľade nad zdravotnou starostlivosťou a o zmene a doplnení niektorých zákonov.

    [4] § 18 zákona č. 153/2001 Z.z., o prokuratúre.

    [5] Srov. např. JIŘIČKA, Václav. Prevence suicidálního jednání ve Vězeňské službě České republiky: Co jsme se dozvěděli za posledních 10 let. In Sebevraždy a sebepoškozování v penitenciárním prostředí. Monografie příspěvků z konference VI. Penologické dny 2018. Akademie Vězeňské služby České republiky, Stráž pod Ralskem, 2019, s. 55-61.

    [6] KMEC, Jiří a kol. Evropská úmluva o lidských právech. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2012, s. 379 – 384.

    [7] Renolde proti Francii, č. 5608/05, rozsudek ze dne 16. října 2008, § 83.

    [8] Fernandes de Oliveira proti Portugalsku, č. 78103/14, rozsudek ze dne 28. března 2017.

    [9] Jde o data o počtu dokonaných sebevražd na 10 tis. vězněných osob za rok 2018. Zdroj: Council of Europe Annual Penal Statistics – SPACE I 2019, s. 108-111.

    [10] Endoskopická dekomprese očnice vpravo v celkové anestezii.

    [11] VAN ZYL SMIT, Dirk; SNACKEN, Sonja. Principles of european prison law and policy. Oxford: Oxford University Press, 2011, s. 276-280.

    Sdílejte
    Předchozí článekUvedení rejstříkového soudu v omyl
    Další článekNovela autorského zákona a stanovování sazebníku odměn
    Milan Svoboda
    JUDr. Milan Svoboda je právníkem Kanceláře veřejného ochránce práv. V rámci pracovní skupiny ministra spravedlnosti se podílel na přípravě Koncepce vězeňství do roku 2025. Je členem České kriminologické společnosti a Výboru proti mučení Rady vlády ČR pro lidská práva.