Pondělí, 19. dubna, 2021

Kauza Antonína Michala – další neuvěřitelné pochybení justice

0
Kauza Antonína Michala – další neuvěřitelné pochybení justice
V případu čelí obžalobě pražská žalobkyně Dagmar Máchová, policista protikorupční jednotky Radek Holub, bývalý celník Pavel Šíma a někdejší policisté Igor Gáborík a Vladimír Zmrhal Foto: Pxhere

Citát ze slavného románu Jaroslava Haška přesně postihuje přístup některých představitelů české justice ke své práci. O jednoho obviněného, obžalovaného a odsouzeného víc, není to jedno? Možná nejde o náhodu nýbrž o záměr, kdy policisté mají pocit, že čím početnější bude „zločinecká skupina“, tím lépe. A pokud chybí konkrétní důkazy, nevadí. Je přece snadné nahradit je hypotézami.

O případu odsouzení dvou obžalovaných bez důkazů, výhradně na základě hypotéz, jsem psal ve článku Šokující zážitek na Vrchním soudě v Praze. Nyní předkládám případ neméně šokující. Pokud by Ministerstvo spravedlnosti pořádalo soutěž o největší množství pochybení v jedné kauze, měl by velkou šanci na vítězství.

V roce 2012 bylo zahájeno trestní stíhání sedmi osob pro zločiny zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a pro zločin legalizace výnosů z trestné činnosti. 19. července 2018 byli všichni odsouzeni Městským soudem v Praze (senát JUDr. Křikavové) k vysokým nepodmíněným trestům. Koncem roku 2019 tyto rozsudky potvrdil Vrchní soud (senát JUDr. Horkého). Vyhotovení rozsudku však bylo obžalovaným doručeno až v srpnu roku 2020, tedy 8 měsíců od vynesení rozsudku. Takovou liknavost by bylo možná možné omluvit odpovědnou a precizní prací soudců Vrchního soudu. Jenže opak je pravdou. S tak obrovským zpožděním doputoval rozsudek plný vad a chyb. Z rozsudku vůbec nebylo patrné, jak bylo rozhodnuto o odvolání, zda mu bylo vyhověno, či zda bylo zamítnuto.

Nechci hodnotit prokazování viny ostatním odsouzeným, zaměřím se na jednoho z nich, Antonína Michala. Jemu soud vinu neprokázal. Byl zařazen do skupiny pachatelů buď „díky“ smůle, nebo na základě zlého záměru. Nepochopitelné je, že odešel jako dosud bezúhonný a nikdy netrestaný mladý muž (v době zahájení trestního stíhání mu bylo 27 let) s osmiletým trestem (!!!) vězení.

Osudný se mu stal zřejmě úzký vztah ke svému tchánovi, který byl soudy označen za hlavního viníka. Měl však v té době prokazatelně své vlastní podnikatelské aktivity a zdroje příjmů. Nijak se osobně na krácení daní nepodílel. Přesto byl odsouzen. Provedené dokazování před soudy neprokázalo a nedovodilo způsob a míru participace na údajné trestné činnosti. Z rozhodnutí soudů není absolutně zřejmé, jakým způsobem se měl tvrzených skutků dopustit. Neexistuje žádný reálný důkaz, který by tyto skutečnosti prokazoval.

Oba soudy zcela rezignovaly na popis, jak a čím konkrétně měl skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně a legalizace výnosu z trestné činnosti naplnit. Chybí i přesný popis skutku, pro který byl stíhán. Zcela absentuje označení místa, času, způsobu spáchání, popřípadě označení skutku tak, aby nemohl být zaměněn za jiný. Soudy vůbec nezdůvodnily, v čem mělo dle nich spočívat zastírání údajně nelegálního původu finančních prostředků.

Přestože jednání obžalovaných bylo posuzováno jako jednání ve spolupachatelství, tak ve výroku rozsudku není uvedeno, jakým způsobem, jakým konkrétním jednáním ten který ze spolupachatelů měl jednat.

Rozsudek Vrchního soudu i rozsudek Městského soudu trpí zásadními vadami v hmotněprávním posouzení jednání obviněného. Uvedená rozhodnutí však trpí také zásadními vadami procesními a vadami ve skutkových zjištěních a závěrech, které mají částečně původ právě v chybném hmotněprávním posouzení skutků. Celé řízení trpí vadami, které jsou v přímém rozporu s většinou zásad trestního řízení.

Rozsudek je postaven na „kolektivní vině“, není popsáno a prokázáno, co měl kdo nezákonného konkrétně činit. Soudy neuváděly, jakým jednáním měl obžalovaný zkrátit daň, a nevěnovaly dostatečnou pozornost prokazování těchto jednání.

Odposlechy byly nařízeny nezákonným způsobem, proběhly protiprávně, a tudíž neměly být vůbec použity. Antonín Michal odposloucháván nebyl. Přesto byly použity odposlechy jiných osob proti němu, aniž by se proti tomu mohl jakkoliv bránit. U soudu nebyly provedeny doslovné přepisy hovorů.

Krutě kuriózní situace nastala při příkazu k domovním prohlídkám. Soudce zcela nesmyslně neodkladnost a neopakovatelnost tohoto úkonu odůvodnil možností přechování či šíření dětské pornografie, ačkoliv pro tuto skutečnost nebylo žádné podezření a nic takového se u žádné z těchto domovních prohlídek pochopitelně nenašlo. Připomíná to podobné nespravedlivé obvinění bývalého ředitele ŘSD Michala Haly, kterému podobné nařčení zcela zničilo život a daňové poplatníky stálo zatím odškodnění dva miliony korun.

V rámci celého řízení vystupovala jedna osoba pod institutem utajovaného svědka. Jak bylo později zjištěno, jednalo se o člověka v té době trestně stíhaného za skutky, kterých se měl dopustit vůči osobám, které následně označil jako pachatele v rámci tohoto řízení. Není to zajímavá náhoda? Ve skutečnosti o dané věci prakticky nemohl mít žádné přímé a konkrétní informace. Institut utajovaného svědka (s největší pravděpodobností došlo k jeho zneužití) byl odůvodňován tím, že daný člověk musí dlouhodobě pobývat v zahraničí. Přitom celou dobu byl (a stále je) na území ČR.

Nelze přehlédnout ani skutečnost, že jako odvolací orgán rozhodoval soudce JUDr. Bohuslav Horký, předseda senátu Vrchního osudu v Praze, který byl minimálně od roku 2014 plně seznámen s kompletním spisovým materiálem. Nejdříve vypracovával veškerá stížnostní usnesení týkající se předmětné věci. Následně pak v roce 2016 již sám jako předseda senátu rozhodoval o stížnostech ve věcech zajištěného majetku.

Advokát odsouzeného pana Michala požádal o vypracování právního stanoviska k rozsudku Městského soudu a Vrchního soudu v Praze s otázkou, zda trpí takovými vadami, pro které by měly být zrušené. Stanovisko zpracoval jeden z našich největších expertů na trestní právo prof. JUDr. Jiří Jelínek, CSc. Jeho závěry jsou jednoznačné a některé z nich si dovolím citovat.

„Z obou rozsudků nevyplývá, že by jakákoliv z forem spolupachatelství měla být v této trestní věci ze strany Obviněného naplněna.

Pachatel (či spolupachatelé) musí osobně (přímo) svým jednáním naplňovat skutkovou podstatu tohoto trestného činu, tj. zkrátit daň. Neplatí tedy názor nalézacího soudu, že: „Znakem skutkové podstaty je obecně jednání, které způsobí zkrácení daně…“

Všem případům spolupachatelství je společné přímé provádění trestného činu…Z výše uvedeného je zřejmé, že o spolupachatelství Obviněného ve vztahu k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby se jednat nemohlo.

Vzhledem k tomu, že soudy ani neuvádějí, jakým jednáním měl Obviněný zkrátit daň, nevěnovaly logicky ani dostatečnou pozornost prokazování těchto jednání, tj. skutkovým okolnostem případu.

I bez znalosti celého spisu je zjevné, že v této trestní věci došlo i k mnoha zásadním procesním pochybením, které musí mít nutně za následek nezákonnost obou hodnocených rozhodnutí.

Rozsudek Vrchního soudu i rozsudek Městského soudu trpí zásadními vadami v hmotněprávním posouzení jednání Obviněného. Uvedená rozhodnutí však trpí také zásadními vadami procesními a vadami ve skutkových zjištěních a závěrech, které mají částečně původ právě v chybném hmotněprávním posouzení skutků, jež jsou Obviněnému kladeny za vinu.“

Závěrem prof. Jelínek konstatuje, že považuje rozsudek Vrchního soudu ve vztahu k panu Michalovi za nezákonný, který nemůže ve srovnání s výše uvedenými argumenty obstát, a jako takový by měl být zrušen, stejně jako rozsudek Městského soudu.

Nyní bude náprava pochybení Pražského Městského a Vrchního soudu spočívat na Nejvyšším soudu, který je díky často nekvalitní práci nalézacích i odvolacích soudů přetížen a přehlcen dovoláními.

V rámci komplexního vnímání kauzy pana Michala, který byl bez relevantních důkazů přičleněn ke skupině obviněných a posléze odsouzených osob, a tím i práce české justice, je třeba zmínit se též o nezákonně zabaveném majetku jeho manželky. V době uzavření manželství (2010) vlastnila tři domy, a proto uzavřela smlouvou o úpravě budoucích majetkových vztahů v manželství s tím, že každý bude nabývat majetek do svého výlučného manželství a závazky půjdou za tím, kdo je způsobil.

V roce 2012, kdy začal být její manžel (i otec) trestně stíhán, zabavovaly se nejrůznější movité věci i nemovitosti. Paní Michalové však byl zajištěn veškerý nemovitý majetek až za tři roky, v červnu 2015. Nutno podotknout, že dříve, než se tuto skutečnost dozvěděla, byla odvysílána v Krimi zprávách na TV Prima. Hlasatelka k jejímu překvapení ohlásila, že byl zabaven nemovitý majetek jejímu manželovi i jí. V reportáži se objevily záběry domu její matky s tím, že se jedná o dům patřící jejímu manželovi.

Po mnoha letech tak dospěli vyšetřovatelé k hypotéze, že smlouvu uzavřela záměrně, aby kryla majetek pocházející z trestné činnosti, aniž předložili jediný důkaz. V rámci usnesení bylo vlastnici sděleno, že je pouze formálním vlastníkem, přičemž skrytým vlastníkem je její otec. Je ovšem naprosto neuvěřitelné, že ve vztahu k té samé nemovitosti bylo doručeno manželovi usnesení, kde v závěru bylo pro změnu uvedeno, že skrytým vlastníkem je on. Přes veškeré námitky se tento lapsus nenamáhal nikdo řešit.

Za celá léta nebyla ani jednou předvolána k výslechu. Ani jednou se jí nikdo na nic nedotázal. Nebyl ve spisu opatřen jediný důkaz, který by opravňoval zabavení. Její otec ani manžel nikdy se nikdy nezúčastnili koupě oněch nemovitostí. Vše obstarávala sama. Majetek je léta zadržován bez jakýchkoliv důkazů.

Soudkyně Křikavová nakonec rozhodla, že dva pozemky propadají jako náhradní hodnota, protože je zakoupila v roce 2011, kdy měl její manžel páchat trestnou činnost. Jen na základě této prosté úvahy. Domy uvolnila s tím, že byly pořízeny předtím a nepodařilo se prokázat žádné finanční prostředky, které by byly použity na jejich nákup a případně zhodnocení. Naprosto stejná situace však byla u pozemků, které prostě „propadly“. Majitelka předložila několik důkazů, které prokazují původ peněz a skutečnost, že je jediným a pravým vlastníkem.

Komplex neuvěřitelných skutečností, které popisuje tento článek, má dvě funkce. První z nich je naléhavá prosba všem, kteří mohou veškeré popsané chyby a nespravedlnosti napravit, aby tak učinili. Druhou obsahuje upozornění na nekvalitní práci některých pracovníků trestně právní sféry, která vrhá špatné světlo na celou českou justici a ohrožuje vnímání České republiky jako právního státu.   

Václav Budinský