Když musíš, tak musíš

    Soudit v trestní věci svého kolegu, notabene doposud vcelku respektovaného soudce vyššího soudu, to je věru za trest. Dá se totiž předpokládat, že obžalovaný kolega „od fochu“ bude využívat své znalosti procesních předpisů, včetně mezer, které sám musel jako vojenský prokurátor, posléze státní zástupce, a nakonec soudce hned dvou stupňů řešit. Vyžaduje to podle mne mimořádnou sebekázeň a mnohem větší přípravu s vědomím, že takový výkon bude v justici pod drobnohledem. Nejhorší, co se totiž v takovém případu soudci může stát, je bezradnost.

    Soudkyni Veronice Cukerové, která předsedá senátu v případu soudce Vrchního soudu v Praze Ivana Elischera, tak rozhodně není co závidět. Věc je o to komplikovanější, že spoluobžalovaní pana Elischera jsou Vietnamci, tudíž vše je ještě ztíženo překlady a postupem času i dosažitelností některých svědků.

    Faktem je, že hladkému „procesu odsouzení“ Ivan Elischer rozhodně nepomáhá, což mu některé romantické duše nemohou odpustit. Ale také někdy dělá věci, u nichž si člověk musí povzdechnout. Poprvé to bylo, když si odskočil zahrát do pořadu TV Barrandov, za což byl jen pokárán. Za svoji lehkovážnost, naivitu či hloupost, která spočívala v tom, že se spojil s právní zástupkyní jedné ze svědkyň s žádostí, aby jí informovala o jejích právech, už těžce zaplatil. Senát Veroniky Cukerové ho za to poslal do vazby. Laik žasl, odborník se divil. Vazbu pak zrušil Vrchní soud v Olomouci, který mezi řádky vetkl pochybnost o právní erudici těch, kdo o vazbě rozhodovali.

    Samozřejmě, od této chvíle se do procesu dostala pořádná porce osobní animozity a, mohu-li to tak popsat, oboustranného pohrdání. Na jedné straně z hlediska morálního, na straně druhé z pohledu odborného.

    Poslední výron emocí přišel včera, když na začátku líčení předsedkyně senátu vyzvala obžalovaného Elischera, aby vysvětlil, proč v době, kdy soudu poslal omluvenku, si byl zaběhnout závod v Běchovicích. Což měl podle slov paní předsedkyně soud zjistit v mezidobí jaksi z doslechu.

    Věc se má tak. V polovině září zjistil po líčení jeden z advokátů obžalovaných v případu „Elischer a spol“, že je „covidní“. Informoval své kolegy a soud. Ivan Elischer se, s ohledem na zdravotní stav své manželky, sám uvrhl do karantény a věc konzultoval se svým lékařem. Jednání soudu bylo přerušeno i s ohledem na další omluvenky. Hygienická stanice v tomto případě nikoho dalšího z účastníků do karantény neposlala, jednoduše řečeno, neřešila nic, a tak si po prvním negativním testu šel Ivan Elischer zaběhnout 26. září běchovický běh. Z dostupných fotek na webu akce je vidět, že sice nemá roušku, ale běžel podle všeho povětšinu času sám.

    Závod ve své kategorii Ivan Elischer sice vyhrál, u soudu tak však bylo postaráno o další porci emocí. A také marnosti, protože jediným výsledkem bylo, že paní předsedkyně se obrátila na pana státního zástupce, aby prošetřil možné právní důsledky Elischerova zaběhnutí si.

    A tak jsme se ten den sice dozvěděli, že soudce Elischer neudržel na uzdě svůj běžecký apetit, ale nikoliv to, jak rozhodl Vrchní soud v Olomouci o podaných námitkách. Soud totiž neměl čas se s nimi seznámit.

    Petr Dimun