V souvislosti s vyhlášením nouzového stavu a krizovými opatřeními, která v posledních dnech přijala vláda na ochranu veřejného zdraví s cílem omezit šíření koronaviru označovaného jako SARS CoV-2, přibývají požadavky občanů na sanaci dopadů, které v souvislosti s těmito opatřeními vznikají.

Jsou tu oprávněné nároky živnostníků na náhradu škod a ušlého zisku nebo nároky zaměstnanců, kteří se ocitli v karanténě nebo se z důvodu zavřených škol museli osobně starat o nezletilé dítě mladší 10 let a z toho důvodu pobírali pouze ošetřovné, na zaplacení ušlého rozdílu mezi ošetřovným a obvyklou mzdou, která jim ušla. Vedle toho na sociálních sítích a nejen v nich rezonují požadavky zájmových skupin, které s ochranou veřejného zdraví nejen nesouvisí, ale jsou zcela za hranou.

Mám tím na mysli stále častěji zaznívající požadavky, aby byly plošně odloženy splátky úvěrů, odloženy exekuce nebo pozastaveny splátky v insolvenčním řízení. Takové požadavky vláda splnit nemůže a vlastně ani nesmí. Nemá k tomu totiž pravomoc.

Ústava České republiky výkon státní moci dělí mezi moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Vláda jako orgán moci výkonné může činit jen to, k čemu ji náš právní řád zmocňuje.  Podle čl. 78 Ústavy, může vláda vydávat nařízení k provedení zákona a v jeho mezích.

Na základě zmocnění v čl. 5 odst. 1 Ústavního zákona o bezpečnosti České republiky vláda vyhlásila nouzový stav. Ten může být vyhlášen v případě živelních pohrom, ekologických nebo průmyslových havárií, nehod nebo jiného nebezpečí, které ve značném rozsahu ohrožují životy, zdraví nebo majetkové hodnoty anebo vnitřní pořádek a bezpečnost.

Oprávnění vlády v době vyhlášeného nouzového stavu jsou vymezena v ustanoveních § 4 až 6 krizového zákona.[1]

Za mantinely oprávnění vlády za nouzového stavu je třeba označit požadavek trvání opatření jen po nezbytně nutnou dobu a jeho omezení jen na nezbytně nutný rozsahu. Při tom je třeba nadále dbát na smysl a účel zákona, tedy přijímat jen taková opatření, která vedou k řešení krizové situace a žádná jiná. V těchto mezích pak krizový zákon výslovně vyjmenovává konkrétní oprávnění vlády v oblasti nařízení, omezení a zákazů, které může nařídit. Zde je nutno zdůraznit, že i vláda je orgánem veřejné moci, tudíž pro ni platí zásada, že co jí není dovoleno, je zakázáno.

Exekuční činnost je výkon veřejné moci, typicky moci soudní. Soudní exekutor je při výkonu exekuční a další činnosti úřední osobou, vystupuje jako orgán veřejné moci a jeho úkony se považují za úkony soudu. Rovněž k postavení insolvenčního správce se Ústavní soud v minulosti vyjádřil tak, že má postavení orgánu veřejné moci (viz. hlediska vymezující postavení orgánu veřejné moci: veřejný účel, způsob ustavení a pravomoc), který autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech věřitelů, kteří se nenacházejí v rovnoprávném postavení s insolvenčním správcem. Obsah rozhodnutí totiž nezávisí na jejich vůli.[2]

Občanský soudní řád i exekuční řád svěřují pravomoc rozhodovat o odkladu exekuce výlučně soudnímu exekutorovi a exekučnímu soudu, přičemž podmínky odkladu exekuce musí být vždy konkrétně vymezeny v daném řízení. Shodně v insolvenčním řízení může o přerušení splátkového kalendáře rozhodnout výlučně insolvenční soud a opět musí být odůvodněna doloženou, nikoli hypotetickou, situací dlužníka.

Rozhodnutí vlády o odkladu všech exekucí nebo přerušení splátkových kalendářů v insolvenčním řízení by bylo překročením jejích pravomocí a ústavním excesem moci výkonné vůči moci soudní, což by jistě zavdalo důvod k judikatornímu zásahu Ústavního soudu.

Neuvážený plošný odklad exekucí nebo splátek v insolvenčním řízení by výraznou měrou poškodil oprávněné zájmy věřitelů dlužníka, který se v souvislosti s vyhlášenými krizovými opatřeními vlády ani zdaleka nemusel ocitnout v tíživé životní situaci, která by odůvodňovala odklad exekuce podle § 266 odst. 1 občanského soudního řádu, pokud by ho podal sám dlužník. Vzhledem k sanačním příslibům vlády lze očekávat, že se dlužníci do tíživých životních situací nedostanou a pokud ano, pak zcela jistě ne hromadně. Mějme na paměti, že i věřitel má svá práva, že i on může být krizí dotčen a že velká část věřitelů jsou matky samoživitelky, spotřebitelé, poškození v trestním řízení nebo podvedení živnostníci, kteří nedostali zaplaceno.

Nezapomínejme také, že podle § 36 odst. 1 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení (krizový zákon) je stát povinen právnickým a fyzickým nahradit škodu způsobenou v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními prováděnými podle tohoto zákona. Odpovědnost státu je zde objektivní (bez ohledu na zavinění). Vzhledem k omezené době trvání oddlužení dobou 60 měsíců by to v praxi znamenalo, že neprovedené splátky by za dlužníka musel zaplatit věřitelům stát.

Proto věřím, že vláda setrvá na dosavadním názoru vyjádřeném například ve stanovisku Ministerstva spravedlnosti k otázce aplikace usnesení Vlády České republiky ze dne 14. března 2020, č. 82/2020 Sb., o přijetí krizového opatření, na činnost notářů, advokátů, soudních exekutorů a insolvenčních správců, podle něhož krizové opatření vlády zakazující mimo jiné prodej služeb v provozovnách nedopadá na služby poskytované notáři, advokáty, soudními exekutory a insolvenčními správci.

Je třeba dát za pravdu názoru vyjádřeném v tomto stanovisku, že je namístě přihlédnout k existenci zásadního veřejného zájmu na výkonu činnosti notářů, advokátů, soudních exekutorů a insolvenčních správců, jenž by byl aplikací krizového opatření na předmětné prostory zásadním způsobem narušen. Zejména tak platí, že notáři (v dědickém řízení), soudní exekutoři (v exekučním řízení) a insolvenční správci (v insolvenčním řízení) jsou pověřeni výkonem veřejné moci a mají tak při provádění některých úkonů postavení srovnatelné s orgány státní správy. V tomto rozsahu tak nelze jejich činnost vůbec považovat za prodej služeb ve smyslu krizového opatření. Zamezení této činnosti v předmětných prostorech by nadto představovalo narušení výkonu veřejné moci ve vztahu k občanům dotčeným předmětnými řízeními.

[1] Zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon)

[2] Viz nález Ústavního soudu ze dne 25.6.2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01; srov. též nález Ústavního soudu ze dne 1.7.2010 sp. zn. Pl. ÚS 14/10

JUDr. Jan Bureš, Ph. D.