Legislativci všech zemí… se spojili!

    Nezbytné nadřazování zájmů státu nad zájmy občanů. Nutné upřednostňování bezpečnosti (povětšinou proti abstraktním rizikům) před svobodou jednotlivce, ať již v rodinném, pracovním či podnikatelském postavení atd. atd. Kde, kdy a od koho jsme již tyto ideologické mantry slyšeli? Už léta vnímáme stesky odborné i laické (orientované) veřejnosti na zbytečně potencovanou hyperinflaci právních předpisů, zároveň jsme však evropskou i domácí reprezentací léta přesvědčováni o prospěšnosti nekončící legislativní tsunami (nekončící zřejmě proto, že konec smrště je zároveň začátkem sčítání škod).

    A není vůbec těžké takto stručně vymezenou situaci dokumentovat řadou aktuálních legislativních procesů, přitom pro ilustraci stačí pouze ty, jež dnes a denně zatěžují vedení advokacie, a jsou těžištěm práce představenstva, kterému nezbývá, než mnohdy s výjimečným nasazením času a odbornosti (při výkonu čestných funkcí!) chránit základní principy výkonu advokacie vlastní státu, který si chce říkat civilizovaný.

    Můžeme začít např. návrhem zákona o ochraně oznamovatelů, který mimo jiné dokládá, že mnohdy iniciativně předbíháme „evropskou dobu“. Návrh byl totiž předložen do Legislativní rady vlády před případnou úpravou daného institutu očekávanou směrnicí EU. Nejde jen o to, že podstata předkládané úpravy je obecně nevhodná, neboť oznamovatelům prakticky reálnou ochranu nepřináší, přitom gró zákona se věnuje vytvoření oznamovacího kvazi úřadu, ale mimo jiné jde o to, že např. nastoluje otázku zajištění povinnosti mlčenlivosti zaměstnanců advokáta – koncipientů a dalších. A to nemusím připomínat, že udavačství v naší kotlině je folklórem, takže si umím živě představit např. reakci zaměstnance na výpověď pro porušení pracovních povinností.

    Výrazně polemický je (a bude!) přístup k návrhu zákona o hromadných žalobách. Vítán bude určitě těmi, kteří upřednostňují potenciální komerční efektivitu (?) úpravy, odmítán těmi, kteří princip komercionalizovaných zájmů účastníků řízení a jejich zástupců považují za zcela cizorodý prvek kontinentálního právního režimu. Otazníky, jež se k předmětnému návrhu přirozeně vážou (etická pravidla, předpoklad a dopad šikanózních žalob, možný střet zájmů advokát/klienti atd.), by měly být řešeny diskuzí odborné veřejnosti. V každém případě by však zákonná úprava neměla předcházet rekodifikaci civilního procesu, která, jak víme, je v nedohlednu.

    Nenápadný, ale v mnoha směrech zásadní, je návrh novely zákona o Vojenském zpravodajství (zák. č. 289/2005 Sb.), na který navazuje novela zákona o Policii ČR (zák. č. 273/2008 Sb.), to vše s dopadem do trestního procesu. První z uvedených novel umožňuje Vojenskému zpravodajství monitorovat kybernetický prostor v nepřetržitém režimu bez souhlasu soudu. Novela zákona o Policii ČR pak umožňuje použití informací získaných zpravodajskými službami v trestním řízení! Stačí vzpomenout relativně čerstvý nález Ústavního soudu ze dne 29. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 3038/07, podle kterého důkazy získané zpravodajskými službami mimo režim trestního řádu nemohou v trestním řízení sloužit jako důkaz, aby bylo nad slunce jasnější, že „nález nenález“: „My, legislativci, to myslíme dobře, takže stav nastolený mimo jiné judikaturou Ústavního soudu úspěšně překonáme!“. A podmínka výjimečnosti užití? Ta samozřejmě nic neřeší, neboť ve prospěch „veřejného blaha“ se důvody výjimečnosti naleznou vždy.

    Zvlášť pikantní může mnohým advokátkám a advokátům, kteří se v rámci praxe odborně a dlouhodobě zabývají rodinnou problematikou, připadat návrh novely občanského zákoníku, který se spolu s navazujícími novelizačními návrhy souborně označuje jako „rozvody u notáře“, přičemž o vlastní rozvody nejde. Novela občanského zákoníku vychází z tvrzení, že je nutné podpořit konsensuální formu řešení náležitostí rodinného práva, a to zejména ve směru opatrovnických dohod. Návrh zákona vychází z přesvědčení, že schválení dohody rodičů podle ust. § 757 odst. 1 písm. b) o. z. je zbytečnou překážkou smluveného rozvodu, a proto jako zákonnou podmínku rozvodu předepisuje uzavření opatrovnické dohody sepsané formou notářského zápisu s doložkou vykonatelnosti (připomínám, že se již podařilo z podobného režimu vyjmout majetkové dohody). Návrh obsahuje i tzv. II. variantu, která umožňuje, stejně jako v případě majetkových dohod, „dohodu rodičů s jejich ověřenými podpisy“. Samozřejmě za situace, pokud návrh vstoupí do finálního legislativního procesu, budeme podporovat právě onu II. variantu. Zásadně však pléduji za zachování současného stavu a nevidím žádné rozumné a pádné důvody (dosud zatím též nikým nevyslovené!) k jeho změně.

    Samostatnou kapitolou je a určitě s ohledem na možné poslanecké návrhy bude implementace směrnice EU DAC6 (problematika tzv. agresivního daňového plánování v rámci – zatím! – přeshraničních uspořádání), a to prostřednictvím daňového balíčku z dílny Ministerstva financí. Je třeba říct, že po mezinárodní konferenci konané 16. 4. 2019 z iniciace ČAK, jež se zabývala kolizemi mezi transpozičními předpisy a zákonem zaručenou profesní povinností mlčenlivosti, se Ministerstvo financí k vypořádání závazných připomínek Komory postavilo vstřícně a většinu z nich akceptovalo. Ale jak již bylo naznačeno, po zkušenosti s implementací směrnice DAC5 (viz poslanecký návrh Pirátů prolamující mlčenlivost) je nezbytné být ve střehu (mj. výstupy z konference jsou zpracovány a budou přístupné na webových stránkách ČAK).

    Novela zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, nás zajímá zejména z důvodu zcela nevyvážené úpravy podmínek pro vstup do výběrového řízení na funkci soudce. Na jedné straně justiční kandidát splní podmínku absolvováním odborné přípravy (1 rok) v posledních 5 letech, advokátní (notářská, exekutorská atd.) praxe je však předepsaná v rozsahu 10 let, k níž je třeba samozřejmě přičíst zákonnou koncipientskou dobu. Jde o svým způsobem dehonestaci privátní praxe, která je mj. charakterizována osobní odpovědností vůči konkrétní osobě, byť v mnoha státech je to (a logicky!) přesně naopak. Připomínka ČAK v uvedeném smyslu byla označena jako zásadní.

    Novela antidiskriminačního zákona (sněmovní tisk 424). Opět jeden z legislativních produktů, který kopíruje nadnárodní nesmysly dnešní doby. Jelikož však v tomto směru mohu čtenáře odkázat na výbornou věcnou argumentaci obsaženou v článku poslance Marka Bendy (LN, 17. 5. 2019) zaměřenou proti dané novele, dovolím si být stručný: Návrh jde zjevně nad rámec toho, co je nezbytné k ochraně práv osob stižených diskriminací, ať již jednotlivců nebo skupin dotčených občanů. Udělení aktivní legitimace neziskovým organizacím, a to mimo jiné za situace, kdy výlučně advokacii byla svěřena bezplatná právní pomoc, jejíž systém realizace na své náklady a velmi efektivně (!) vybudovala, není ničím jiným, než politickou reklamou prostřednictvím zbytečné zákonné úpravy.

    Návrh zákona o lobbování je opět jedním z těch, jež považujeme za zcela zbytečný. Navíc se bytostně dotýká Komory, jejíž postavení jakožto „veřejné správy na úseku advokacie“ vnímá výrazně odlišně než novela zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Úprava lobbingu nás v případě prosazování zájmů v legislativním procesu staví do pozice lobbisty, a tím ČAK upírá zákonem přiznaný základ osoby veřejného práva. Úprava přístupu k informacím naopak účelově a extenzivně vychází z opačné právní koncepce a na základě toho zachází až tak daleko, že Komora má poskytovat informace nejen v rozsahu rozhodovací činnosti, jak je tomu doposud, ale v plném rozsahu, a to včetně informací o hospodaření. Tato hrubě nevhodná úprava jaksi opomíjí ten prostý fakt, že profesní komory nehospodaří s veřejnými prostředky, ale výhradně s prostředky soukromoprávního původu.

    Ve výčtu dalších a dalších legislativních návrhů bych samozřejmě mohl pokračovat (mj. že se některé z nich netýkají advokacie, zjistíme až jejich analýzou např. v průběhu připomínkového řízení), nemohu však na závěr nezmínit ještě alespoň jeden, a to návrh zákona o realitním zprostředkování (sněmovní tisk 391). Současný stav provádění úschov finančních prostředků je všeobecně znám, tj. realitní agentury realizují úschovy v rozporu s povinnostmi předepsanými pro platební styk, a to na svých běžných (provozních!) účtech. Komora samozřejmě podporuje poslanecký návrh poslanců Feriho a Kovářové v tom znění, že realitní zprostředkovatel není k podobné činnosti oprávněn. Zatímní vládní návrh zní tak, že realitní zprostředkovatel „není oprávněn nabízet úschovu“. Bez komentáře.

    Čeho je moc, toho je přespříliš. Ne, že by mnohé právní úpravy nebyly potřebné (např. Advokátní tarif je z roku 1996 a od roku 1997 je postižen dvacetiprocentní „povodňovou daní“!), ale právě mnohé z těch, o nichž jsem se zmínil a které jsou, bohužel, „v jádru dění“, jsou absolutně zbytečné. Mnohé na nás „padá“ z Evropy (rekonstrukci ve směru návratu před Lisabonskou úmluvu bych přivítal!), mnohé je dílem domácích autorů. Přál bych si, zjevně naivně, aby heslem doby a let příštích bylo: „Vážení legislativci, či Vy, kteří se za ně považujete, brzděte!“

    JUDr. Vladimír Jirousek, předseda České advokátní komory

    PS: Zájemce odkazuji na podrobná stanoviska ČAK zpracovaná ve vztahu k jednotlivým legislativním procesům v přílohové součásti zápisů ze zasedání představenstva ČAK.

    Psáno pro Advokátní deník