Lekce politického marketingu podle ministra Chovance

    Ministr vnitra Milan Chovanec chce zpoplatnit stížnost na policisty. Jak řekl Hospodářským novinám, dost bylo kverulanství, policisté se bojí zasahovat, za zády mají horlivou inspekci. Když by se podstata stížnosti potvrdila, poplatek by se vrátil.

    Je to samozřejmě blbost převeliká, ale předstírejme aspoň na chvíli, že je možné se jí vážně zabývat. Jak by to vypadalo v praxi? Týkalo by se to skutečně jen stížností? S těmi ale nemá inspekce nic společného, většinou končí (a opravdu spíš „končí“, úspěšné jsou málokdy) na prezidiálním nebo krajském stížnostním odboru.

    Nebo chce Chovanec regulovat právo podávat na policisty trestní oznámení, abychom se dostali k té inspekci? To už je vážná věc, ale znovu: jak by to bylo posuzováno v praxi. Když nespokojený občan svůj případ prostě popíše, třeba v médiích, na internetu – inspekce musí konat z úřední povinnosti. Byla to stížnost? Zpoplatní Chovanec autora dodatečně?

    Není také jisté, jakou formu by takové zpoplatnění mělo. Správní poplatek? Efektní, ale zcela nefunkční. Existuje řada jednoduchých cest, shora naznačených, jak ho obejít. Těžko může orgán veřejné moci nekonat, podezření neprověřovat, jen proto, že nebyl uhrazen správní poplatek.

    Ad absurdum: Pokud by člověk měl při střetu s represivní složkou vytáhnout z kapsy tisícovku, nabízí se lákavá myšlenka, že by to mohlo být i naopak. Nepotvrzené prověřování člověka ze strany policie – tisíc korun. Pokud by věc došla až ke zproštění u soudu, bylo by to dražší. A za shození vlády na základě pochybných indicií co? Sto ran holí?

    Je to prostě celé nesmysl. Jestli to ví i ministr Chovanec, nevíme. Víme o něm ale, že má sklony nabízet rychlá, líbivá a bohužel málo funkční řešení. V dlouhodobém horizontu často škodlivá. Někdo tomu říká umění politického marketingu, někdo populismus.

    Svého mistra politického marketingu má každá vláda, Chovanec v tomto ohledu úporně soupeří s ministrem školství Marcelem Chládkem nebo za zemědělství odpovídajícím Marianem Jurečkou. Justice se dodnes potýká s následky legislativního optimismu, který kolem sebe ve jménu svého mediálního obrazu šířil Jiří Pospíšil. Sezval televize, představil novinku a někomu ze svých oblíbenců zadal, ať si zákon napíše. Takto – zcela mimo legislativní zvyklosti civilizovaných zemí – vznikl třeba zákon o státním zastupitelství z pera samotných státních zástupců, který se právě ukládá k věčnému spánku. Rozdíl je v tom, že Pospíšilova řešení se tvářila sofistikovaně, dalo se jim uvěřit. Zatímco současný ministr vnitra jen rychleji mluví než myslí.

    Nevíme, koho Chovanec požádal, aby zpoplatnění stížností uvedl v život, ani zda tak vůbec učinil nebo hodlá učinit. Mediální body za báječný nápad už ale sesbíral. Když budeme mít štěstí, celá věc tím taky skončí.

    Robert Malecký