Má advokacie bránit právní stát?

    Předmětem této úvahy je to, zda a případně do jaké míry mají a mohou jednotliví advokáti a advokacie jako profesní stav reprezentovaný Českou advokátní komorou aktivně a celospolečensky vystupovat k obraně právního státu a vlády práva.

    V níže uvedeném textu vycházím z předpokladu, že základem demokracie je vláda práva (právní stát) a že vláda práva poskytuje legitimitu demokracii. Vláda práva je stav, kdy stát je nejen původcem právních norem , ale sám se takovými pravidly musí řídit, kdy je vymezená dělba moci zákonodárnévýkonné a soudní a vzájemné se vyvažují a kontrolují,, kdy právo je vymahatelné u nezávislého a nestranného soudu, kdy občan smí činit vše, co mu právo nezakazuje, zatímco státní moc jedná pouze tak, jak jí to právo dovoluje či nařizuje, a kdy ve státě existuje právní jistota, která se vyznačuje stabilním a jednoznačným právním prostředím.

    Dále vycházím z toho, že tyto hodnoty v současné době nejen u nás jsou vystaveny čím dál silnějším útokům a z toho, že právní stát potřeba průběžně a systematicky chránit. To činí aktuální otázku, kdo a jakými prostředky má právní stát jako veřejný statek chránit, když veřejné statky jsou obecně nahlíženy jako samozřejmost a současně jako „věc všech a nikoho“.

    Lze namítnout, že povinnost chránit právní stát a demokracii mají právníci stejně jako pekaři nebo lékaři. Opak je pravdou. Důvodem je to, že jde o hodnoty formulované právem a jejich pevnost a trvání jsou opět ověřovány právem, právním jazykem a mechanismy práva. Demokracie je založena na právních vztazích, které formulovala západní politická a právní filozofie. Na rozdíl od pekařů jsou právníci vyučeni v tom, jak tyto vztahy fungují, mají, resp. měli by mít, vyvinutý cit pro to, co tyto vztahy a na nich založený systém podporuje nebo naopak narušuje.  Kromě toho na rozdíl od pekařů právníci zabezpečují funkčnost systému práva tím, že jej užívají při své práci.

    Povinnost chránit právní stát mají proto všechny právnické profese. Pokud má ale soudce nebo státní zástupce prosazovat vládu práva, může tak činit pouze v rámci věci, kterou projednává. To není málo, a je to tak správně. Problém je v tom, že pokud je vláda práva pošlapávána mimo kauzy, které projednávají, tak soudci nebo státní zástupci nemůžou dělat nic, aby se nezpronevěřili svému profesnímu poslání a neporušili svoje povinnosti. To jsou pilíře nezávislé justice, které je nutno chránit. Pro ochranu právního státu a demokracie to však nestačí.

    Povinnost advokáta bránit právní stát?

    Advokacie je svobodnou profesí a není svázána povinnostmi jiných právnických profesí. Advokáti jsou často regionálně významné osobnosti, střední či vyšší třída. Mají proto advokáti jako profesionálové a individua povinnost právní stát a demokracii bránit ve vyšší míře, než ostatní právnické profese?

    Odpověď je potřeba hledat v základní povinnosti advokáta, hájit právními prostředky zájem klienta.

    Pokud se totalitarismu v 2. polovině 20. století postavili advokáti, bylo to v naprosté většině v tomto vztahu. Šlo o odvážné a schopné jednotlivce, kteří v době totalitarismu riskovali ztrátu profese nebo i fyzické ohrožení, a to pro zájmy klienta. Až na výjimky nikdy advokáti nevystoupili za ideu právního státu jako takovou – bez vazby na zájem svého konkrétního klienta. Obhájcegenerála Píky, nebo někteří obhájci disidentů v 70. a 80. letech 20. století, dostáli zcela svým povinnostem advokáta, jejich obhajoba klientů byla obhajobou vlády práva a udělali maximum, co bylo v silách jednotlivce. Šlo však o boj za klienta, o ideu vlády práva až v další řadě, nebyl to smysl obhajoby.

    Hájení zájmu klienta proti bezpráví je principiálně prosazováním vlády práva, které vyžaduje občanskou odvahu, erudici a pracovní nasazení. S tímto rozsahem aktivit pro právní stát však nelze vystačit v situacích, kdy vláda práva čelí ataku politické, mediální a ekonomické moci, to vše v rámci fungující demokracie a legality. Řešení jednotlivých kauz není adekvátní reakcí na systémový tlak na vládu práva z mocenských pozic, protože není systematické, ale spíše nahodilé. Kromě toho jednotlivé kauzy dospějí k soudu zpravidla až s určitým zpožděním po akci výkonné či zákonodárné moci. Ty přitom mohou akty destrukce vlády práva legalizovat. Vytrácející se legitimitu nebude v kontextu konkrétní kauzy až na výjimky dlouhé roky nikdo zkoumat.

    Kromě toho obhajoba zájmů klientů advokátem není sama o sobě zárukou ochrany vlády práva. Advokát hájí protichůdné zájmy stran: jednou pravdu, jednou lež, jednou zájem Losny, jednou zájem Mažňáka. Při výkonu praxe advokáta je málo prostoru pro hájení právního státu. V silně konkurenčním advokátním prostředí lze jen sotva očekávat, že advokát řekne klientovi: „pane, já vás zastupovat nebudu, protože vy, váš zájem a vaše činnost ohrožují principy právního státu a ohrožují legitimitu naší demokracie“. Etickou otázkou pro advokáta je, zda by to vůbec bylo dobře, kdyby advokát takto jednal. Advokát, který se, zřejmě i v zájmu boje za vládu práva, stane aktivistou, se může lehce vystavit dojmu o něm samém, že nebude dostatečně hájit zájmy klientů, pokud klientovi občanské zájmy a postoje nejsou totožné s těmi advokátovými. To žádný advokát nechce.

    Nepochybuji o tom, že advokát má i povinnost při své činnosti hájit právní stát a demokracii. Jde ale o povinnost etickou a morální, a proto těžko vynutitelnou.

    Právní stát jako zájem advokáta?

    Na otázku ochrany právního státu advokáty je proto potřeba se dívat jako na zájem advokátů.

    Ačkoliv si to možná řada advokátů bezprostředně neuvědomuje, máme profesní a ekonomický zájem na tom, aby právní stát fungoval. Těžko lze totiž právními prostředky hájit zájem klienta (např. proti státu, jeho jednotlivým složkám či představitelům nebo proti systémově silnější protistraně) v systému, který není absolutně založen na vládě práva, kde nefunguje nezávislost soudnictví, kde není garantována rovnost před zákonem a ústavnost, kde právo není vymahatelné, kde může být zneužíváno. Vláda práva je předpokladem pro to, aby advokáti mohli svobodně a dobře vykonávat svojí profesi.

    Je-li profesním a ekonomickým zájmem advokáta fungování právního státu a demokracie, je otázkou, jakou roli při systematické ochraně právního státu hraje či má hrát stavovská (profesní) organizace advokátů.

    Jaká je role ČAK

    Advokáti se sdružují v České advokátní komoře (ČAK). ČAK je zřízena zákonem a působí v ní více než 12.000 aktivních advokátů. Zákon o advokacii z roku 1996 neříká, jaké poslání má ČAK, pouze vyjmenovává její pravomoci a povinnosti. V zákoně chybí ustanovení o „vyšším poslání“ ČAK. Autoři zákona v porevoluční euforii zřejmě nepomysleli na to, že by se explicitní hodnotový kompas advokacie jako celku bude ještě potřeba.

    ČAK má ze své podstaty hájit profesní zájmy svých členů. Ti ke svobodném výkonu profese potřebují fungující vládu práva. To by ČAK mělo předurčovat k tomu, aby se stala bojovníkem za právní stát. Tam, kde na obhajobu právního státu nestačí vystoupení advokáta jako individua a profesionála, by měla v zájmu svých členů vystoupit ČAK.

    Závěr, že se ČAK má stát exponentem boje za liberální právní stát, má ale své limity.

    Limity ČAK při boji za právní stát

    ČAK má povinnost zajistit nezávislý výkon advokacie. To vyžaduje v podstatě na každodenní bázi jednat s představiteli orgánů státu, který ve své přirozené rozpínavosti svobodný výkon advokacie omezuje. Současně ČAK v zájmu svobodného výkonu advokacie musí zajistit to, aby výkon veřejné správy na úseku advokacie zůstal v rukách stavovské samosprávy. Je proto složité, aby se ČAK v zájmu ochrany právního státu vymezovala proti partnerům u jednacího stolu a subjektům, kteří mohou mít vliv na bezprostřední zájmy ČAK a advokacie, byť může jít o partnery, kteří svojí politickou činností ohrožují právní stát.

    Další okolností, která limituje ČAK, aby se otevřeně prala za právní stát je, že jak jsou různorodé zájmy klientů, jsou různorodé zájmy advokátů a advokáti samotní. Jen velmi těžko by se advokáti shodli na tom, jakou míru právního státu pro výkon své profese potřebují a co vlastně pro právní stát představuje ohrožení.

    ČAK aktivně hájí práva advokátů, advokacie a advokátní samosprávy. Tím hájí do jisté míry právní stát samotný. Jde např. o věčný a úporný boj o to, co je pro advokacii zcela zásadní, a to o povinnost mlčenlivosti advokáta. Tento bytostný předpoklad výkonu advokacie v dnešním měnícím se globálním světě čelí mnoha výzvám, které mohou být lehce zneužity pro jeho nadměrné omezení. ČAK je často aktivní v legislativním procesu, vyjadřuje se k přijatým předpisům, zapojuje se do mezinárodních a evropských struktur.

    Aby toto všechno ČAK mohla dělat, nemůže být nesystémová a nediplomatická. Je totiž součástí systému.

    Kdy má ČAK zvednout prapor ochrany vlády práva?

    Mezi ochranou vlády práva na straně jedné, a aktuálním politickým děním na straně druhé, vede kluzká hrana.

    Otázkou je, zda a jak má být ČAK činná v případě větších či menších ataků na právní stát, které sice bezprostředně s její činností nesouvisí, jsou na pomezí práva a politiky, které ale ve svém souhrnu právní stát ohrožují? Co se musí stát, aby advokacie, reprezentovaná ČAK, měla vystoupit na obranu právního státu a být tím, kdo „bije na poplach“.

    Ze shora uvedených důvodů bohužel dospívám k tomu, že ČAK a advokacie jako celek, by měla překročit linii oddělující její „náplň práce“ jako profesní komory a činnost bojovníka za právní stát, pokud by hrozil přímý a bezprostřední mocenský útok na ústavnost nebo její principy. Příkladem by mohla být účelová reforma soudní soustavy, snaha o omezení jurisdikce Evropského soudu pro lidská práva nebo kdyby stát přestal respektovat rozsudky Evropského soudního dvora, tedy právo EU. V případě okopávání právního státu prezidentem či jeho privatizaci premiérem musí komora být zřejmě zdrženlivá.

    Navazující otázkou je to, zda ČAK bude mít vůli a možnost hlasitě se postavit na obranu právního státu v situaci, kdy by hrozila jeho bezprostřední destrukce nebo pokřivení? Nefungovala by pak již autocenzura advokátů a jejich komory ohledně nároků na fungování právního státu?

    Možná řešení

    Česká advokacie je v situaci, kdy na jedné straně je potřeba v zájmu klientů hájit nezávislost výkonu advokacie, což vyžaduje odstup od politických témat. Na straně druhé vláda práva čelí atakům, se kterými společnost nebyla po r. 1989 zatím konfrontována. Není důvod se domnívat, že tyto ataky v budoucnu přestanou nebo se zmírní. To může ve svém důsledku ohrozit nejen svobodný výkon advokacie.

    Dnes již advokacie nevystačí s tím, s čím vstupovala do své svobodné éry, tedy být co nejméně vidět, aby nikdo neměl důvod stavovskou samosprávu omezovat a nechal advokáty pracovat. Proto advokacie a ČAK nemůže ani dnes rezignovat na roli celospolečenského propagátora vlády práva a zůstat z celospolečenského hlediska pasivní silou při prosazování vlády práva.

    ČAK je již v současné době iniciátorem některých aktivit, které mají budovat ve veřejnosti odpovědnost vůči právnímu státu. To však na podporu právního státu nestačí – ani u nás, ani ve stabilnějších demokraciích. Česká veřejnost zatím nevnímá advokacii jako jednoho z těch, kdo by určoval diskurz péče o vládu práva.

    Chceme-li, aby česká advokacie byla v budoucnu schopná reagovat na případná zásadní ohrožení právního státu, je nezbytné, aby již nyní intenzivně budovala své institucionální, ideové a ekonomické zázemí pro tuto roli v zóně mezi politikou a útoky na právní stát. Je potřeba, aby již nyní veřejnost začala vnímat advokacii jako jeden z pilířů právního státu, na který se dá spolehnout.

    Kdo jiný, než advokáti, kteří jsme na vládě práva profesně a ekonomicky závislí, máme na to vzdělání a prostředky, by měl prostřednictvím své komory vládu práva aktivně veřejně hájit a spoluurčovat vývoj celospolečenské debaty o nezbytnosti vlády práva?

    Jakékoliv řešení předpokládá vůli členů ČAK a advokátních elit se v této věci angažovat a jejich schopnost vidět a vyhodnotit všechna rizika: jak rizika spojená s přílišným aktivismem, tak rizika spojená s nedostatečnou aktivitou. Úvahy o způsobu provedení a načasování této aktivity nenabízí jednoduchá, rychlá a levná řešení. Kdo jiný by však měl vědět, že se vyplatí si za právní stát připlatit, než advokáti?

    Jan Holub