Každý, kdo není dostatečně nadšený pro přijímání imigrantů, je okamžitě označován nálepkami rasista, xenofob či islamofob. Jsem proti infiltraci islámu do Evropy, proto mne asi také nazvou islamofobem. Máme právo mít strach? Máme. Máme proč mít strach? Ano, jistě.

Podle odborné psychologické terminologie je fobie nadměrný, nereálný a neodůvodněný strach. Přísně vzato, podle této definice nejsem islamofob, protože můj strach je přiměřený, reálný a má konkrétní doložitelné důvody.

Jak to tedy je s tím naším strachem?

Strach je základní živočišná emoce a má ochranný charakter. Je to normální reakce na nebezpečí, je to indikátor ohrožení. Tvor, který nemá strach, brzy hyne. Na strach máme právo.

Obrana je jednou z možných reakcí na strach, tedy na ohrožení. Geneticky máme zakódovány útok (aktivní obrana) nebo útěk (některé autority označují za třetí reakci ustrnutí, já osobně je považuji za modifikovaný útěk).

Bránit svůj život, a v případě člověka i hodnoty, je přirozená reakce na strach. Organismus, který se nebrání, si nezaslouží přežít.

Do Evropy přichází islám

Do Evropy přichází islám. Máme z něj strach a evropské levicové a lidsko-právní elity a média nám to vyčítají. Navzdory jejich postojům a nálepkování tvrdím, že máme na strach z islámu právo.

Islám je útočný. Cílem islámu je ovládnout svět. Stejně jako to chtěli nacisté a komunisté. Nacisté chtěli vládnout ostatním ve jménu rasy, komunisté ve jménu společenské třídy. Islám chce vládnout ostatním ve jménu své víry a způsobu života. Všechny tři ideologie mají společného jmenovatele – arogance a agresivita.

Islám je netolerantní a neposkytuje svobodu a možnost volby

Máme se islámu v Evropě bát? Samozřejmě máme, musíme. Ukázalo se přece, že ani po létech strávených v zemích, které muslimy přijaly a poskytly jim to, co jim prý chybělo v zemích jejich původu, se muslimové neintegrovali. Nestali se součástí hostitelské země ani ve třetí generaci. Muslim je vždy v první řadě muslimem. Teprve potom je na řadě jeho rodina, klan, původní národnost (ať je to Iráčan, Turek, Súdánec či jakákoli jiná) a úplně na konci důležitosti je státní příslušnost k zemi, která jej hostí. A to i přesto, že formálně je primárně občanem – Francie, Velké Británie, Německa, USA atd. Když islám zavolá a imám zavelí, zaútočí muslim na „svou“ zemi, na „svoje“ spoluobčany. Protože je za své nepovažuje. To jen dobro šířící média vytrvale označují vrahy z Paříže za Francouze či Belgičany. Nemohou se více mýlit. Sami vrahové se za ně totiž nepovažují. Jen zneužili dobroty a naivity svých hostitelů a dali jim v praxi ochutnat důsledků rčení „za dobrotu na žebrotu“.

Za předchozí slova mne mnozí nařknou z rasismu, xenofobie a islamofobie. Tak tedy, rasista jistě nejsem a ničeho cizího se nebojím, ani k tomu nejsem nepřátelsky naladěn. A nemám zapotřebí to nikomu dokazovat, ať si každý myslí, co chce.

Stavím se na stranu svobody a demokracie

Je jasné, že když mne, jako odpůrce islámu v Evropě nazvou islamofobem, jedná se o nadávku, o hanlivou nálepku, která má naznačit, že jsem divný, či dokonce špatný člověk.

Já to beru. Podle logiky zastánců přijímání islámu do Evropy jsem islamofob. Klidně mi tak říkejte, protože bude jasné, na které straně stojím.

Ovšem můj strach z islámu je zcela racionální, reálný a odůvodněný. Bojím se islámu, cítím se jím ohrožen, a tedy se mu chci bránit. Ano, můj postoj k islámu je nepřátelský, protože islám se k nám chová nepřátelsky.

Jsem špatný, protože mám oprávněný strach? Jsem špatný člověk, protože nechci, aby moje vnoučata žila podle zákonu šaría? Jsem špatný, protože odmítám přijmout myšlenku, že evropská křesťanská civilizace skončí, když sem pozveme islám a necháme jej, aby nás ovládl? Ne, nejsem špatný člověk. Jen chci zůstat svobodný a chci, aby svobodně žili i naši potomci. Náš svět není dokonalý, ale já si chci uchovat nedokonalost demokracie, před „dokonalostí“ islámu.

Máme právo mít strach? Máme. Máme proč mít strach? Ano, jistě.

A máme právo se bránit? Ne, nemáme právo se bránit. Máme povinnost se bránit. Jinak nemáme právo existovat.

Radomil Bábek, autor je předseda Asociace podnikatelů a manažerů