Minulý týden vyslovila Poslanecká sněmovna hned dvě nedůvěry najednou. Nejprve vyslovila nedůvěru vládě Andreje Babiše. Ono se není čemu divit, když o důvěru žádá vláda v čele s člověkem, který je podezřelý z podvodu, tedy z jednání, které důvěru jaksi z podstaty vylučuje.
Diskuse pak pokračovala i v pátek, kdy poslanci rozhodli o vydání předsedy poslaneckého klubu hnutí ANO a prvního místopředsedy tohoto hnutí Jaroslava Faltýnka a premiéra a předsedy ANO Andreje Babiše k trestnímu stíhání. Kdo však pozorně sledoval debatu poslanců, musel nabýt oprávněného dojmu, že vedle obou poslanců seděl na pomyslné „trestné“ lavici i nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman.
Ačkoliv jeho jméno nezaznělo, padala vedle politické kritiky obou poslanců i kritika věcná, a to na adresu praxe trestní politiky v České republice. A za tu odpovídá vládě právě nejvyšší státní zástupce. Česká justice (a následně i další média) už nejméně 4 roky upozorňuje na množící se přešlapy a nezákonnosti, kterých se v konkrétních případech státní zástupci při výkonu své pravomoci dopouštějí. Vedle velmi kreativního výkladu trestního řádu i zákona, kdy se šíbuje s věcnou i místní příslušností státních zástupců a soudů v přípravném řízení či praxe řízených úniků v zájmových případech směrem k vybraným novinářům, se jedná především o trestní stíhání komunálních politiků za jejich politická rozhodnutí. Tato věc byla právě terčem kritiky poslanců při pátečním jednání a je třeba zdůraznit, že to není poprvé.
Již v předchozí sněmovně narůstala nespokojenost s trestní politikou státu a toto téma bylo častým tématem jak jednání poslaneckých výborů, tak různých seminářů a odborných konferencí. Případy, kdy je nejen rada, ale i třeba většina zastupitelů stíhána za to, že nějak rozhodli, například prodat obecní hospodu nižší nabídce, protože prostě chtějí v obci hospodu a ne další prodejnu se sádrovými trpaslíky, popřípadě se rozhodli prodat obecní pozemky pod cenou mladým rodinám, protože v obci klesá počet obyvatel a v zájmu obce je tento trend zastavit, jsme na České justici přinesli za ty roky několik.
Většina z nich skončila sice pravomocným zprošťujícím rozhodnutím soudu, ale pro dosud bezúhonného člověka není prostě žádná radost být v lepším případě pokusným králíkem ambiciózního státního zástupce či státního zástupce, který je obětí čárkového systému, popřípadě vlastního alibismu, v horším pak toho, kdo zneužívá trestní právo k politickým cílům či kariéře.
Nejvyšší státní zástupce samozřejmě může říkat, a také to říká, že státní zástupce jednal v souladu se zákonem a že konečné rozhodnutí má soud, státní zástupce má v pochybnostech žalovat atd.
Problém je, že v souladu se zákonem, a to dokonce demokratické první republiky, byly i procesy na konci čtyřicátých let, než soudruzi přikročili k socialistické zákonnosti. Nejvyšší státní zástupce má nejen dbát na svoji mediální pověst, ale také usměrňovat a sjednocovat postup soustavy, to byla původní role této funkce v zákonu o státním zastupitelství. Buď tedy Pavel Zeman tuto roli nevykonává, anebo s takovým pojetím trestní politiky soustavy státního zastupitelství souhlasí.
Oboje je špatně a v této chvíli má jednat ministr spravedlnosti, potažmo vláda. Aktuální návrh exministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, který bude předkládat poslanec Dominik Feri, na dílčí změnu zákona o státním zastupitelství, jež by vzala vládě právo odvolat nejvyššího státního zástupce, je cestou do ještě větších pekel, odhlédnu-li od účelovosti takového návrhu.
Odvolávání nejvyššího státního zástupce formou kárného řízení před Nejvyšším správním soudem si lze představit snad jen v případě, že by se osoba v této funkci zbláznila, nikoliv v případě člověka, který jde šikovně naproti volání davu, který za každým politickým rozhodnutím vidí korupci. Koneckonců, o tom ví sám nejlépe samotný Jiří Pospíšil, který by nejraději vymazal ze své minulosti to, že pohořel u správního soudu s odvoláním vrchního státního zástupce v Olomouci Ivo Ištvana.
Volá-li někdo „Hoří!“, když mu, dámy prominou, hoří koudel u zadnice, jako tomu je v případě Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka, neměli bychom nevidět, že za nimi doslova hoří stodola.
Ministr Pelikán je dnes terčem kritiky za to, že se nezastal na půdě sněmovny justice proti svému stranickému a vládnímu šéfovi. Jasně, měl a mohl se ozvat, jako se ozval den před tím při projednávání zákona o léčivech, kdy prohlásil: „Já jako ministr spravedlnosti potřebuji, aby to tady zaznělo, aby snad občané se nebáli, že jsme přestali žít v právním státě. Nebojte se, nic takového se neděje.“ Na stranu druhou ho chápu, protože možná už konečně zahlédl onu hořící stodolu. A otázkou nyní je, jak se rozhodne, tedy zda bude ministrem, anebo loutkou. A pokud se rozhodne být konečně ministrem spravedlnosti, je jen na jeho politické šikovnosti, aby nebyl vnímán jako loutka Andreje Babiše. Alespoň konečně zakusí, jaké to je činit politická rozhodnutí s ambiciózními státními zástupci za krkem.
Petr Dimun
