Musí soudy zkoumat závislost rozhodce na úvěrových firmách? A pokud ano, tak kdy?

    Ústavní soud zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým došlo k porušení procesní práv dlužníka jako stěžovatele. Důvodem zrušení byla skutečnost, že rozhodující soud se dostatečným způsobem nevypořádal s důkazními návrhy stěžovatele, které mohly přispět k objasnění tvrzené ekonomické závislosti rozhodce na úvěrové firmě.

    V poslední době zaujalo právnickou veřejnost rozhodnutí Ústavního soudu, který svým nálezem sp. zn. II. ÚS 1851/19 ze dne 16. 8. 2019 vyhověl dlužníkovi, když zrušil usnesení Městského soud v Praze, a to z důvodu, že bylo porušeno právo dlužníka jako stěžovatele na spravedlivý proces.

    Na úvod se sluší uvést, že se jedná o další z bezpočtu rozhodnutí, které se týká problematiky rozhodčích doložek. I když se nejedná o konečný verdikt v dané věci, tak si nepochybně toto procesní rozhodnutí zaslouží určitou pozornost. Tento ústavní nález byl totiž některými médii nesprávně interpretován tak, že soudy musí vždy za každých okolností zkoumat závislosti rozhodce na úvěrových společnostech. Takovýto závěr ovšem z daného rozhodnutí nevyplývá.

    Jádro kauzy

    Dlužník uzavřel v roce 2014 s věřitelem smlouvu o úvěru a na ni navazující rozhodčí smlouvu, na základě které obdržel od věřitele finanční plnění, které věřiteli nevrátil. Z tohoto důvodu byla pak na majetek dlužníka Obvodním soudem pro Prahu 2 nařízena exekuce a jejím provedením byl pověřen konkrétní soudní exekutor, kdy podkladovým rozhodnutím byl rozhodčí nález.

    V roce 2018 se dlužník domáhal zastavení exekuce z důvodu, že rozhodčí smlouva (kterou s věřitelem podepsal) je absolutně neplatná, a to pro rozpor s dobrými mravy. Exekuční soud návrhu dlužníka nevyhověl, když především nepřijal tvrzení dlužníka, že úvěrová smlouva by měla být neplatná pro její rozpor s dobrými mravy, a ani nezkoumal ekonomickou závislost rozhodce na úvěrové společnosti, která spor rozhodovala.

    K odvolání dlužníka Městský soud v Praze závěry exekučního soudu potvrdil, a to svým usnesením z roku 2019.

    Proti závěrům odvolacího soudu brojil dlužník u Ústavního soudu, který shledal jeho námitky důvodnými pouze z procesních důvodů v té části, ve kterých se odvolací soud dostatečným způsobem nevypořádal s důkazními návrhy stěžovatele. Ústavní soud v této souvislosti uvedl, že rozhodující soud není sice povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů je neprovedl.

    Vzhledem k tomu, že Městský soud v Praze se dle názoru Ústavního soudu dostatečným způsobem nevypořádal s procesním návrhem dlužníka na výslech rozhodce, byl tento postup shledán za porušení práva dlužníka na spravedlivý proces. Žádný další závěr z citovaného nálezu není možné dovodit. Jistě však nelze paušálně uzavřít, že soudům na základě tohoto rozhodnutí vzniká nová povinnost, tedy při každém prověření rozhodčí doložky zkoumat závislosti rozhodce na úvěrových společnostech. Tedy tento některými sdělovacími prostředky prezentovaný závěr, není správný a z dotčeného nálezu nevyplývá.

    Věc se tedy znovu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Městský soud v Praze znovu posoudí odvolání stěžovatele, a to zejména s ohledem na vznesený návrh dlužníka na výslech rozhodce.

    Odklon od současné judikatury spočívající v tom, že v průběhu exekučního řízení je možno přezkoumávat věcnou správnost rozhodčího nálezu

    Podstatou sporu byla tedy skutečnost, že odvolací soud se přesvědčivým způsobem nevypořádal s procesním návrhem dlužníka na výslech rozhodce, kdy z tohoto pohledu závěrům Ústavního soudu nelze nic vytknout.

    Z hlediska právního názoru vysloveného obecnými soudy je však klíčové, že jak obvodní tak městský soud shodně zdůraznily, že základní principem exekučního řízení je zásada, že věcná správnost vykonávané rozhodnutí nemůže být v řízení o jeho výkon zpochybněna. Městský soud dále připomenul, že postup dlužníka se jeví jako obcházení rozhodčího řízení ve snaze nalézt ochranu v následném řízení exekučním.

    Tento pohled obecných soudů je nutno vnímat jaké správnou cestu k zákonnosti a spravedlnosti.

    Vykonávací řízení totiž primárně neslouží k přezkumu věcné správnosti exekučního titulu a ani k tomu, aby exekuční soud za každých okolností zastavoval exekuci proto, že v rozhodčím řízení došlo k procesnímu pochybení v neprospěch dlužníka – spotřebitele. A to ani v případě, že je exekučním titulem rozhodčí nález. Tento právní závěr vyplývá kupř. z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, ze dne 23. 1. 2018.

    Obdobně judikoval Nejvyšší soud i v jeho rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 1641/2018, ze dne 1. 8. 2018, kdy připomenul, že zákon o rozhodčím řízení nelze obcházet v představě, že lze ochranu nalézt v následném řízení exekučním.

    I když právní hodnocení obecných soudů je nepochybně věcně správné, z procesního hlediska by bylo vhodné dodržet zákonný postup uvedený v § 35 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, tedy exekuční řízení přerušit a dlužníka vyzvat k podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu. Tomuto postupu totiž ode dne 1. 4. 2012 (tedy s účinností novely zákona o rozhodčím řízení provedené zákonem č. 19/2012 Sb.) již nic nebrání.

    Právě v tomto navazujícím soudním řízení by byly zhodnoceny i zásady právní jistoty, závaznosti smluv, dlužníkem tvrzená nepřiměřenosti úroků či smluvních pokut v otázce dobrých mravů či dlužníkem tvrzené závislosti rozhodce na úvěrové firmě. Tyto složité právní otázky nemohou být totiž řešeny v průběhu exekučního řízení, protože jak bylo shora zdůrazněno, exekuční řízení je podle § 1 odst. 2 ve spojení s § 37 odst. 2 písm. a) exekučního řádu určeno výhradně k nucenému výkonu exekučních titulů. To je zákon, který je nutno akceptovat.

    Exekuční soudy jsou věcným přezkumem rozhodčích nálezů navíc zbytečně zatěžovány, když právní úprava jednoznačně stanoví správný procesní postup.

    Pohled exekutora

    Autor plně respektuje nezávislosti soudní moci a chápe složitost jejího rozhodování. Přesto je zřejmé, že způsob prověřování (ne)platnosti rozhodčích doložek z pohledu současné judikatury představuje závažný společenský problém. Proto lze uvítat snahu Obvodního soudu pro Prahu 2 i Městského soudu v Praze o určitý odklon od stávajícího stavu, který by konečném důsledku mohl přinést zcela nový a zákonný pohled na věc.

    Přezkum závislosti rozhodce na úvěrové společnosti lze totiž podle zákona přezkoumat výlučně v průběhu rozhodčího řízení, a to podle § 8 zákona o rozhodčím řízení. Do řízení o zastavení exekuce tato námitka z pohledu práva již nepatří.

    Miloslav Zwiefelhofer

    Sdílejte
    Předchozí článekZákon o znalcích. Jak paralyzovat českou justici? II.
    Další článekGrygárek, Nagyová a bezpráví vedení státního zastupitelství
    Miloslav Zwiefelhofer
    Po ukončení studia na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v roce 2005 působil jako firemní právník. Poté získal zkušenosti na exekutorských úřadech v Plzni a posléze i v Klatovech, kde působil nejprve jako exekutorský koncipient a po absolvování exekutorské zkoušky též jako exekutorský kandidát. V březnu 2010 byl jmenován soudním exekutorem do neobsazeného exekutorského úřadu v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 3.