Návštěvní kniha, honitba, kostel a ochrana osobních údajů

    Vrchní soud v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 7 Cmo 163/2018 řešil kuriózní případ z oblasti ochrany osobních údajů a vypořádal se s ním vskutku poeticky. Navrhovatel se zde domáhal určení neplatnosti členské schůze mysliveckého spolku v rozsahu, jímž byl schválen provozní řád daného spolku, a to mj. z toho důvodu, že není zaručena ochrana osobních údajů, když návštěvní knihy, do nichž se zapisuje příjmení osoby a doba, kdy se nachází na konkrétním posedu, jsou volně přístupné. Dále navrhovatel kupř. namítal, že každý z členů spolku má ke knize návštěv jinou vzdálenost, což zakládá rozpor provozního řádu s dobrými mravy. Krajský soud v Praze námitky navrhovatele neshledal důvodnými a návrh zamítl.

    Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal navrhovatel odvolání k Vrchnímu soudu v Praze, v němž namítal, že nalézací soud se nedostatečně vypořádal s jeho tvrzeními, když se nezabýval účelem přijetí provozního řádu neboť, jak účastník sám uvedl, provozní řád byl přijat za účelem zamezení kolize a zabezpečení přehledu o pohybu členů spolku v honitbě, kteří do honitby vstupují, tedy ke zvýšení bezpečnosti v honitbě.

    Účastník v řízení před nalézacím soudem tvrdil a prokazoval, že tvrzeného účelu účastníka nemůže být dosaženo, neboť pro zapisování byly podle čl. 3. odst. 8 napadeného provozního řádu vyhotoveny návštěvní knihy a každá z návštěvních knih byla určena pro určitou část honitby (2 x pro oblast K., l x pro oblast H., l x pro oblast S. a 2 x pro oblast V.). Pokud jsou pro jednu oblast určeny dvě samostatné návštěvní knihy, nelze zamezit případné kolizi členů žalovaného na jednom loveckém místě a vytváření nebezpečných situací v případě, kdy člen spolku předpokládá (dle zápisu v návštěvní knize), že je na určitém loveckém místě sám. Je zřejmé, že zapisováním do návštěvních knih v těchto oblastech nelze zaručit zvýšení bezpečnosti v honitbě, právě naopak. Za situace, kdy jediného tvrzeného účelu provozního řádu nemůže být dosaženo, je důvod ponechání provozního řádu v platnosti a povinnost zapisovat se povinností nepřiměřenou, neodůvodněnou a zřejmě omezující členy spolku.

    Nalézací soud v napadeném rozsudku dále konstatoval, že: „Uvedení příjmení v daném sešitě není možné považovat za osobní údaj, když pouze na základě takového údaje nelze určit, o jakou osobu se jedná“ a zcela rezignoval na řádné odůvodnění uvedeného závěru. Žalobce s uvedeným názorem nalézacího soudu nesouhlasil a měl za to, že údaje zapisované do knihy návštěv spadají pod ustanovení § 4 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“).

    Jelikož se do návštěvních knih zapisují toliko členové spolku, je zřejmé, že pouhé uvedení příjmení navrhovatele, jakožto člena spolku, je dostatečným údajem, na základě kterého lze ztotožnit osobu navrhovatele, a to nejen pro správce osobních údajů, jimiž je účastník podle § 4 písm. j) zákona o ochraně osobních údajů, ale rovněž pro třetí osoby, pro které může být navrhovatel určitelným subjektem podle zákona o ochraně osobních údajů, a to zejména s ohledem na okruh osob, které se do návštěvních knih zapisují.

    Za situace, kdy údaje obsažené v návštěvních knihách jsou osobními údaji podle zákona o ochraně osobních údajů a současně provozní řád a ani jiný dokument účastníka nestanovuje způsob vedení a zabezpečení návštěvních knih, ačkoliv je k tomu účastník, jako správce osobních údajů podle § 13 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů, povinen, je podle navrhovatele napadené usnesení, kterým byl přijat provozní řád, v rozporu citovaným zákonem o ochraně osobních údajů.

    Soudce JUDr. Holejšovský odložil pero propisovací, načež oblažil odvolatele touto interpretací:

    „Podle § 212 odst. 1 přijetím členství v korporaci se člen vůči ní zavazuje chovat se čestně a zachovávat její vnitřní řád. Korporace nesmí svého člena bezdůvodně zvýhodňovat ani znevýhodňovat a musí šetřit jeho členská práva a oprávněné zájmy. V daném případě z nově přijatého provozního řádu nevyplývá, že by navrhovatel či jiní členové spolku byli ve smyslu § 212 odst. 1 spolkem bezdůvodně zvýhodňování resp. znevýhodňováni.

    Honitba byla rozdělena na určité části, přičemž logika zapisování se do návštěvnických knih je dána jak vnitřními potřebami spolku a jeho členů ve vztahu k účelu spolku, tak též ochranou jednotlivých osob v honitbě. Nemuselo být nutně cílem nového provozního řádu zvýšení bezpečnosti v honitbě, to ze zákona či stanov pro spolek nevyplývá, z hlediska § 258 ve spojení s § 212 odst. 1 o. z., je zcela postačující, že nově přijatý provozní řád není se zákonem ani se stanovami v rozporu. Povinnost zapisovat se do knih návštěv platí pro všechny členy spolku stejně, nejde tak o žádné selektivní, tím spíše pak bezdůvodné zvýhodňování některých členů před jinými.

    Skutečnost, že vzdálenost od bydliště jednotlivých členů spolku k návštěvním knihám je různá, lze brát jako zcela přirozenou situaci, když ani ke kostelu či stanici vlaku či autobusu, či obecnímu, městskému nebo krajskému úřadu, nemocnici či soudu nemá každý občan České republiky stejnou dojezdovou či dochozí vzdálenost.

    Je svobodným rozhodnutím každého občana České republiky, kde bude bydlet či přebývat, pročež je pak jeho věcí zvážit polohu bydliště ve vztahu k místům pro něj zájmovým či podstatným. Dopadá-li rozhodnutí orgánu korporace, v daném případě členské schůze spolku, na jednotlivé členy korporace, v daném případě spolku odlišně, přičemž tato odlišnost není dána rozhodnutím korporace resp. jeho nastavením ve stanovách  (rozhodnutím spolku, či úpravou jeho stanov), leč odlišnost je dána skutečnostmi na straně člena korporace (spolku), nemůže být z toho korporace viněna resp. viněn spolek (viz bydliště člena spolku daleko od knihy návštěv pro honitbu spolku – mysliveckého sdružení).

    Nepodstatné není ani to, že rozhodnutí členské schůze o schválení provozního řádu bylo rozhodnutím drtivé většiny členů spolku, kdy proti přijetí usnesení byl prakticky jen navrhovatel. Naopak, je třeba vidět princip loajality členů spolku viz § 212 odst. 1 věta první o. z., a s ním související povinnost členů zachovávat vnitřní řád spolku.  Jde o projev tzv. korporační loajality, jejíž míra může být  modifikována právní formou – v daném případě spolek, i stanovami konkrétního spolku. Nicméně základním korporačním principem je podřízení se pravidlům schváleným příslušnou  většinou /dle stanov nastavených pravidel/, samozřejmě nejde-li o pravidla v rozporu se zákonem či stanovami. O ta v daném případě nejde a je zjevné, že určitým pravidlům je třeba podřídit se v každé skupině osob, v každé korporaci (§ 210 o. z.), přičemž se všemi těmito pravidly nemusí nutně vždy každý jednotlivý člen korporace souhlasit. Jde o logický a přirozený jev, jenž však nevede k neplatnosti rozhodnutí orgánu korporace (spolku).

    Za situace, že všichni členové spolku nemají počítač či internetové připojení, nelze považovat za v rozporu se zákonem či stanovami, že není konstituováno vedení návštěvnických knih elektronicky. Nebylo by jsoucím v rozporu se zákonem či stanovami ani v případě, že by jej měli, neboť je autonomní vůlí příslušné většiny členů spolku zvolit způsob, jakým budou návštěvnické knihy vedeny.

    Se soudem prvního stupně se lze plně ztotožnit, že uvedení toliko příjmení v návštěvnických knihách, byť by tyto byly veřejnosti přístupné (např. ve schránce na domě či na nějakém veřejnosti přístupném místě) není zásahem do osobních údajů. Podle § 3 odst. 1 a 2, § 4 a § 5 odst. 2 zák. č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů a změně některých zákonů, ve znění novel, „správce může zpracovávat osobní údaje pouze se souhlasem subjektu údajů; bez tohoto souhlasu je může zpracovávat, jestliže je zpracování nezbytné pro plnění smlouvy, jejíž smluvní stranou je subjekt údajů…. Tím, že je každý člen spolku vázán stanovami spolku coby smlouvou viz § 125 odst. 1 o. z., je spolek coby zpracovatel případných osobních údajů jednotlivých svých členů oprávněn je i bez souhlasu zpracovávat právě na základě uvedených stanov – smlouvy, za účelem naplňování svého účelu. Podle odvolacího soudu nicméně pouhé uvedení příjmení v návštěvnické knize takovýmto zpracováním resp. používáním osobních údajů není. Jde o čistě evidenční nutnost, aby o sobě lidé (členové spolku či jejich hosté) přítomní v honitbě resp. v jejích částech věděli a zamezilo se tím nedorozumění či nehodě.

    Odvolací soud se podrobně seznámil s námitkami navrhovatele proti usnesení členské schůze, přičemž z lidského hlediska jsou mnohé  pochopitelné, viz například, jeho obava po negativní zkušenosti o to, aby třetí osobě nebylo známo, kdy se nezdržuje v bydlišti, či snad že by třetí osoba mohla (z pouhého příjmení), byla-li by znalá místních poměrů, zjistit, kdo je kdy na jakém posedu resp. v jaké části honitby.  Na druhé straně ovšem nelze v životě člověka nikdy absolutně předejít všem možným, z jeho či i z objektivního hlediska negativním skutečnostem, jež jsou potud normálním během života i světa. Nikdy tak nelze absolutně vyloučit sledování jedné osoby druhou či znalost jedné osoby o tom, že druhá osoba není přítomna v bydlišti. Podstatné je následné chování lidí, které je-li v rozporu se zákonem, má být příslušným způsobem sankcionováno. Zamezit negativnímu chování lidí absolutně a dopředu nelze. To by nebylo třeba ani policie ani soudů, do tohoto vývojového stádia dosud naše společnost nedospěla…

    Postskriptum:

    A učim se, podoben myslivci této judikatúře, bojim se, až se to ÚOOÚ doví, bude nejhůře.
    Z obavy, že je to na pokutu, ouřady, návštěvní knihu zabaví, za minutu, samy ví, co je to žít v autocenzúře…

    Vladimír Janošek