Nedělejme z oddlužení procházku růžovou zahradou

    Nastávající ekonomická krize spuštěná celosvětovým šířením onemocnění COVID-19 způsobené novým koronavirem SARS-CoV-2, doslova přitahuje nápady, jak pomoci dlužníkům omezit exekutory a práva věřitelů. Legislativní tlaky se nevyhýbají ani oddlužení, kdy je navrhováno plošné přerušení insolvencí, snížení splátek na úroveň srážek pro nepřednostní exekuci nebo upuštění od požadavku na 30% uspokojení nezajištěných věřitelů ve starých oddluženích.

    Tyto návrhy není radno brát na lehkou váhu, neboť situace dlužníků se může, avšak nikoli nutně musí a už vůbec ne ve všechny případech dočasně, zhoršit. Je ale třeba pamatovat na to, že oddlužení tu není pro dlužníka, ale pro věřitele.

    Ano, čtete správně. Oddlužení je totiž jen způsob řešení dlužníkova úpadku. Dalšími způsoby jsou konkurs a reorganizace. Všechny způsoby řešení úpadku jsou upraveny insolvenčním zákonem, který má nějaké principy a zásady, na nichž stojí a nemůžeme se tvářit, že neexistují.

    Insolvenční zákon klade důraz na to, aby bylo insolvenční řízení vedeno způsobem, který bude sledovat společný zájem věřitelů, povede ke spravedlivému uspořádání mezi věřiteli a dlužníkem. Insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů.

    Pokud jde o oddlužení, pak dlužník o ně žádá s vidinou, že pokud bude v maximální možné míře plnit povinnosti stanovené insolvenčním zákonem, přizná a ke zpeněžení odevzdá svůj majetek a bude plnit splátkový kalendář a soudem schválené oddlužení splní alespoň v zákonném minimálním rozsahu, pak ho insolvenční soud osvobodí od placení neuspokojených pohledávek nezajištěným věřitelům. Pro stará oddlužení, v nichž bylo o prohlášení úpadku rozhodnuto do konce května 2019, to znamená, že dlužník musí nezajištěným věřitelům splnit alespoň 30 procent pohledávek. Podle statistik jsou uspokojení věřitelů ve výši přesahující 50 nebo dokonce v rozsahu 100 procent častá. Průměrné uspokojení věřitelů po splnění oddlužení činí 40 procent.

    Insolvenční zákon lze považovat za spravedlivý, neboť dává soudu možnost dlužníka osvobodit od placení neuspokojených pohledávek i v případě, že dlužník své povinnosti řádně plnil, avšak z důvodů, které nezavinil a nemohl předvídat, své věřitele uspokojil v rozsahu nižším než je oněch 30 procent,

    Současná krize zcela jistě nebude trvat věčně a nedolehne na všechny dlužníky stejnou měrou, tím spíše ne fatálně, že by všichni nebyli schopni splnit minimální hranici uspokojení. Není proto důvod na třicetiprocentní hranici plošně rezignovat a postačí ponechat na soudní praxi, aby se v odůvodněných případech zachovala spravedlivě.

    Pokud jde o přerušení splátek, ani zde není na místě přistoupit k přerušení plošnému. Zatímco nová úprava přerušení splátkového kalendáře upravuje výslovně a vždy ji váže na situaci konkrétního dlužníka, pak ta stará si dokáže poradit i bez ní. Oddlužení totiž trvá i ve chvíli, kdy dlužník nepracuje nebo má nižší příjmy. Insolvenční řízení bude zastaveno jen tehdy, pokud dlužník po dobu jednoho roku nemá příjem, ze kterého by mohl hradit splátky, což je doba delší, než je nejvyšší přípustná doba přerušení splátkového kalendáře podle nové úpravy.

    Jak bylo výše uvedeno, oddlužení je jen jedním ze způsobů řešení úpadku v insolvenčním řízení. Insolvenční řízení musí být přísné a dlužník má řadu povinností, protože jedině tak si z něho odnese ponaučení a do budoucna pozitivní přístup k plnění svých závazků.

    Pokud jde o výši splátek v oddlužení, pak ty jsou stejné, jako je tomu v případě konkursu. Konkurs je likvidační způsob řešení úpadku, kdy v prvé řadě jde o zpeněžení majetku a příjmů dlužníka, přičemž neuspokojené dluhy po skončení konkursu trvají dál. Oddlužení naproti tomu obsahuje institut odpuštění, kdy dlužník po splnění oddlužení není povinen neuspokojené dluhy platit.

    V takovém případě by bylo nesystémové a vůči věřitelům nespravedlivé, kdyby jim dlužník měl plnit méně než by měl plnit v konkursu, avšak v závěru by byl osvobozen od povinnosti hradit neuspokojené dluhy.

    Zde si dovolím upozornit, že ten, kdo má právo rozhodovat o způsobu řešení dlužníkova úpadku, jsou věřitelé, nikoli dlužník. Pokud věřitelé rozhodli, že dlužníkův úpadek bude řešen oddlužením, pak nelze měnit pravidla hry až po poté, co bylo oddlužení schváleno a věřitelé své právo volby vyčerpali. Kdyby toto věřitelé předtím věděli, pak by zcela jistě volili řešení dlužníkova úpadku konkursem, což není pro dlužníka žádoucí.

    Je také třeba mít na paměti, že srážky ze mzdy dlužníka se v insolvenčním řízení řídí úpravou provádění srážek pro přednostní pohledávky ve výkonu rozhodnutí. Pokud by došlo ke snížení povinné výše srážek v insolvenčním řízení, pak by bylo třeba přistoupit i k revizi srážek ve výkonu rozhodnutí. Zde však narážíme na systematiku přednostních pohledávek, neboť mezi ně řadíme například výživné, škodu na zdraví, daně, poplatky, pojistné na zdravotní pojištění a další. Stát má zájem na zvýšeném uspokojování těchto pohledávek, čímž dává najevo jejich společenský význam.

    Snížíme-li jen srážky v insolvenci, pak se z oddlužení stane růžová zahrada, kam budou dlužníci utíkat před prováděním srážek pro přednostní pohledávky, výživné nevyjímaje. Dlužník splatí věřitelům za stejný čas méně peněz a na konci se dočká odpuštění. Odpuštění bude tím vyšší, čím méně za 5 let bude muset uhradit. Nezapomínejme, že jen za dobu od června 2019 do července 2020 došlo a dojde ke snížení srážek celkem čtyřikrát. Změna z června 2019 vedla ke snížení distribuce plnění věřitelům o 17% v oddlužení a 25% v exekučním řízení. Změny k 1.1., 1.4. a 1.7.2020 povedou ke snížení srážek o 50%.

    Další snížení srážek nebo plošné prolomení hranice pro povinné plnění věřitelům by bylo již opravdu proti smyslu, účelu, principům a především zásadám, na nichž je insolvenční zákon vystavěn.

    Není tu dán zájem věřitelů ani společnosti na tom, aby byl každý dluh nutně řešen s výhledem na odpuštění v oddlužení a stejně tak není dán zájem, aby bylo oddlužení vedeno jen tak bez toho, aby dlužník měl povinnost své dluhy maximálně hradit. Insolvenční řízení je pro stát dražší řešení než řízení exekuční a dluhy se mají především plnit, ne odpouštět. Jestliže oddlužení oproti exekuci k úplnému splnění nepovede, ale exekuční řízení by plného uspokojení věřitelů dosáhlo, pak je třeba dluh vymoci exekučně. Insolvenční právo má nastupovat jen tam, kde dlužník nemůže plnit a nemělo by předbíhat exekuci tam, kde dlužník jen plnit nechce.

     JUDr. Antonín Blažek