Několik poznámek psychologa k současnému dění v justici        

    Některá témata týkající se justice se stávají evergreeny, jiná tiše končí v zapomnění. Kdo si dnes z širší právnické veřejnosti vzpomene např. na to, že se před časem uvažovalo o přijetí kariérních řádů soudců a státních zástupců? Bylo to téma srozumitelné a přitom důležité i pro srovnání legislativy kandidátských zemí usilujících o vstup do Evropské unie s evropským právem; kolem roku 2002 se toto téma stalo také předmětem školení právníků k přístupovým rozhovorům.

    Mnozí občané se o legislativu zajímají pouze v souvislosti s právními záležitostmi, s nimiž se v životě setkávají, nebo o nichž se dovídají z novin či televizních pořadů. Už delší dobu však u nás více lidí vyslovuje k případu Jiřího Kajínka, v roce 1998 odsouzeného k doživotnímu odnětí svobody, ale nedávno propuštěného na svobodu po udělení prezidentské milosti.
    Výše zmíněné návrhy kariérních řádů (jejich schválení a uvedení do „praktického života“) se u nás zřejmě považovalo za vnitřní, profesní záležitost justice samé. Proč se však od nich nakonec upustilo (snad zatím?), by nám měli vysvětlit politici nebo právníci.

    Jako psycholog se pokusím říci pár slov ke (dlouhodobému) zájmu lidí o osud vězně odsouzeného za dvojnásobnou nájemnou vraždu a jeden pokus o vraždu. Lze je – ovšem zhruba – rozdělit do dvou skupin, shodujících se v jedné věci: že prezident má ústavní právo milost udělit – a že on toho svého práva využil i v Kajínkově případě. Zkrátka: Sám fakt, že v Ústavě je zakotveno právo českého prezidenta udělit (z vlastní vůle) odsouzenému milost, nelze zpochybnit.
    Diskutéři z jedné skupiny proto napadají sám ústavní zákon umožňující prezidentovi udělovat milost: obvykle tvrzením, že prezidentské milosti jsou monarchistickým reliktem v naší ústavě. Lze očekávat, že někteří z nich se budou cítit povoláni prosazovat odpovídající inovaci ústavy.

    Psychologové (a také právníci, politici a filosofové – do jejichž oboru patří i etika) by však neměli přehlédnout ten fakt, že druhou (také nemalou) skupinu tvoří i občané, kteří v odsouzeném a omilostněném trestanci spatřují oběť nespravedlivého rozhodování soudní soustavy nebo dokonce hrdinu bojující proti nespravedlnosti – třeba svými pokusy o útěk z vězení. Nejde mi tu však o Jiřího Kajínka samého, ale o postoj jeho, řekněme, sympatizantů.
    Domnívám se, že ten nelze vysvětlit ani jejich „racionální úvahou“,  ani manipulací médii. Mám zato, že (alespoň v některých případech) má nejblíže ke skutečnosti názor hlubinné psychologie, pohlížející na uvažovaný vztah jako na projev skupinové nevědomé identifikace se zločincem. Z hlediska dalšího demokratického vývoje naší společnosti je to jev velmi rizikový.

    Stručně lze vysvětlit vznik v současnosti pozorovaných projevů skupinové  nevědomé identifikace našich občanů takto: Jedinec se přibližně do tří let života identifikuje nejprve s matkou nebo její náhradou, poté druhým rodičem, sourozenci, vrstevníky, ve škole s učiteli.
    V této rozvíjející se spirále představují dospělí mravní vzory a autority. Prožívá svoji identitu žáka školní třídy, člena organizace mládeže nebo sportovního klubu, obyvatele města či příslušníka národa. Identifikace má většinou řadu pozitivních souvislostí pro jedince i společnost. Můžeme se identifikovat s nemocným příslušníkem své rodiny a být motivováni k potřebné péči o něho.

    Řada občanů prožívá svoji identitu absolventa konkrétní střední nebo vysoké školy, což je může motivovat k pracovnímu výkonu. Z historie známe však případy identifikace se smrtící ideologií nebo politickým vůdcem vedoucím skupinu do záhuby. Jaké je psychologické pozadí současné skupinové identifikace se zločincem?

    Řada občanů v blízké či vzdálené minulosti nedbala v rámci své pracovní činnosti nebo ve své rodině doporučení „Nezabiješ“ a „Nepokradeš“. „Trestní zákon celku naší zejména nevědomé psyché“ (naše svědomí) se v jednotlivostech liší od trestního zákona, který je součástí našeho právního řádu. Podle něho lze zabít, zavraždit člověka, ale také ubít důvěru, naději, přátelství.
    Jedinec v roli řečníka nebo pisatele okrade druhého o dobrou pověst nebo veřejnou vážnost mimo dosah trestního řádu. Snad nejčastějším motivem těchto činů byla a je snaha dosáhnout okamžitého finančního zisku nebo touha po moci.

    Ještě si pamatujeme rčení, že „kdo nekrade, okrádá svoji rodinu“. Nebo ze současnosti, „mohu se ve svých výrocích mýlit, ale pravdu zjistí nezávislý soud“.  V naší společnosti pomalu upadá do zapomnění rituál „přihlášení se k pochybení“, k tomu, že si uvědomuji svoji minulou chybu a zároveň, že existují možnosti minulé chyby napravit.
    Následkem je potlačení těchto obsahů do úrovně osobního nevědomí a nevědomá identifikace se zločincem (zločinem). Když se identifikuji se zločincem, tak si osvojuji jeho argumentaci a jeho vidění světa. Redaktor jednoho čteného týdeníku se pozastavoval nad těžkým osudem uvězněného velkého dealera drog, protože nemá v naší věznici tlumočníka a cítí se sociálně izolován. Tentýž redaktor neinformuje, že ve své rodné zemi v jihovýchodní Asii by odsouzený tyto starosti neměl, protože by za stejný čin byl dávno po smrti oběšením.

    Nezamýšlí se nad často tragickým osudem lidí, kteří se stali závislými na drogách. Místo toho věnuje redakce prostor v rámci tzv. svobody slova informování o hromadných akcích na podporu legalizace drog.
    Jsme zahlcování úvahami, že příčinou zločinného jednání je dětství v rozvrácené rodině, šikana spolužáků, nízký sociální status, ovlivnění prostředím. Není připomínána zodpovědnost jedince za následky jeho myšlení, řeči a činů.

    Pokud se tato úvaha někomu jeví jako příliš subtilní, můžeme zakončit zcela srozumitelnou zkratkou. Jaká rizika jsou spojena s nevědomou identifikací s nositeli antisociálních projevů? Dochází k plíživé relativizaci morálních norem.
    Politici musí odolávat pokušení, aby vyjadřovali pochopení pro osudy nositelů antisociálních tendencí. Další riziko skupinové nevědomé identifikace se zločinem spočívá v oslabení funkce státu jako instituce zajišťující základní lidské právo člověka, právo na život. V rámci tzv. politické korektnosti často už zlo není nazýváno zlem. Skupinová nevědomá identifikace se zločincem je spojena s rizikem následovat vůdce s negativním, antisociálním politickým programem, popírajícím dosavadní kulturní hodnoty společnosti.

    Nemusí to být vůdcové mainstreamovými médii označovaní za radikály, šovinisty nebo nacionalisty. Mohou to být naopak vůdcové kladoucí na první místo okamžitý finanční zisk jedince nebo společnosti, vůdcové bez vizí maskující se lacinými prohlášeními o zlepšení životní úrovně (pracujících i nepracujících). – V situaci, kdy se z různých stran šíří údajně postmoderní (!) koncepty „postpravd“, prý překonávající dosavadní pravdy „dech ztrácejících“ věd (zejména těch humanitních), by soudnictví v našem kulturním prostoru mělo nadále plnit svůj úkol: podílet se na vytváření podmínek pro udržení a rozvoj hodnotných stránek naší lidské existence.

    Jiří Dan

    Sdílejte
    Předchozí článekMoravská národnost u soudu
    Další článekCo zakáží příště? Dělají z nás stádo ovcí
    Jiří Dan
    doc. PhDr. Jiří Dan, CSc. - psycholog a vysokoškolský učitel. V letech 1991-2010 prováděl komplexní psychologická vyšetření uchazečů o přijetí na pozice justičních a právních čekatelů, soudních exekutorů, uchazečů o jmenování soudcem a státním zástupcem. V současnosti provádí psychologická vyšetření uchazečů o přijetí na neakademické pozice v rámci veřejné vysoké školy. Publikuje práce v oblasti psychologické diagnostiky se zaměřením na využití psychologie při výběrových řízeních a z poradenské psychologie.