Neplatné rozhodčí doložky ve světle zákona

    V otázkách rozhodčích doložek se většinou hovoří o jejich absolutní neplatnosti. Při podrobném rozboru zákonných ustanovení však vyjde najevo, že tento obecný závěr nemusí odpovídat skutečnosti a odpověď na otázku (ne)platnosti rozhodčích doložek může být pro mnohé čtenáře překvapivá.

    Judikatura zcela běžně používá termín „absolutně neplatné rozhodčí doložky.“ Již v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11. 5. 2011, které je nyní považováno za rozhodný okamžik pro dovození sjednoceného přístupu rozhodovací praxe k neplatnosti rozhodčích doložek, je absolutní neplatnost rozhodčích doložek dovozována s odvoláním na § 39 zák. 40/1964 Sb. (dále jen „starý občanský zákoník“).

    Tento názor pak přijala i následná judikatura a též Ústavní soud svým nálezem sp. zn. II. ÚS 996/18 ze dne 4. 6. 2019, kde mimo jiné konstatoval, že rozhodčí smlouva, která neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc nebo konkrétní způsob jeho určení, je pro obcházení zákona smlouvou absolutně neplatnou a jedním z důsledků této neplatnosti pak je, že rozhodčí nález na jejím základě vydaný není způsobilým exekučním titulem a pokud byla exekuce zahájena, je nutno ji v každé fázi zastavit.

    Dále Ústavní soud v citovaném nálezu potvrdil, že usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11. 5. 2011, je považováno za rozhodný okamžik pro dovození sjednoceného přístupu rozhodovací praxe k neplatnosti rozhodčích doložek a uvedl, že protiústavní postup (zneužití práva) lze přičítat pouze těm poskytovatelům úvěrů, kteří rozhodčí žaloby podali vědomě po tomto datu.

    Zásadním problémem ovšem je, že výše citovaná judikatura Ústavního soudu nezohledňuje, že ode dne 1. 1. 2014 nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb. (dále jen „nový občanský zákoník“), který zcela zásadním způsobem mění pohled na neplatnost právních jednání (dříve právních úkonů).

    Dále je nutné si uvědomit, že judikatura, tedy uváděná rozhodnutí, nejsou v právním řádu České republiky pramenem práva a tím méně nejsou pramenem práva vyšší právní síly než zákon. Vzhledem k tomu, že soud je vázán zákonem (čl. 95 Ústavy) je zcela zřejmé, že je to především zákon, který musí za všech okolností dodržován. Tak tomu ovšem při posuzování (ne)platnosti rozhodčích doložek sjednaných po dni 1. 1. 2014 ze stran soudů není.

    Změna zákona

    Judikatura tedy po 1. 1. 2014 právo ohledně neplatnosti právních jednání nedotváří, ale je s platným novým občanským zákoníkem v přímém rozporu.

    Starý občanský zákoník byl postaven na absolutní neplatnosti a jen v zákonem vyjmenovaných případech (§ 40a) šlo o neplatnost relativní. Nový občanský zákoník však s odvoláním na standartní civilistické přístupy evropské právní kultury preferuje hledisko relativní neplatnosti před neplatností absolutní.

    Rozhodování bez ohledu na zákonnou úpravu

    Ze současné judikatury soudů je však zřejmé, že při posuzování neplatnosti rozhodčích doložek ke změně zákona s účinností ode dne 1. 1. 2014 vůbec nepřihlíží a setrvávají tak na již neplatném výkladu starého občanského zákoníku. Tento postup je však nesprávný, protože na rozhodčí doložky sjednané po dni 1. 1. 2014 se již vztahuje nový občanský zákoník.

    Za zásadní ustanovení pro posouzení výkladu relativní neplatnosti podle nového občanského zákoníku je možno považovat následující zákonná znění.

    Z § 574 nového občanského zákoníku vyplývá, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné. Důležitý je pak § 586 nového občanského zákoníku, ve kterém je srozumitelně uvedeno, že je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmů určité osoby, musí vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Pokud oprávněná osoba neplatnost nenamítne, považuje se jednání za platné.

    Nový občanský zákoník konkrétní důvody neplatnosti neuvádí, ale v § 580 obecně stanoví, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

    Pokud posuzujeme neplatnost rozhodčích doložek sjednaných po 1. 1. 2014, musíme si uvědomit, že se běžně jedná o jednání mezi věřitelem a dlužníkem týkající se nízkých úvěrů v řádu tisíců korun. Tyto rozhodčí doložky jsou pak bez dalšího prohlašovány za absolutně neplatné, a to i za situace, kdy jednání naplňující znaky lichvy je podle nového občanského zákoníku relativně neplatné (srov. § 1796 nového občanského zákoníku).

    Stejně tak i jednání, k němuž je někdo donucen hrozbou fyzického nebo psychického násilí, je platné, dokud se postižený neplatnosti nedovolá (srov. § 587 nového občanského zákoníku). Zde se vychází z § 586 odst. 2 nového občanského zákoníku, dle kterého se právní jednání považuje za platné, nenamítne-li dotčená osoba jeho neplatnost.

    Pro úplnost se sluší uvést, že nový občanský zákoník definuje též právní jednání absolutně neplatné, a to v § 588, kde je uvedeno, že soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, pokud se zjevně příčí dobrým mravům, anebo odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i tehdy, pokud právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Je ovšem třeba zdůraznit, že podle nového občanského zákoníku je absolutně neplatné právní jednání pro rozpor se zákonem jedině tehdy, pokud současně zcela zjevně narušuje veřejný pořádek, nebo se zcela zjevně příčí dobrým mravům. O tento případ se však při prověřování platnosti rozhodčích doložek samozřejmě nejedná. Lze totiž jen obtížně argumentovat tím, že dobrovolné přijetí finanční částky od věřitele a současné odsouhlasení rozhodčí doložky ze strany dlužníka po datu 1. 1. 2014 může vést k tomu, že by tímto postupem byl zjevně narušen veřejný pořádek anebo se toto jednání dalo podřadit pod zjevně příčící dobrým mravům za situace, kdy v případech lichvy nebo přinucení k právnímu jednání hrozbou tělesného nebo duševního jednání se jedná o jednání platné, kdy se případné neplatnosti musí dotčená osoba dovolat.

    Skutečnost, zda-li se jedná o neplatnost relativní nebo absolutní podle nového občanského zákoníku, je potřeba zkoumat individuálně. Je tedy podle názoru autora vyloučené, aby Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18 ze dne 4. 6. 2019 plošně uzavřel, že rozhodčí doložky jsou absolutně neplatné a při tomto svém závěru nerozlišoval, zda se jedná o rozhodčí doložky sjednané do 31. 12. 2013 nebo rozhodčí doložky sjednané od 1. 1. 2014.

    Pohled exekutora

    Zvláště je však třeba upozornit, že polemika o absolutní a relativní neplatnosti právních jednání má zcela zásadní praktický význam.

    K absolutně neplatnému právnímu jednání přihlédne totiž soud kdykoliv i bez návrhu, tedy z moci úřední. Toto platí jak ve starém občanském zákoníku, tak v novém.

    Relativní neplatností se však musí dotčená osoba dovolat. Pokud se neplatnosti nedovolá, považuje se její právní jednání za platné. Relativní neplatnost ovšem nelze namítat kdykoli, ale pouze v promlčecí lhůtě, která činí tři roky. Tento závěr platí jak pro starý, tak pro nový občanský zákoník, ovšem rozsah relativně neplatných právních jednání je v novém občanském zákoníku podstatně širší a zejména má přednost před absolutní neplatností.

    V praxi to tedy znamená, že rozhodčí doložky uzavřené za účinnosti nového občanského zákoníku, jsou platné, a pokud se dlužník jako dotčená osoba neplatnosti nedovolá v tříleté promlčecí lhůtě, nelze již neplatnosti rozhodčí doložky dále namítat. Logicky tedy neexistuje ani důvod pro zastavení exekuce. Pokud se tedy v těchto případech dlužníci neplatnosti dosud nedovolali, je velmi pravděpodobné, že jim již tříletá lhůta marně uplynula a rozhodčí doložky jsou dle zákona platné.

    U rozhodčích doložek uzavřených za účinnosti starého občanského zákoníku lze akceptovat názor judikatury, že rozhodčí doložky jsou podle § 39 absolutně neplatné. Pro dlužníka však může být obtížné získat v těchto případech zpět bezdůvodné obohacení s ohledem na poměrně krátké promlčecí lhůty, které pro vydání bezdůvodného obohacení stanovil § 107 starého občanského zákoníku.

    Praktické dopady

    Právě důsledná aplikace absolutní a relativní neplatnosti nabývá na významu v posledním období, kdy zřejmě v důsledku určité společenské poptávky požádala ministryně spravedlnosti veřejně exekuční soudy, aby do září roku 2019 zkontrolovaly na 133 tisíc exekucí, které mohou být vedeny neoprávněně kvůli neplatným rozhodčím doložkám.

    Při této přezkumné činnosti soudů je však nutno upozornit na zásadní věc. Soudy v těchto případech provádějí přezkum z moci úřední, tedy bez návrhu dotčené osoby. Předmětem prověřování jsou nejen rozhodčí doložky sjednané do 31. 12. 2013, ale i rozhodčí doložky sjednané po 1. 1. 2014.

    Soudy by tedy měly při této přezkumné činnosti z moci úřední zastavovat exekuce vedené na základě rozhodčích doložek sjednaných po datu 1. 1. 2014 pouze zcela výjimečně, a to jen v případech, že shledají rozhodčí doložky za absolutně neplatné, a to pro rozpor se zákonem a jedině tehdy, pokud současně zcela zjevně narušují veřejný pořádek, nebo se zcela zjevně příčí dobrým mravům. To vše s přihlédnutím ke komplexnímu znění těch ustanovení zákona, která upravují neplatnost právních jednání, tedy v případech, kdy způsob dojednání rozhodčí doložky představuje závažnější narušení veřejného pořádku či dobrých mravů než je lichva nebo přinucení k právnímu jednání hrozbou tělesného nebo duševního jednání. Pouze tímto způsobem bude naplněn zákon.

    JUDr. Miloslav Zwiefelhofer

    Sdílejte
    Předchozí článekChytrý Šaroch
    Další článekTeritorialita slovenských exekutorů se úspěšně rozjíždí
    Miloslav Zwiefelhofer
    Po ukončení studia na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v roce 2005 působil jako firemní právník. Poté získal zkušenosti na exekutorských úřadech v Plzni a posléze i v Klatovech, kde působil nejprve jako exekutorský koncipient a po absolvování exekutorské zkoušky též jako exekutorský kandidát. V březnu 2010 byl jmenován soudním exekutorem do neobsazeného exekutorského úřadu v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 3.