Neplatné rozhodčí doložky a zásada „Iura novit curia“

    V poslední době se stává společenským fenoménem otázka tzv. neplatných rozhodčích doložek a na to navazující údajně nezákonně prováděné exekuce. Tato problematika je v současné době natolik závažná, že se k ní vyjadřují i samotní politici v čele s premiérem.

    Soudy při zastavování exekucí z důvodu neplatných rozhodčích doložek jako viníka shledávají převážně věřitele, neboť dle názoru soudu bylo jeho povinností znát aktuální judikaturu v oblasti rozhodčích doložek.
    Tento názor nyní potvrdil i Ústavní soud svým nálezem sp. zn. II. ÚS 996/18 ze dne 4. 6. 2019 kde mimo jiné konstatoval, že rozhodčí smlouva, která neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc nebo konkrétní způsob jeho určení, je pro obcházení zákona smlouvou absolutně neplatnou a jedním z důsledků této neplatnosti pak je, že rozhodčí nález na jejím základě vydaný není způsobilým exekučním titulem a pokud byla exekuce zahájena, je nutno ji v každé fázi zastavit.

    Dále Ústavní soud v citovaném nálezu potvrdil, že usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11. 5. 2011, je považováno za rozhodný okamžik pro dovození sjednoceného přístupu rozhodovací praxe k neplatnosti rozhodčích doložek a uvedl, že protiústavní postup (zneužití práva) lze přičítat pouze těm poskytovatelům úvěrů, kteří rozhodčí žaloby podali vědomě po tomto datu. Důsledkem pro tyto poskytovatele úvěru v těchto případech pak je, že v průběhu rozhodčího řízení ani v případném navazujícím vykonávacím řízení nedochází ke stavění promlčecích lhůt.

    V praxi to bude znamenat, že tito věřitelé, kterým budou exekuce zastaveny a kteří budou nuceni vracet veškeré vymožené plnění dlužníkům, ztrácí možnost opětovného vymáhání zapůjčené částky, neboť ve většině případů již uplynuly promlčecí lhůty.

    Ústavní soud dále uvádí, že věřitel, jako poskytovatel nebankovních úvěrů, musel být nepochybně dobře obeznámen se zásadní judikaturou ohledně svého podnikání a dle názoru soudu při podání rozhodčí žaloby postupoval ve vědomém rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.

    I když obecně dojde ke stavění promlčecí lhůty i tehdy, je-li později rozhodčí nález zrušen, nebo je-li konstatována jeho nevykonatelnost, nemůže dle Ústavního soudu tento závěr platit v případech, kdy nebankovní společnost zahájí úmyslně rozhodčí řízení, přestože zná příslušnou judikaturu a je si vědoma, že její smlouva problematickou rozhodčí doložku obsahuje.

    Shora zmiňovaný nález Ústavního soudu, který zřejmě ovlivní desítky tisíc případů, však již nyní vyvolává řadu pochybností. Budeme-li se zabývat podstatou problému, kdo vlastně odpovídá za celou situaci ohledně neplatných rozhodčích doložek, je nutno připomenout následující skutečnosti.

    Nebyl to věřitel, nebyl to ani rozhodce (jakkoli určený) či exekutor, ale byl to vždy příslušný exekuční soud, kdo exekuci v její první fázi nařídil, resp. povolil a následně tak umožnil její faktické provedení.

    Soudy tedy povolily většinu exekucí po datu 11. 5. 2011, tedy v době kdy již existovalo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, které je považováno za rozhodný okamžik pro dovození sjednoceného přístupu rozhodovací praxe k neplatnosti rozhodčích doložek. Tím prakticky legalizovaly dle Ústavního soudu protiústavní postup (zneužití práva) ze strany poskytovatelů úvěrů. Nyní stejné exekuční soudy, které exekuce nařídily či povolily, je nyní za stejného zákonného i judikaturního stavu zastavují a negativní důsledky přenášejí na věřitele a exekutory, kteří ovšem současný stav nezavinili.

    V právním státu vždy platí zásada „iura novit curia“ (lat., česky „soud zná právo“), známá už z římského práva, která znamená, že soud neprovádí dokazování v otázkách právních, ale pouze skutkových. Soud je povolán k tomu, aby právo vykládal, a proto musí při svém rozhodování vždy právo nejen znát, ale věc právně zhodnotit sám.

    V tomto ohledu nepřipouští žádné pochybnosti ani ustálená judikatura Nejvyššího soudu, z níž je možno vyvodit, že žádná ze stran sporu, a zejména pak žalobce jako účastník v řízení (v exekuci oprávněný), není povinna provádět právní kvalifikaci svého nároku nebo námitek, když toto právní posouzení přísluší soudu v souladu se zásadou „iura novit curia.“

    Dále lze z ustálené judikatury dovodit, že provedla-li některá ze stran sporu takovou právní kvalifikaci (neboť tím chtěla soudu ukázat cestu k „správnému rozhodnutí“), není tato pro soud v žádném případě závazná, neboť nelze upřít soudu, aby v závislosti na skutkových zjištěních, učinil sám odlišné, právu odpovídající, hodnocení právního vztahu, o nějž se uplatňovaný nárok opírá.

    Je tedy zcela jasné, že pokud věřitel požádal o nařízení exekuce na základě rozhodčího nálezu, bylo výlučně povinností soudu prověřit, zda je rozhodčí doložka platná a zda je rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem. Byla-li exekuce povolena, oprávněný legitimně předpokládal, že jeho nárok je oprávněný a zajištěný exekucí. Pokud tedy po 11. 5. 2011 soud exekuci nařídil (v řízeních zahájených do 31. 12. 2012), resp. povolil (v řízeních zahájených od 1. 1. 2013), odpovídá za případnou nezákonnost vedené exekuce výlučně stát. To samozřejmě i pro případ, že v budoucnu dojde ke změně judikatury. Je totiž naopak povinností Nejvyššího soudu, aby pro případ, že mění judikaturu (jako v rozhodčích doložkách), sám zhodnotil a předvídal důsledky této změny. Jen Nejvyšší soud je totiž povolán ke sjednocování judikatury.

    Účastníci exekučního řízení i exekutor tedy právem očekávají, že soud zná právo. Pokud byla tedy exekuce nařízena a mnohdy několik let realizována, musí za tento stav převzít odpovědnost stát. Vydal-li exekuční soud usnesení o nařízení exekuce (v řízeních zahájených do 31. 12. 2012), resp. pověření k vedení exekuce (v řízeních zahájených od 1. 1. 2013), není možné tento dokument opomíjet a považovat ho za jakýsi bezcenný „cár papíru.“

    Již tato samotná změna judikatury znamená ohrožení práv účastníků řízení a navíc způsob, jakým je tato retrospektiva momentálně realizována, je dalším významným zásahem do právního prostředí České republiky a ohrožuje samotné právní instituty demokratického státu.

    Dle Ústavy České republiky mají všichni účastníci řízení rovná práva, která jsou stanovena v občanském soudním řádu. Soud je vázán svým rozhodnutím, které lze měnit pouze řádnými nebo mimořádnými opravnými prostředky.

    Podle občanského soudního řádu není exekuční soud oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonatelného rozhodnutí. Podstatu exekuce je nutné spatřovat v její faktické činnosti, tedy ve vynucení toho, co ukládá pravomocné rozhodnutí. Funkcí exekuce tak není vytvářet nové exekuční tituly, ale zásadně prosazovat tituly existující. Exekuční řízení primárně nesmí sloužit k tomu, aby exekuční soud za každých okolností zastavoval exekuci proto, že v rozhodčím řízení došlo (mohlo dojít) k procesnímu pochybení v neprospěch dlužníka.

    Věcnou správnost rozhodnutí vydaných v nalézacím řízení přezkoumává pouze orgán, kterému to zákon svěřuje a tím exekuční soud ze zákona není. Je to právě judikatura, která v současné době umožňuje, aby exekuční soud věcně přezkoumával pravomocné a vykonatelné rozhodnutí, ačkoli mu to podle zákona nenáleží.

    Běžnou praxí soudu pak v těchto případech je, že exekuční řízení je soudem zastaveno a současně je věřiteli (oprávněnému) i exekutorovi ukládáno, aby vydal vymožené plnění dlužníkovi (povinnému). Tento postup je využíván bez jakéhokoli časového omezení, kdy v důsledku toho jako by najednou neplatilo, že existuje závaznost pravomocných rozhodnutí, které lze měnit výlučně prostřednictvím opravných prostředků. Jsou tak narušeny základní principy právního řádu, jako je princip právní jistoty, ochrana důvěry účastníků právních vztahů i samotná důvěra v existující právo. Jako by byla nenávratně v případech rozhodčích doložek opuštěna základní zásada exekučního procesu, že soud v exekuci nepřezkoumává vykonatelné rozhodnutí.

    Přímým důsledkem tohoto postupu je pak reakce veřejnosti, kdy ministryně spravedlnosti veřejně požádala soudy, aby do září roku 2019 zkontrolovali na 133 tisíc exekucí, které mohou být vedeny neoprávněně kvůli neplatným rozhodčím doložkám.

    Pokud tedy soudy skutečně přistoupí k plošnému zastavování uvažovaného počtu exekucí, které samy usnesením nařídily či pověřením povolily, je povinností státu převzít za celý tento proces odpovědnost a věřitelům i exekutorům nahradit s tím spojené náklady. Touto otázkou se však zatím nikdo nezabýval a problematika rozhodčích doložek by měla být zodpovědným způsobem vyřešena tak, aby nedošlo k paralyzování celého exekučního systému.

    Věcný přezkum rozhodčích doložek exekučními soudy bývá tak nezřídka přirovnáván k otevření Pandořiny skříňky. Není to však příliš přesné. Pandora byla dle řecké mytologie známá především tím, že přinesla světu zlo a utrpení. Bohové ji totiž obdarovali nejen svůdností, krásou a milostnou touhou, ale mezi dary byly i takové, kterých se bohové pro jejich zhoubnost chtěli zbavit. Všechny dary byly uzavřeny v pevné skříňce. Pandora pak na příkaz bohů zřejmě i z vlastní zvědavosti skříňku otevřela a všechny ty bědy, svízele a utrpení se rozletěly do světa. Pandora se polekala a víko skříňky rychle zavřela, ale to již bylo pozdě, i když na samém dně Pandořiny skříňky zůstala aspoň naděje.

    Bohužel však při věcném přezkumu rozhodčích doložek zůstává díky současné judikatuře soudů Pandořina skříňka otevřena dokořán a naopak vnáší do právního systému stále větší a větší nejistotu a ohrožuje základní principy právního státu. Naděje na zlepšení tohoto stavu zůstává, bohužel při současném působení judikatury pro věřitele i exekutory kdesi hluboko ukryta.

    JUDr. Miloslav Zwiefelhofer

    Sdílejte
    Předchozí článekPrezident nemusí jmenovat ministra
    Další článekOpakovaný výkon funkce
    Miroslav Zwiefelhofer
    JUDr. Miloslav Zwiefelhofer je advokátem v Klatovech s dlouholetou praxí, který se v posledních letech specializuje zejména na smluvní právo, korporátní právo a problematiku exekucí.