Nesmyslné novelizace a NOZ

    Ministryně spravedlnosti in spe, prof. Válková, se nechala slyšet, že „hned po příchodu na ministerstvo chce sestavit pracovní skupinu, která bude připravovat souhrnnou novelu [nového] občanského zákoníku [NOZ].“ To je výraz zásadního nepochopení systému dělby moci.

    Podle klasické nauky se státní moc dělí na legislativu, exekutivu a justici. Úkolem moci zákonodárné je stanovit pravidla. Úkolem moci výkonné je ta pravidla vynucovat. A konečně úkolem moci soudní je v případě sporu rozhodnout, které straně pravidlo svědčí, která je v právu.

    Prof. Válková svůj záměr obhajuje slovy: „Nelze nečinně čekat na judikaturu Nejvyššího soudu.“ Jenže to je právě to jedině správné řešení. Pokud legislativa na základě aktuálního poznání nestanoví pouze pravidla na dlouho dopředu, nýbrž sama vyhledává mezery v zákoně, nepřijatelným způsobem zasahuje do justice. K vyplnění mezer v zákoně jsou totiž povolány právě soudy, neboť aplikace práva je jejich věcí. Jak řekl Jean-Étienne-Marie Portalis: „Právo slouží jako busola a zákony jako kompas.“ Cílem jejich snažení je spravedlnost (lat. iūstitia).

    Proto nepřekvapí, že v Rakousku 200 let nevadilo, že zápůjčka (§ 971 ABGB) / výpůjčka (§ 983 ABGB) jsou v občanském zákoníku definovány špatně jako odevzdání do užívání (ne)zuživatelné ((ne)spotřebitelné, něm. verbrauchbar) věci a ne správně jako (ne)zastupitelné (něm. vertretbar) věci. Doktrína to opravila už v 19. století (za všechny článek Antonína Menouška v Právníku v roce 1899) a nikdo necítil potřebu obtěžovat s takovou prkotinou i zákonodárce.

    Tak i v NOZ je mnoho podobných drobných chyb, tu menších, tu větších. Ale od toho jsou komentáře, aby se čtenář dozvěděl, jak má které pravidlo vykládat a jak k němu přistupovala judikatura. V současné době se chystají hned 3 komentáře NOZ: nakladatelství C. H. Beck, Wolters Kluwer a Leges. Platí totiž úsloví: Zákon jsou kosti, které teprve judikatura a doktrína obalí masem.

    Nutno ovšem říci, že prof. Válková je v tom do značné míry nevinně, neboť jen podlehla duchu doby. Přitom velké množství změn právního řádu je nutné pouze v transformačním období, kdy je nezbytné zásadním způsobem přestavět právní řád. Takové případy byly v nedávné historii ČR pouze dva: obnovení demokracie a svobodného tržního hospodářství (1990–2) a dohnání harmonisačního deficitu před přístupem ČR k Evropské unii (1998–2000). Pokud taková transformace neprobíhá, měly by se změny právního řádu omezit pouze na případy, kdy má zákonodárný sbor názor, že justice rozhoduje nevhodně nebo organisace je nastavena suboptimálně.

    Justice systémově rozhoduje nevhodně ve dvou případech: Věc rozhodne špatně z pohledu obou stran, například proto, že se příliš otrocky drží textu zákona a kašle na spravedlnost. Takovému počínání se říká literalismus. Jak řekl jeden, raději nejmenovaný, soudce: „Uvědomuji si, že můj rozsudek není příliš spravedlivý, ale zákon mi ukládá rozhodnout právě takto.“ Takový soudce by vůbec neměl být soudcem, protože nepochopil, že jeho úlohou je být služebníkem spravedlnosti, nikoliv práva.

    K druhému případu dochází často: Soudce na základě svého mimoprávního přesvědčení upřednostní zájmy jedné skupiny, jejímž příslušníkem je jedna strana, např. pronajímatelů nad nájemci, zaměstnanců nad zaměstnavateli, žen nad muži či opačně. To není chyba toho soudce; nejsme roboti, jsme jen lidé. Právě v takovém případě by situaci měla do budoucna napravit legislativa a pravidlo změnit nebo zpřesnit, aby lépe vyvažovalo tyto protichůdné zájmy.

    Jenže žijeme v době prevence, kdy je jakékoliv risiko nepřijatelného stavu považováno za nepřípustné. Proto se chyby napravují, ještě než vůbec vznikly. Přitom, jak lakonicky konstatoval Emil Hácha v heslu Dozor ve Slovníku veřejného práva československého: Preventivní dozor je příznačný pro policejní stát.

    Lze uzavřít, že místo neustálého opravování systému na papíře bychom se měli soustředit na skutečné chyby: na individuální případy, kde bylo nespravedlivým rozhodnutím ublíženo konkrétním lidem. Anglicky mluvící národy mají totiž proti prvnímu přístupu rčení: If it ain’t broke, don’t fix it. A nepoužité ustanovení, protože se podle něj dosud nerozhodovalo, pokažené není.

    Sdílejte
    Předchozí článekOmyly poslance Tejce
    Další článekUmělý spor o politické náměstky
    Vít Zvánovec
    Vít Zvánovec je právník. Působil ve výboru pro občanská a politická práva Rady vlády pro lidská práva. Nyní vede seminář na katedře občanského práva PF UK a spolupracuje s Centrem právní komparatistiky PF UK. Kromě práva se věnoval české verzi původní wikipedie a má svůj vlastní blog Lucerna wikipedie (http://www.wikipedie.blogspot.cz/) pro obecná témata.