Občan Kalousek versus občan Babiš: Beztrestně se nemohou urážet ani poslanci

    V dnešní době koronavirové máme jistě zásadní starosti mnohdy existenční povahy. Neměli bychom ale zapomínat na to, že nesmíme dopustit, aby vir napadl i právní stát. Takovou pozitivní péči o fungování principů právního státu i na parlamentním kolbišti projevil podle mého názoru Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 15. dubna 2020 sp. zn. 25 Cdo 2386/2019 ve věci sporu o ochranu před nactiutrháním, kterého se měl dopustit poslanec a předseda vlády Ing. Andrej Babiš vůči poslanci Poslanecké sněmovny Ing. Miroslavu Kalouskovi na schůzi Poslanecké sněmovny dne 11. 7. 2018, věnované hlasování o důvěře vládě. Tehdy pronesl první jmenovaný na adresu druhého jmenovaného, že druhý jmenovaný „rozkrádal Ministerstvo obrany a zabil lidi cez padáky“.     

     Co je podstatou rozhodnutí Nejvyššího soudu? Občan Ing. Miroslav Kalousek podal u soudu žalobu na ochranu osobnosti proti občanovi Ing. Andreji Babišovi. Občan Ing. Andrej Babiš se před soudy bránil, že jejich spor nemají řešit soudy, ale podle jednacího řádu Poslanecké sněmovny jen její mandátní a imunitní výbor, kterému jako jedinému oprávněnému orgánu přísluší v disciplinárním řízení řešit urážky mezi poslanci, učiněné v rámci projevů ve Sněmovně nebo v jejích orgánech. Daly mu za pravdu oba dva nižší soudy, když žalobu na ochranu osobnosti postoupily k projednání v mandátním a imunitním výboru Poslanecké sněmovny. Naproti tomu občan Ing. Miroslav Kalousek argumentoval u Nejvyššího soudu, že urážky mezi poslanci mohou řešit také soudy v rámci sporů o ochranu osobnosti. A uspěl.       

    Zvídavějšího čtenáře odkazuji na webové stránky Nejvyššího soudu, kde je rozhodnutí Nejvyššího soudu zveřejněno. Je právně zajímavé nejen výsledkem o univerzální pravomoci soudů rozhodovat spory, které vyplývají z poměrů soukromého práva, tedy i spory o ochranu osobnosti mezi poslanci, ale i zevrubnou a přesvědčivou argumentací, proč tomu tak je.

    Mně ovšem z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu nejvíce zaujala dále uvedená pasáž, kterou bych si dovolil označit jako „provolání mým národům“. Považuji ji za zásadní vyjádření Nejvyššího soudu k některým hodnotám, na kterých spočívá právní stát, včetně a zejména k tomu, že poslanci mají být nám „smrtelníkům“ vzorem slušného chování, a ne naopak. Zkráceně cituji:

    „ Všichni občané jsou podle § 2900 o. z. povinni počínat si tak, aby nezpůsobili újmu, mimo jiné i na přirozených právech jiných osob ve smyslu § 81 odst. 1 a 2 o. z. Na vystupování, projevy a chování poslanců a senátorů, kteří reprezentují názory svých voličů, realizují zákonodárnou moc a tím významně ovlivňují životy všech občanů republiky, mohou podle názoru Nejvyššího soudu být důvodně kladeny vyšší nároky než na jednání ostatních občanů. Občané České republiky mají právo očekávat, že se jimi volení ústavní činitelé budou alespoň snažit vystupovat s určitou úrovní a kulturou. Parlament a senát by neměly být poslanci a senátory pokládány za fóra, na nichž lze bez rozmyslu či dokonce po zralé úvaze, avšak z nízkých pohnutek pod ochranou indemnity pronést cokoli, aniž by to mělo pro řečníka nepříznivé následky. Proto ke kultivaci parlamentní debaty a ke zvyšování úrovně zákonodárného sboru má sloužit disciplinární řízení jako nástroj, představující určitou nadstavbu k občanskoprávní odpovědnosti každého občana za jeho projevy, jimiž by zasáhl do osobnostních práv jiného. Tedy za projev v parlamentu, jímž zasáhne do osobnostních práv jiného člověka, odpovídá poslanec (senátor) jako každý občan podle občanského zákoníku, zasáhne-li však takovým projevem do osobnostních práv jiného poslance (senátora), bude navíc moci za splnění podmínek být veden k pořádku a postižen rovněž disciplinárním orgánem příslušné komory. Nejvyšší soud uzavírá, že projev poslance směřující vůči jinému poslanci na půdě Poslanecké sněmovny může vyvolat nejen následky disciplinární, spočívající v projednání věci a případném uložení sankce disciplinární komisí Poslanecké sněmovny, ale při zásahu do osobnostních práv může vyvolat též následky soukromoprávní, tedy založit oprávnění dotčené osoby domáhat se, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek (§ 82 odst. 1 o. z.) a za podmínek uvedených v § 2956 o. z. též aby bylo poskytnuto přiměřené zadostiučinění (§ 2951 odst. 2 o. z.). „

    A tak si poměřuji tento vzkaz Nejvyššího soudu, se kterým jednoznačně souzním, s některými mými „zážitky“ ze sledování parlamentní debaty na ČT 24.  Nevyznívá mně to příliš pozitivně.

    JUDr. Martin Mikyska