Pondělí, 17. května, 2021

Obrana proti zneužití institutu procesního nástupnictví neúspěšným žalobcem

0
Obrana proti zneužití institutu procesního nástupnictví neúspěšným žalobcem
Tittková už dřív čelila kárné žalobě kvůli nehodě pod vlivem alkoholu z roku 2004 Foto: Pixabay

V praxi soudního vymáhání pohledávek se nezřídka kdy stává, že žalovaný uspěje se svojí procesní obranou a žaloba je ve výroku rozsudku zamítnuta a žalovanému s ohledem na míru úspěchu, resp. neúspěchu žalobce, ve sporu přiznána náhrada nákladů řízení. Žalovanému tak vzniká vůči žalobci tzv. pohledávka z přísudku.

Nastává tak trochu paradoxní procesní situace, kdy žalovaný brání v dalším průběhu řízení pohledávku z přísudku a po nabytí právní moci a vykonatelnosti má žalovaný spravedlivý zájem na alespoň částečné náhradě nákladů vynaložených na obranu proti neoprávněně uplatněnému nároku žalobce.

S ohledem na pravidelný ping-pong argumentací mezi jednotlivými soudními instancemi se často přísudková pohledávka s postupujícím řízením markantně zvyšuje, kdy v určitém bodě se stane významnou zátěží pro žalobce, který z ekonomického hlediska zvažuje různé metody, jak se této nabalující koule zbavit.

Někteří z žalobců přistupují k poměrně jednoduchému řešení jejich problému postoupením uplatněné pohledávky na třetí subjekt, zpravidla nepostižitelný. Žalobci ve shodě s novým vlastníkem pohledávky následně aplikují postup podle § 107a o.s.ř. spoléhajíce na zpravidla ryze formální přezkum naplnění podmínek procesního nástupnictví ze strany soudů vedoucí k ukončení procesního působení žalobce v takovém řízení, kdy v konečném rozhodnutí bude uložena povinnost uhradit přísudkovou pohledávku pouze novému žalobci a původní žalobce se úhradě zcela vyhne.

V případě, že se žalovaný důsledně nebrání tomuto výkrutu původního žalobce, zpravidla ztratí solventního dlužníka k úhradě přísudkové pohledávky a často následně ani nedosáhne na její uspokojení. Nicméně i v případě důsledného výkonu procesních práv nemá žalovaný zcela vyhráno.

Platná právní úprava procesního nástupnictví

Dle aktuální právní úpravy procesního nástupnictví dle § 107a o.s.ř. platí předpoklad, že nastala-li právní skutečnost, se kterou se dle právních předpisů pojí převod či přechod práva nebo povinnosti jednoho z účastníků řízení (např. již zmiňovaná smlouva o postoupení pohledávky nebo případně důsledky univerzálního nástupnictví při přeměnách obchodních společností či převodu závodu), je žalobce oprávněn soudu navrhnout, aby na místo dosavadního účastníka vstoupila do řízení osoba nabyvatele takového práva či povinnosti. Tento návrh je žalobce oprávněn učinit pouze do doby vydání rozhodnutí, v případě odvolacího řízení až do rozhodnutí odvolacího soudu[1].

Zejména v rámci odvolacího řízení tedy nastává prostor pro spekulace na straně žalobce. Protřelejší žalobci mohou odtušit z průběhu odvolacího řízení, že ani jejich odvolání nebude úspěšné, kdy po doručení rozhodnutí odvolacího soudu nastává splatnost přísudkové pohledávky velice rychle, a proto žalobci, nikoliv výjimečně, jednají a uplatněnou pohledávku postupují na k tomuto účelu vhodnou osobu.

Přezkum návrhu z hlediska splnění podmínek dle § 107a o.s.ř.

Prostor pro spekulace žalobců vyplývá z poměrně strohé právní úpravy postupu soudu po podání návrhu dle ustanovení § 107a o.s.ř. Dle jeho druhého odstavce soud přezkoumává toliko, zda: (i) nastala právní skutečnost, s níž spojují právní předpisy převod nebo přechod práva, zda (ii) taková skutečnost nastala po zahájení řízení a zda (iii) nabyvatel souhlasí se vstupem do rozjetého řízení. Souhlas žalovaného se nevyžaduje.

Protřelý žalobce podmínku dle bodu (ii) a (iii) bezpečně naplní. Z pozice žalovaného tak ve smyslu § 107a o.s.ř. soud relevantně přezkoumává toliko existenci právního jednání, které musí být způsobilé mít za právní následek převod práva, které je předmětem sporu, a to ještě omezeně.

Soud nemůže přezkoumávat ani všechny aspekty platnosti převodní smlouvy. Tento postup je přitom do jisté míry logický, jelikož soud zamítnutím žaloby deklaruje, že uplatněná pohledávka není existující pohledávkou. Pokud soud v konečné fázi rozhodování zamítne žalobu, pak i postupní smlouva předložená k unesení důkazního břemene žalobce v rámci rozhodování o návrhu podle § 107a o.s.ř. nemůže být platným právním jednáním z důvodu neexistence předmětu postoupení (uplatněné pohledávky). Soud by tak byl nucen se již při přezkumu návrhu podle § 107a o.s.ř. vyjádřit k meritu věci. O meritu věci však soud rozhoduje výlučně rozsudkem, na rozdíl od návrhu dle § 107a o.s.ř., o němž je rozhodováno toliko usnesením.

Platná právní úprava zužuje argumentační prostor žalovaného na naprosté minimum. Žalovaný ve smyslu § 107a o.s.ř. tak je s to brojit toliko proti formálním náležitostem postupní smlouvy, lze uvažovat o neurčitosti vymezení pohledávky či zjevné nepřičitatelnosti jednání smluvní straně. Případné námitky žalovaného týkající se merita věci nebudou soudem zohledněny a nebudou předmětem posouzení při rozhodování podle § 107a o.s.ř.

Žalovanému v daném případě nezbývá, než se poohlédnout po jiných důvodech pro dosažení zamítnutí návrhu podle § 107a o.s.ř. a pokračování řízení se solventním žalobcem. Neboť následné vyřešení otázek v meritorním rozhodnutí může být pro žalovaného příznivé, nicméně již bude nevratně ztracena efektivní vymahatelnost přísudkové pohledávky.

Korektiv obrany proti zneužití procesního práva v souvislosti s návrhem dle § 107a o.s.ř.

V obecné rovině se zneužitím procesního práva ve smyslu § 2 o.s.ř. rozumí takové jednání účastníka řízení, jehož prostřednictvím zneužívá svého postavení a s tím spojeného práva. Posuzované jednání účastníka řízení je tedy jako takové jednáním dovoleným, nicméně vzhledem k okolnostem uplatnění dotčeného práva zde existuje důvodná pochybnost o poctivosti záměru účastníka při jeho realizaci.

Nutno uvést, že soudy, zejména nižších instancí, dlouhodobě přistupují k rozhodování o návrhu na procesní nástupnictví formalisticky, kdy si zpravidla vystačí s posouzením splnění podmínek podle § 107a o.s.ř. a zevrubnému posouzení okolností případu se vyhýbají.

K takovému postupu se vyjádřil Ústavní soud, který obecným soudům uložil povinnost zabývat se návrhem na procesní nástupnictví řádně i z pohledu možného zneužití procesního práva, neboť v opačném případě dochází k zásahu do práva žalovaného na spravedlivý proces.[2]

Při posuzování naplnění intenzity zneužití procesního práva je vždy nezbytné řádně poměřovat mezi procesním právem žalobce a možnou újmou způsobenou žalovanému jako druhému účastníkovi řízení. Dle Ústavního soudu by mělo být zohledněno i zda zamítnutím návrhu nemůže být naopak zasaženo do realizace procesního práva žalobce, a do důsledku i do jeho práva na spravedlivý proces.

Judikatura Nejvyššího soudu[3] dlouhodobě velice restriktivně posuzuje dosažení protiprávní intenzity naplnění zneužití práva. Pouze zcela výjimečně bývá dovozena existence takových okolností, které svou povahou a intenzitou překračují hranici vedoucí mezi výkonem procesního práva účastníka a zneužitím takového práva.

K naplnění intenzity zneužití práva se primárně vyžaduje, aby motiv žalobce zajistit faktickou nevymahatelnost náhrady nákladů řízení nebyl pouhou obavou žalovaného, ale aby na straně žalovaného existovalo důvodné podezření.[4]

Vedle uvedeného je třeba naplnit v obecné rovině další dva předpoklady, a sice (i) z okolností musí být zjevné, že žalobce v řízení nebude se svým nárokem úspěšný, a (ii) nově navrhovaný žalobce nebude schopen pohledávku žalovaného z náhrady nákladů řízení uspokojit.[5]

Tvrzení žalovaného o naplnění znaků zneužívající povahy procesního úkonu musí být podloženo relevantními důkazy. Samozřejmě však nelze po žalovaném rozumně požadovat, aby o těchto skutečnostech nebylo žádných pochyb, kdy zejména otázka úspěchu v meritu věci může být ovlivněna mimo jiné i novými skutkovými okolnostmi a důkazními návrhy provedenými po rozhodnutí o návrhu na vstup účastníka do řízení.

Konkrétní aspekty a případy jednání zneužívajícího procesního práva v aktuální judikatuře

Poměrně významnou shrnující roli v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu k dané problematice sehrála dvě na sebe navazující rozhodnutí, a to usnesení ze dne 27. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 653/2020 a usnesení ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3354/2020.

Po skutkové stránce lze případ stručně shrnout tak, že žalobce v rámci řízení o jeho odvolání proti zamítavému prvostupňovému rozsudku uzavřel s majetkově propojenou osobou smlouvu o postoupení uplatněné pohledávky. Nutno podotknout, že nalézací řízení bylo zahájeno již v roce 2013 a do dnešních dní nebylo odvolání meritorně projednáno.

Samotné uzavření postupní smlouvy bylo provázeno nestandardními okolnostmi. Z obsahu smlouvy vyplývalo, že splatnost ceny za postoupení byla odložena až na dobu vymožení pohledávky, přičemž pohledávka byla postoupena za 70 % hodnoty postoupené pohledávky, ve smlouvě byla vyloučena aplikace § 1885 občanského zákoníku, tedy odpovědnost postupitele za dobytnost pohledávky, a návrh na singulární sukcesi byl u soudu podán s několikaměsíčním odstupem po uzavření smlouvy krátce před nařízeným termínem jednání u odvolacího soudu.

Postupník byl dle dostupných účetních výkazů nesolventní (nikoliv insolventní), jeho kladný hospodářský výsledek činil zcela zanedbatelnou částku při jedno milionovém obratu, společnost neměla významný dlouhodobý majetek, disponibilní peněžní prostředky sotva převyšovaly pohledávku z přísudku, kdy tyto prostředky nadto společnosti poskytla jednatelka žalobce (i postupníka) zápůjčkou.

V neposlední řadě se nejednalo o první obstrukční jednání žalobce, neboť žalobce v rámci řízení opakovaně činil žádosti o osvobození od povinnosti uhradit soudní poplatek za zahájení řízení, následně i za podané odvolání, a to na základě totožných skutkových okolností a majetkových poměrů, přičemž jím učiněná podání byla neúplná a k výzvě soudu byla tato podání žalobcem doplňována v nejzazším termínu při využití veškerých opravných prostředků proti rozhodování obecných soudů v této dílčí procesní otázce.

V prvně jmenovaném usnesení Nejvyšší soud k dovolání žalovaného proti vyhovujícímu usnesení o návrhu dle § 107a o.s.ř. toto zrušil a potvrdil, že soudy jsou povinny v rámci rozhodování o návrhu na vstup účastníka do řízení posoudit všechny jednotlivé okolnosti ve svém souhrnu, a to včetně okolností nepřímo spjatých s podaným návrhem. V navazujícím usnesení Nejvyšší soud tentokrát k dovolání žalobce poté, co byl návrh dle § 107a o.s.ř. zamítnut, rozvedl poměrně kazuisticky různé skutečnosti, které jsou způsobilé dosáhnout intenzity zneužití práva vedoucí k zamítnutí návrhu.

Judikatorně tak byly v souhrnu potvrzeny dříve dílčími rozhodnutími Nejvyššího soudu popsané okolnosti, na které by se měli žalovaní soustředit při prokazování skutečností svědčících pro závěr, že zde existuje důvodné podezření, že žalobce zneužívá svých procesních práv při návrhu podle § 107a o.s.ř.

Mezi tyto okolnosti se řadí zejména dosavadní postup účastníka v průběhu řízení,[6] délka a složitost sporu,[7] návrh na vstup účastníka na základě postoupení pohledávky na uměle založený subjekt či subjekt personálně propojený,[8] postoupená pohledávka je předmětem dlouhotrvajícího či složitého sporu,[9] časová souslednost mezi uzavřením postupní smlouvy, učiněním návrhu na singulární sukcesi a termínem následně odročeného jednání, či dokonce obtížnost při zjištění informací o majetkové situaci a bonitě nově vstupujícího žalobce.[10]

Závěr

Výše citovaná rozhodnutí a krystalizující judikatura Nejvyššího soudu přináší žalovaným určité světlo na konci tunelu, kdy obrana žalovaného proti návrhu žalobce dle § 107a o.s.ř. nemusí znamenat předem prohraný boj. Nicméně případný úspěch je založen na dobré znalosti judikatury Nejvyššího soudu, precizní argumentaci žalovaného podloženou relevantními důkazními prostředky, a to i z oblasti podnikové ekonomiky a na pevné vůli žalovaného, kdy zejména soudy nižších instancí mohou postupovat zkratkovitě, cestou nejmenšího odporu, a nezohledňovat argumentaci žalovaného ve spojitostech a komplexnosti.

Dosavadní právní úpravu se zohledněním dosavadní praxe soudů považujeme za značně nepřívětivou vůči úspěšným žalovaným. Žalovaný doposud za zajištěním vymožení přísudkové povinnosti po původním žalobci musí projít trnitou a dlouhou cestou, kdy svoji obranu proti vstupu nesolventní protistrany do řízení musí založit až na základní zásadě procesního práva. Přitom využívání základních právních zásad v rámci argumentace před obecnými soudy je samo o sobě cestou z nejtěžších. Konečný úspěch či neúspěch postupu žalovaného pak závisí toliko na skutkovém závěru obecných soudů a jejich rozhodnutí, zda přednesené argumenty žalovaného již vzbuzují důvodné podezření na zneužití práva žalobcem, či nikoliv. Hranice posouzení může být přitom velmi tenká a značně klikatá.

Ostatně výše uvedeného problematického aspektu si všímá i věcný záměr nového kodexu pro civilní řízení[11], který dosavadní úpravu zcela opouští a přistupuje k problematice z opačného konce. Dle záměru nového kodexu v jeho současném stavu bude k procesnímu nástupnictví ve smyslu současného § 107a o.s.ř. zapotřebí vždy souhlasu žalovaného[12]. Bez tohoto souhlasu bude moci právní nástupce vstoupit do řízení pouze jako vedlejší intervent.[13]

Toto řešení, tzv. ode zdi ke zdi, v podobě odtržení procesní od hmotněprávní legitimace nepovažujeme rovněž za příliš šťastné. Nejsme si jisti, jaká bude motivace původního žalobce po převodu práva řádně, a hlavně odborně, pokračovat ve sporu. Dispozice s řízením bude totiž stále náležet převodci v postavení žalobce, nikoliv nabyvateli jako vedlejšímu interventovi, avšak případné příjmy z vymožení pohledávky bude požívat již jen nabyvatel[14]. Tato situace bude nabyvatele a převodce zcela nadbytečně nutit zakládat práva a povinnosti ohledně řádného pokračování v řízení či v oblasti motivace převodce odvislé od míry úspěchu v řízení. Navržené řešení považujeme tedy naopak za nadměrně omezující věřitele uplatněných pohledávek, kdy navržená úprava povede ke značnému omezení dispozic s pohledávkami, které jsou předmětem soudních sporů, či značným komplikacím pro věřitele v případě, kdy k převodu či zejména přechodu práva dojde, jelikož zpravidla povede toto k situaci, kdy na straně žalobce bude vystupovat jak převodce, tak nabyvatel.

Vyvážené řešení předestřené problematiky bychom hledali spíše v úpravě a doplnění institutu procesního nástupnictví ve smyslu dnešního § 107a o.s.ř. Za vhodný nástroj bychom považovali např. zavedení institutu ručení původního účastníka řízení za náklady řízení, které vznikly za dobu jeho účasti v řízení.

Ondřej Krotil, advokát, advokátní kancelář Císař, Češka, Smutný

Aneta Rýdlová, advokátní koncipientka, advokátní kancelář Císař, Češka, Smutný


[1] Viz Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3932/2013.

[2] Viz Nález Ústavního soudu ze dne 2. 9. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11.

[3] Např. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3222/2010, Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1380/2014.

[4] Viz Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1380/2014.

[5] Viz Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010.

[6] Viz Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 981/2012.

[7] Viz Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013.

[8] Viz Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 993/2013, a Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 5112/2014.

[9] Viz Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013.

[10] Viz Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4180/2015.

[11] Viz Věcný záměr civilního řádu soudního [online]. 2017. Dostupné z: https://crs.justice.cz/uvod/

[12] Viz Věcný záměr civilního řádu soudního [online]. 2017. Dostupné z: https://crs.justice.cz/. Bod 116 záměru.

[13] Tamtéž.

[14] Viz Věcný záměr civilního řádu soudního [online]. 2017. Dostupné z: https://crs.justice.cz/. Bod 116 záměru.