Odešel výjimečný člověk

    S Pavlem Kučerou jsem se poprvé setkala při své stáži na generální prokuratuře v 90. letech. Byl všemi uznávaný a na mne působil poněkud sebestředně. Později začátkem milénia jsem ho znovu potkala na poradě soudců a zdál se mi poněkud jízlivý. Je to již 14 let, co jsme se pravidelně začali setkávat při našem působení na Nejvyšším státním zastupitelství a Nejvyšším soudu v Brně. A já jsem poznala, že byl výjimečný.

    V lidském i profesním smyslu. Doufám, že mohu říci, že jsme se stali přáteli a já zjistila, že jeho sebestřednost ve skutečnosti byla chuť po společnosti, po poznávání nových lidí, snaha pobavit společnost a vytvořit v ní tak dobrou náladu jakou stále, alespoň navenek, měl on sám. Jeho jízlivost pak ve skutečnosti byla jeho smyslem pro břitký anglický humor, kterým nešetřil ani vůči své osobě a svým blízkým. Byla to i jeho schopnost bez servítků, kličkování a s úsměvem sdělovat své názory komukoliv. Prezidentům stejně jako „klientům z ulice“.

    Výjimečný byl Pavel Kučera i v tom, jak dokázal propojovat osoby a události. Mnohokrát jsem si říkala, že by byl stejně dobrý vrcholný politik jako byl soudce. O to ale nikdy nestál. Měl rád informace, novinky a vědomosti, ale ne proto, aby škodil, ale proto, aby pomáhal a zejména, aby si vytvářel na věci vlastní názor. Jeho paměť byla bohatá a obšírná a asi ne každý by byl rád, kdyby jí zvěčnil do knihy, jak v současnosti činí řada autorů bez patřičných schopností a potenciálu.

    Pavel Kučera ten myšlenkový potenciál měl. Ať již jako soudce nebo jako advokát, dokázal při řešení věcí bravurně aplikovat nejen právo, ale i zdravý selský rozum, což není dáno každému a ve školách se neučí. Ne nadarmo jeho názory  a rady vyhledávali nejen jednotlivci, ale i celé spolky. Těm věnoval ve své kanceláři v Králodvorské ulici každé čtvrteční odpoledne. I já jsem do jeho kanceláře ráda chodila pro radu nebo si jen tak popovídat. Když byl čas, stejně ráda jsem se s ním i jeho blízkými setkávala v jeho oblíbeném klubu Botanika. Je mi smutno, že už se tak nikdy nestane a že už nikdy nepotkám tohoto výjimečného člověka – přítele.

    Renata Vesecká