Opravdu chceme prominout i dluhy způsobené trestnými činy?

    V době probíhajícího nouzového stavu a s ním spojeného ekonomického útlumu, který českou společnost v dlouhodobém horizontu postihne mnohem citelněji než samotná nákaza, se hledají cesty, jak co nejvíce ulevit české společnosti, ať už jde o opatření sanační nebo prevenční. Diskuse se nevyhýbá ani otázkám z oblasti exekucí, kdy ještě nevíme, zda mají být zmírněny, odloženy či zastaveny.

    Právě v otázce zastavení exekucí se nejcitelněji projevuje roztříštěnost názorů a řešení. Umírněné návrhy směřují k zastavení jen bezvýsledných exekucí nebo exekucí do nějaké částky. Radikálnější hlasy volají dokonce po zastavení všech exekucí. Společným jmenovatelem ale je, že se vždy však hovoří o zastavení exekucí bez podmínek.

    Dojde-li k tomu, pak exekucí zbavíme i pachatele trestné činnosti. Oběti trestných činů se tak spravedlnosti nedočkají. Zde si dovolím poznamenat, že tak daleko nejde ani oddlužení. Dokonce ani po úspěšném oddlužení a osvobození dlužníka od placení neuspokojených pohledávek soudem není dlužník osvobozen od povinnosti platit výživné a povinnosti nahradit škodu úmyslným porušením právních povinností, tedy zejména škodu způsobenou úmyslnými trestnými činy.[1]

    Nejvyšší soud uvedl, že „okolnost, že se povinný dlouhodobě nachází ve výkonu trestu odnětí svobody a že lze očekávat jeho propuštění až v horizontu několika let, nemůže být bez dalšího důvodem pro zastavení exekuce podle ust. § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., jestliže aktuálně nemajetný povinný je zdráv a i po propuštění z výkonu trestu se ještě delší čas bude nacházet v produktivním věku, není tato jeho úvaha zjevně nepřiměřená. Opačný závěr by povinného nespravedlivě zbavoval jeho břemene k plnění závazků přiznaných exekučním titulem, přestože to je právě povinný, kdo tím, že se dopustil závažného protiprávního jednání, se stal po přechodnou dobu neschopným plnit svým věřitelům. Tím by se povinný reálně dovolával své vlastní nepoctivosti a těžil by ze svého protiprávního činu.“ [2]

    O tom, zda k plošnému zastavení exekucí nakonec dojde nebo ne, rozhodne Parlament. V žádném případě ale tento institut nemůže nahradit roli oddlužení, kde osvobození dlužníka nastává jen, pokud své povinnosti v insolvenčním řízení splnil a pro uspokojení věřitelů vynaložil úsilí. Bylo by proto kardinální chybou, kdyby novela zavádějící povinné zastavení exekucí neobsahovala výčet případů, kdy se povinné zastavení exekuce nepoužije. V opačném případě by stát nedobrovolným věřitelům vzal poslední naději, že se kdy dočkají spravedlnosti. Má-li k tomu dojít, pak by stát měl věřitele odškodnit namísto dlužníka.

    [1] Podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2846/2016, ze dne 7. 6. 2018

    [2] Podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 338/2018, ze dne 2. 5. 2018

    Mgr. Jakub Zahradník