Opravdu se mají dluhy platit?

    Ministr spravedlnosti Robert Pelikán oznámil snížení odměn exekutorů. Exekutorská komora tento krok jednoznačně odmítla a poukázala na možnost ukončení činnosti exekutorských úřadů, které se po tomto zásahu ministerstva dostanou do ztráty.
    Nechci polemizovat s ekonomickými dopady ministerského snížení odměn, ale vyjádřit obavu z pozvolného, zato však cíleného posilování pozice dlužníka.

    Současná vláda svými návrhy často nenápadně, avšak velmi vytrvale posiluje právní postavení dlužníka oproti věřiteli. Do tohoto trendu zapadá aktuální plán ministra snížit odměny exekutorům, čímž nepřímo způsobí zánik úřadů a v praxi tedy ještě dále zhorší vymahatelnost práva.

    V debatách mnohdy zaznívá argumentace opírající se o některé medializované excesy, kdy exekutor postupoval protiprávně nebo přinejmenším bezohledně. Takové případy se pochopitelně stávat nemají. Nelze však na základě těchto výjimek vyhlásit boj exekutorům a přeneseně také věřitelům.

    Je-li jakýkoli dluh vymáhán v exekuci, musí se tak stát na základě exekučního titulu, zpravidla tedy soudního rozsudku. Exekuce nepřichází znenadání a bez důvodu, vždy ji předchází určitý proces, během kterého má dlužník šanci svůj dluh uhradit nebo prokázat, že je pohledávka neoprávněná.

    Na základě vládních trendů posilovat pozici dlužníka je však často dlužník pánem celého sporu a věřiteli se může otevřeně smát do očí.

    Přitom věřitel nerovná se lichvář poskytující za vysoké úroky půjčky osobám, kterým standardní banky již půjčit odmítají, jak je veřejnosti často předkládáno. Věřitel je také řemeslník, jemuž zákazník nezaplatil za jeho práci, nebo zaměstnanec, kterému zaměstnavatel nevyplatil mzdu.

    Všem těmto lidem vláda pouze zhoršuje šance domoci se svých spravedlivých nároků na dlužníkovi. Do tohoto trendu zapadá také dřívější nápad ministra spravedlnosti, aby se odpouštěly dluhy vícenásobným dlužníkům. Stejně tak vládní novela insolvenčního zákona, kterou bude v nejbližší době projednávat Sněmovna, obsahuje ustanovení namířená proti věřitelům a snižující možnost alespoň částečného vymožení jejich pohledávek.

    Již od antického Říma platí v evropském právním prostředí pravidlo, že dluhy se musí platit. Považuji za naprosto skandální, že toto po tisíciletí zavedené pravidlo je nyní relativizováno a dlužník nejenže reálně dluhy platit nemusí, ještě je s tímto pomyšlením beztrestně vytváří.

    Nelze se však tomuto přístupu divit, když samotný předseda vlády zcela vážně a veřejně tvrdí, že jeho politická strana žádný dluh nemá, protože si nic nepůjčila, a obhajuje tak zjevné a svévolné ignorování pravomocného soudního rozsudku, který straně přikázal zaplatit věřiteli.

    Tato argumentace je nejen šokující, ale jednoznačně potvrzuje onu vládní politiku upřednostňující dlužníka a upozaďující práva věřitele.

    Martin Plíšek, psáno pro deník Právo

    Sdílejte
    Předchozí článekBradáčová – lež či pravda?
    Další článekPelikánův hazard o 350 miliard korun
    Martin Plíšek
    Martin Plíšek je právník a politik, od června 2014 poslanec Poslanecké sněmovny PČR, v letech 2009 až 2014 náměstek ministra zdravotnictví ČR, v letech 2006 až 2014 zastupitel Městské části Praha 4