Pondělí, 19. dubna, 2021

Osudné vynálezy lidstva (obtížná cesta k fragmentárnímu státu a osvícenému právu)

0
Osudné vynálezy lidstva (obtížná cesta k fragmentárnímu státu a osvícenému právu)
Právník, vydavatel a organizátor Pražského právnického podzimu Karel Havlíček. Foto: Petr Stříbrný

Recenze Miroslava Bárty

Karel Havlíček, Praha 2020, Academia

Autor Karel Havlíček, osobnost českého práva a jeden z nejerudovanějších znalců právního systému jako takového, si v předkládané monumentální práci slov klade velice obtížný úkol: analyzovat vývoj státu a práva, dvou fundamentálních nástrojů sebeuspořádávání lidského společenství a organizace a správy státu, jinými slovy hraničení, na základě kterého vzniká stát a explicitní právo (zde bych dodal právo vycházející z velké části z práva implicitního předstátních společností), přičemž toto právo je vždy úměrné etice a vzdělanosti toho či onoho společenství, které daný stát vytváří, a to v kontextu různých forem demokracie.

Přebal knihy Foto: Karel Havlíček

Zcela specifickým způsobem se tak autor vlastně velmi zevrubně zamýšlí nad fungováním současné společnosti a jejím stavem, vztahem populace k politické moci, což je historický proces s mnoha formami, které vesměs mají vliv na aktuální projevy fungování státu, jehož mantinely do značné míry spoluutváří politická moc ve vztahu k protipólu práva. K tomu používá zobecňující úvahy často prostupované konkrétními případy právních i společenských jevů, které implicitně vždy směřují ne k mase jako takové, ale k úloze jedince v těchto procesech. Z úspěšných jedinců se etablují tzv. elity, které de facto vytvářejí hlavní charakteristiky státu a práva a jako takové jsou mírou jeho (ne)dokonalosti.

Je třeba zásadně vyzvednout, že autor je obdařen schopností přistupovat k analýze vytyčené problematiky mezioborově a podle mne zcela správně usiluje nejen formálně, ale skutečně o analýzu vztahu práva a dynamiky společnosti, které je toto právo součástí. Důkazem toho je jeho užívání konceptu tzv. klíčové konjunkce, který znamená vzájemné působení vnitřní společenské dynamiky (již nazírá spíše jako neblahou), jednotlivých sil, které vytvářejí celkový vektor, jenž ale bohužel není jejich prostým součtem. Naopak, mnohojakost společnosti, neustálé plédování po svobodě (při nereflektování objektivních povinností, ze kterých musí jakákoliv svoboda nutně vycházet) přispívají k tomu, že právo zbytnělo a v duchu Herakleitova zákona přivádí současnou společnost na pokraj kolapsu.

Jak pravil již K. Čapek (pafrázuji), křikem je možno strhnout jakékoliv zdi, ale není možné, abychom křikem cokoliv vybudovali.

Předloženou prací dále prostupují skrze naskrz tři zásadní aspekty života člověka odrážející se i v právu: bytí, poznání a vývoj. Je to právě především kvůli postfaktické době, kdy jediným dnem v roce, kdy si skutečně klademe otázku, co je skutečné a co nikoliv, je 1. duben, že nejsme schopni vnímat – natož řešit – podstatné problémy. Ty ovšem nemají jako základní vlastnost objevit se a mizet, naopak v čase rostou a vzájemným spolupůsobením se umocňují.

Za zásadní považuji i autorovu dobře propracovanou argumentaci forem a funkčnosti demokratických mechanismů prvního, druhého a třetího řádu, jež ukazuje, že zvyšující se míra obecnosti řešení problémů hraje zásadní roli pro nalézání forem jejich řešení. Právě v této oblasti se velice pregnantně projevuje další zajímavý parametr: požadavek na formálně naprostou demokratičnost a transparentnost rozhodovacích procesů nakonec vede k velmi sofistikované nové formě totality, totality dobrovolně prováděné a vlastně i dobrovolně sdílené, která ohýbá společenský i politický život a mrzačí výkonnost státu. 

Autor na jiných místech argumentuje, že nejvyšší svébytnou formou organizace je teritoriální stát se svrchovanou mocí a s oddělením moci zákonodárné, výkonné a soudní. Na základě rozboru globalizačních a unifikačních tendencí současného světa poukazuje na jejich zhoubný vliv na umenšování role státu, narušování horizontální i vertikální hierarchie i regionalizaci.

Nicméně největší část práce tvoří v jistém úhlu pohledu jakousi prolegomenu k závěrečnému finále rozprostřenému na necelých sto stránkách. Zde se autor zabývá budoucností státu a práva a postuluje genezi nového cyklu vývoje založeného na fragmentárním státu za předpokladu multirozměrové přiměřenosti, která by měla začít znovuprostupovat společenský život. Otázkou zůstává, nakolik je tato jeho vize skutečně dosažitelná, zejména u vědomí současných trendů vývoje a směřování západního světa, mizení elit, osobností i schopnosti a odvahy vést.

Havlíčkova kniha se podle mne řadí mezi texty výjimečné – svou hloubkou, koncepcí, náročností argumentace, šíří záběru i množstvím neotřelých perspektiv a závěrů. Zároveň je vzácným dokladem všeho toto, co tento náš moderní svět tak hořce stale více postrádá – rozmýšlení a analýzy složitých témat, soustředěnosti, zodpovědnosti, akademické integrity, etiky a osobní odvahy.

Jako v tomto oboru laický čtenář mohu jen litovat, že autor tohoto nadčasového díla nemohl svůj rukopis dokončovat až dnes, kdy již došlo k faktickému promoření českého obyvatelstva epidemií covid-19. Nechci mu v žádném případě nic podsouvat, ale je dobře možné, že bychom zde pak mohli najít myšlenky ne nepodobné více než dva tisíce pět set let starým úvahám čínského mistra Tao, Lao-c‘, který mimo jiné napsal:

Čím více vládce zakazuje, tím jsou lidé chudší,

čím více zbraní má, tím jsou lidé neklidnější,

čím více kontroluje, tím jsou lidé vychytralejší,

čím více zavádí pravidel, tím více lidé páchají zločinů.

Autor Osudných vynálezů lidstva vytvořil ojedinělé dílo, které bude dlouho odolávat zubu času podobně jako egyptské pyramidy. Jen málokomu se podaří takové dílo vytvořit. Karel Havlíček je ale bezesporu jedním z nich.

Miroslav Bárta