Pondělí, 2. srpna, 2021

Platy soudců jako terč, do kterého se politici s oblibou trefují

0
Platy soudců jako terč, do kterého se politici s oblibou trefují
Předseda Nejvyššího soudu Petr Angyalossy Foto: Nejvyšší soud

V lidské společnosti často dochází k různým zvratům, neočekávaným událostem. Koronavirová pandemie budiž příkladem za všechny. Na druhou stranu existují ale také stálice, na jejichž příchod si můžete vsadit takřka vždy se stoprocentní jistotou. Patří mezi ně i politický populismus, rozehrávaný a postupně gradující především v době předvolební. Je možné si v této souvislosti tipnout i jedno z neustále se opakujících témat – terč, do kterého se politici s oblibou trefují – platy soudců.

Zdálo by se, že mnohaletá, více než desetiletí probíhající geneze, a spolu s ní i široká odborná diskuse, které současnému nastavení platů soudců předcházely, příhodně doplněné konstantní a zcela jasnou judikaturou Ústavního soudu, nedávají žádný prostor pro další spekulace.

Platy soudců jsou zákonem upraveny tak, aby díky pevně stanoveným koeficientům vztaženým k průměrným platům v národním hospodářství automaticky reagovaly na ekonomickou situaci ve státě. V dobrém, i zlém.
Takže i bez jakéhokoli zásahu zvenčí, pokud v České republice v důsledku koronavirové krize začnou stagnovat anebo dokonce klesat průměrné platy, adekvátně, a ve spravedlivém poměru, se v reakci na to sníží i platy soudcům anebo státním zástupcům.

Pan premiér, a spolu s ním někteří další politici, kteří nedávno znovu téma vnesli do veřejného prostoru, na to neslyší. Také pan prezident nedávno při jmenování nových soudců v kontextu s tím, že měsíční soudcovský plat činí v průměru 140 tisíc korun, poznamenal, že někdy se zamýšlí nad základním ekonomickým ukazatelem, kterým je poměr „cena a výkon“.
Podle pana prezidenta ne vždy výkon našich soudců odpovídá jejich platu. Ano, jsou mezi soudci i jednotlivci, kteří končí před kárnými senáty, ale nemůžeme zobecňovat ojedinělá selhání a na základě jejich hodnocení paušálně označovat všechny soudce za privilegovanou skupinu, na kterou musí ostatní méně majetní občané v krizi doplácet.

Už vůbec není možné soudce postihnout zmražením platů selektivně, když jiným skupinám obyvatel se chystá vláda přidat. Je to protiústavní. K tomu je dobré upozornit třeba na nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 13/08, ve kterém konstatoval, že „Krok zákonodárce, jímž (by) došlo … byť i jen k částečnému odnětí již dosažené úrovně materiálního zabezpečení (soudců), stěží by mohl Ústavní soud z hlediska principů demokratického státu aprobovat. Zvláště to platí, pokud by se ukázalo, že takováto zásadně nepřípustná restrikce zasahuje toliko nebo především příjmové poměry soudců a nikoli současné příjmy jiných ´služebníků´ státu“.

Pokud se někteří politici domnívají, že soudci mají málo práce, mohu je odkázat na statistiky Nejvyššího soudu, ze kterých vyplývá, že například soudci našeho civilního kolegia, každý z nich, musí ve tříčlenném senátě spolurozhodovat ročně o více než čtyřech stovkách dovolání.

Jsou to mnohdy spory o stovky milionů, i miliardy, korun. Často nejde „jen“ o peníze, ale rovnou o osudy lidí. V trestních věcech obviněným hrozí nezřídka mnohaleté tresty odnětí svobody.
Ukázal bych všem, kdo pochybují o zodpovědné práci soudců, objemné spisy, vedené takřka v každé věci, obsahující průměrně tisíce stran. Soudcům přitom z jejich funkce plyne vedle každodenní rozhodovací činnosti ještě celá řada dalších povinností.

Znevažovat práci soudů, uměle vyvolávat jakýsi druh závisti vůči soudcům, jejich platům, nemůže v širším časovém horizontu ani politikům přinést nic dobrého. Každý stát přece potřebuje, aby jeho obyvatelé věřili ve spravedlnost, důvěřovali soudům a ctili zákony, aby společnost neupadla do bezprávní džungle.
Jen ten, kdo věří ve správnost platných zákonů či pravidel a ve vymahatelnost práva garantovanou právě soudy, je ochoten právní normy dodržovat. Slovy cimrmanologů, politici, kteří dnes volají po zmrazování platů soudců a podsouvají přitom voličům, že soudci jsou snad nějaká privilegovaná skupina, která si žije „nad poměry“, jsou jako sopka, která svoji činností zasypává sama sebe.

Petr Angyalossy

Psáno pro čtvrtletník Nejvyššího soudu AEQUITAS