Podvod bez podvedených aneb povedená práce české justice

    Nikdy jsem netušil, jak je snadné poslat někoho na šest let do vězení bez důkazů, jen na základě domněnek a úvah. Nyní jsem se o tom přesvědčil. Stačí mít talár, soudní moc a být v České republice. Proč respektovat fakta, znalecký posudek či výpovědi svědků? Vševědoucí soudce si přece klidně vystačí se svým úsudkem. 

    Již více než třicet let žijeme v demokratické společnosti, kde podnikání přestalo být trestným činem. Přesto se díky české justici setkáváme s kriminalizací běžných podnikatelských činností. Smutné je, když účelové aktivity policie, která hledá (a občas i nachází) v legálních aktivitách trestnou činnost akceptuje státní zástupce a jeho žalobě pak dokonce vyhoví i soud vynesením nespravedlivého rozsudku. To se stalo i v případě, o kterém píši. Naštěstí jen v první instanci.

    Představme si soukromou společnost (A), která, reprezentována svým vedením a velmi transparentní strukturou majitelů, usiluje o zakázky. Svou historií i registrovanými patenty vykazuje nejlepší předpoklady k podnikatelským úspěchům. Vyvinula unikátní řešení, které ušetří klientům jedné konkrétní firmy stamiliony ročně. K ekonomickému úspěchu a prosperitě firmy však chybí potřebný kontrakt, smluvní vztah se zákazníkem, který by umožnil unikátní řešení nasadit v prostředí, pro které bylo stvořeno.

    Je třeba podotknout, že se jedná o úzce specializované, novátorské řešení s velmi omezeným počtem potenciálních zákazníků. Prakticky jen jediný byl schopen toto unikátní, patentově chráněné řešení, opravdu naplno využít a investovat do realizace nemalé finanční částky.

    Stávající management nebyl schopný daného zákazníka (B) oslovit takovou nabídkou, která by vedla ke vzniku smluvního vztahu. Proto učinila poptávku na experta, jehož úkolem by bylo pomocí svých znalostí, zkušeností a aktivit žádoucí kontrakt zajistit. Nakonec se podařilo takový podnikatelský subjekt najít. Jednalo se též o soukromou firmu (C), která disponovala potřebným know-how.

    Po intenzivním jednání mezi dvěma podnikatelskými subjekty firma C projevila zájem získat za dojednání kontraktu obchodní podíl. V první fázi byl smluvně zajištěný podíl na tržbách, který při pěti subjektech činil pro každého 20%. Ze smlouvy tedy logicky vyplývalo, že pokud se firmě A podaří uzavřít smlouvu s vybraným zákazníkem, náleží firmě C (zprostředkovateli) odměna v podobě provize z budoucích měsíčních fakturací firmy A zákazníkovi ve výši, která je v podobných případech zcela obvyklá. Jedná se o ideální řešení na bázi success fee, bez jakéhokoli rizika pro firmu A. Spolupráce nakonec slavila úspěch. Firma A uzavřela v roce 2008 potřebný kontrakt se zákazníkem (B). Zprostředkovatel (C) fakturuje svoji odměnu, na základě vzorce daného smlouvou. Všichni profitují.

    Ale co se nestalo. Po jedenácti (!) letech se překvapivě zástupci firem A a C ocitají u soudu za údajnou zpronevěru. Ta měla být umožněna podpisem zprostředkovatelské smlouvy. Podle obžaloby „fiktivní“. Bez jakýchkoliv důkazů.

    U soudu vypovídají tehdejší spolumajitelé firmy A, že se necítí poškození a že pro zajištění úspěšného kontraktu bylo třeba najít zprostředkovatele, neboť nebylo v silách firmy za poslední rok a půl tento kontrakt zajistit. Zástupce zprostředkovatelské firmy C (a její tehdejší majitel v jedné osobě) potvrzuje okolnosti vzniku smlouvy a blíže popisuje svou zcela zákonnou roli. Zástupce zákazníka (firmy B) jediný, kdo mohl smlouvu s firmou A uzavřít, potvrzuje, že nabízené služby této firmy začínaly dávat smysl až na základě know-how zprostředkovatele, tedy jeho přidané hodnoty. Bez ní by kontrakt nepodepsal. Navíc upravená cenová politika byla pro firmu B konečně akceptovatelná.

    Přes jednoznačné výpovědi všech zainteresovaných, včetně nejvýznamnějších svědků, kterými jednoznačně vyvracejí tvrzení z obžaloby, odsuzuje soud zástupce firmy A a zástupce firmy C, naštěstí nepravomocně, k vysokým trestům odnětí svobody. Aby nebylo absurdit málo, ukládá jim trest za trestný čin podvodu, přestože byli obžalováni ze zpronevěry. Jedná se možná o první odsouzené za podvod v případě, že se nikdo necítí podvedený a reálně ani podvedený být nemohl. Vrcholem nesmyslného rozsudku se pak stala nařízená úhrada neexistující škody v řádu stovek milionů korun, která údajně vznikla současným majitelům firmy A (tedy „nástupnické“ organizaci). Ti ovšem firmu získali v nedávné době, řadu let po ukončení platnosti zprostředkovatelské smlouvy.

    Co si lze o takovém rozsudku myslet? Co vede soudce k rozhodnutí účelově pominout všechny důkazy ve prospěch obžalovaných, když úplně absentují důkazů v neprospěch obžalovaných? Proč překvalifikuje žalovaný skutek až při vyhlášení rozsudku? Je vidět, že nás může v práci české justice stále něco překvapovat, ale to to více bychom se měli podobným excesům bránit.

    Václav Budínský