Pouta, důstojnost a právní stát

    Opakuje se to stále. Na televizní obrazovce i v každodenní praxi. K soudu míří jedinec, o jehož právech bude rozhodováno – o jeho svobodě, vině, trestu. Míří na vazební zasedání, zkrácené řízení či hlavní líčení. Míří k odvolacímu soudu. A všichni tito muži a ženy mají jedno společné. Jsou v poutech – jednou na řetízku, jednou jen tak jednou v takzvaném “medvědovi”.

    Když pak k osudu na vazební zasedání zamíří jedinec bez pout, je to událost jako kdyby přistáli na Václavském náměstí Marťani nebo vlak z Brna přijel včas. Ptám se, otázkou řečnickou: „Víte vážení čtenáři, jaký předpis toto předvádění lidí jako zvířátek a osob, u nichž je v učebnicích fráze o presumpci neviny, upravuje a řídí? Jsem si jist, že jen tušíte a to i ti, kteří to máte takříkajíc na stole každý den. Nejde mi zde o nachytání a poukazování na slovíčkaření.

    Jde o poukázání na to, že jde o zažitou praxi, v níž hlavní roli hrají bezpečnostní sbory: Policie ČR, Vězeňská služba a Justiční stráž. Ony svými vnitřními úvahami rozhodují o nasazení pout. V rámci kouzelných ”vyhodnocení bezpečnostních rizik” prostě jako stroje každého předvedou a spoutají. Nevím jak většině, ale mně přijde poutání nevinných lidí jako opiček na řetízku úplně dehonestující a pošlapávající právní stát. Nebudu zde plakat nad tím, že žádost o sejmutí pout osobě zadržené, která nikoho neohrožuje, je odbyta, že “tak to je nařízeno”. Pouta by měla být krajní prostředek a pohyb bez pout by měla být absolutní samozřejmost, U všech osob, které jsou jsou zadržené, jdou k soudu, nebo snad přijíždějí z vazby. Nasazení pout nebo “medvěd” je ponížení vždy a za všech okolností. Zarývá se do paměti všech, stigmatizuje a ponižuje.

    Příliš jsme si zvykli na to, že tomu tak je. Výsledkem bylo předvádění jedné sekretářky s kabelkami, které nezdanila v “medvědu”, který by měl dle mého soudu nasazen spíše násilníkovi přistiženému při škrcení policisty. Veřejné konotace všichni známe. Stejně tak lze poděkovat i Davidu Rathovi, který bojuje se vším ve své kauze. Ano, má pravdu: chovali se k němu jako k dobytku – ten se vodí na řetězu. A za to, že na to poukazuje a soudí se, mu lze jen děkovat.

    Nesmíme nikdy rezignovat na zásady právního státu, na postuláty důstojnosti. Když se budeme vyhýbat neustálému přezkoumávání důstojnosti, brzo někoho napadne, že když pouta a “medvěda” budou mít “vyšetřovaní” celý den, tak nějak “vyměknou“ a soudy se zrychlí. Zdůvodní se to bezpečnostními riziky a vyhodnocením situace.  Pouta jsou symbolem moci a současně i jejím prostředkem. Moc má přirozenou tendenci se posilovat, zpřísňovat a přestávat být spravedlivá.  A potrpí si na symboly.  Každý právník činný u soudu by si měl při pohledu na “donucovací prostředky” současně klást otázku o přiměřenosti a neustále v rámci svých pravomocí nutit bezpečnostní sbory ke zkoumání jejich využití. Vždyť otázka: „Jsou ta pouta nutná?“ nezabere tolik času. A bude nás udržovat stále na straně důstojnosti a práva.

    Václav Vlk