Proč nemá justice (ráda) svého ministra

    Je to lapálie psát o ministerstvu, kde jsem zastával dva roky mluvčího. Nebudu a nemůžu být tedy dostatečně objektivní v hodnocení ministra, který je aktuálně v čele tohoto resortu. Přesto se o to budu snažit.

    Nejprve tedy věci, za které současný ministr Robert Pelikán nemůže. Předně je to věk. Justice už měla několik ministrů ve věku mezi třicítkou a čytříctkou a věru, žádný z nich nezanechal dobrý dojem. Pavel Němec měl mediální nátisk podivína, k němuž hodně sám přispěl tím, že podivín prostě je. Na stranu druhou, až na nešťastnou příhodu s tzv. Katarským princem, to zas tak špatné nebylo. Jeho první náměstek Vladimír Král, dnes soudce Vrchního soudu v Praze, byl pro všechny dostatečnou zárukou, že ministerstvo pod jeho „náměstkováním“ funguje. Patří mezi málo lidí, které považuji za své učitele a za to mu děkuji.

    Jiří Pospíšil je kapitola sama pro sebe. První funkční období bylo snesitelné, on se učil justici rozumět a justice mu jeho snahu oplácela vstřícností. Druhé Pospíšilovo ministrování už definuje lépe, než cokoliv jiného, termín „index mediální odvolatelnosti“. Stav, kdy vše podstatné je měřeno tím, co o něm napíší média je něco, co justice nemá ráda a je to tak správně.

    Robert Pelikán je, alespoň podle všech informací, které o něm mám, velmi inteligentní mladý muž. Média prý moc neřeší, ale také vlastně nikdo neví, proč je ministrem spravedlnosti. Nechce se mi věřit, že by to dělal jen proto, že ministrem chce jako advokát být, či že to dělá kvůli své rodině a tak dále a tak dále.

    Pokud tedy nějaké bohulibé plány na řešení problémů české justice má, neumí je říci, nebo se o ně neumí podělit. Výsledkem je, že se o něm ví, že rád jezdí na kole v obleku, létá a na ministerstvu má, s odpuštěním, bordel. Justice má prostě za ministra ráda lidi staršího data narození, se životními zkušenostmi a pomalé v tom dobrém slova smyslu. Pak mu odpustí i malé či větší nectnosti, o kterých sice všichni ví, ale nikdo je tak nějak neřeší.

    A pak je tu věc, která je taková, jak to říci a neumazat se. Má své rodiče, kteří si mnozí pamatují třeba z pražské právnické fakulty. Mnozí lidé z justice či advokacie mají prostě tendenci si utvářet názor na potomka skrze zkušenosti s jeho rodiči. A tím bych to uzavřel, razím totiž obecnou zásadu, že do ložnice a do kuchyně nikdo nikomu nevidí.

    Robert Pelikán také nemůže za stav, v němž ministerstvo spravedlnosti přebíral. Nechci hodnotit stav několik let zpět, ale je holým faktem, že působení Hany Marvanové, disidentky od narození, se nepotkalo s úřadem. Těžko dnes na ministerstvo shánět dobrého, hotového právníka, nemluvě o dobrém, hotovém legislativci. Je-li vůbec ještě někdo takový v Čechách, na Moravě a ve Slezsku naživu.

    Tím bych uzavřel kapitolu „Za co Robert Pelikán nemůže“. Ta druhá je mnohem jednodušší a složitější zároveň. Mnoho vlků, zajícova smrt, říká se. A těch vlků má pan ministr na své stopě až příliš, na jednoho mladého, ambiciózního, leč chytrého a sebevědomého, až moc.

    Předně, ne zcela šťastně začal. Helena Válková, profesorka a dáma, která v justici má díky svému věku a působení, hodně známých, si její „nahrazení“ Robertem Pelikánem nezasloužila. Přesněji řečeno, nezasloužila si způsob, jakým to bylo provedeno a u něhož, chtě nechtě, pan tehdejší první náměstek, dnešní ministr, asistoval. S dámou se takto nejedná.

    Nechat se donutit napsat dopis, v němž předsedovi Nejvyššího správního soudu Josefu Baxovi v podstatě sdělujete, že ho považujete za páté kolo u vozu, to asi také na nikoho nesvedete. Nepochopit, že to poslední, co od mladého advokáta chce justice slyšet je to, že má pro ni „Bílou knihu“, to není chyba, to je zločin. Jak by řekl Humphrey Appleby, je to „odvážné rozhodnutí“. Naježenost české justice na plány jí říkat, kde má problém a jak by ho měla řešit, a přitom se s ní nebavit, jinak popsat slušně nelze.

    A přitom má pan ministr všechny pomyslné trumfy v ruce. Generačně mu odpovídají klíčoví politici v gesčním, ústavně právním výboru. Nebavit se s nimi a jednat s nimi vrchnostensky je, slovy klasika, hloupé opomenutí. Ale nechci a nebudu radit, jen mi to můj skromný rozum nebere.

    Co je však na ministrování Roberta Pelikána to pozitivní. Žádnému ministrovi spravedlnosti, co si pamatuji, se nepodařilo proti sobě sjednotit do té doby nesouladné zájmy klíčových „hráčů“ v české justici. Takže možná, na závěr, se bude na Roberta Pelikána vzpomínat v dobrém. Bez něj by úvahy na samosprávu české justice nepostoupily tak daleko.

     

     

    Sdílejte
    Předchozí článekZloděj křičí, chyťte zloděje
    Další článekČSSD:ANO 35:1 Alespoň v eurofondech
    Petr Dimun
    Petr Dimun byl v letech 2004-2006 ředitelem tiskového odboru a mluvčím Ministerstva spravedlnosti ČR, posléze pracoval v oblasti politického poradenství a PR. Nyní publikuje nejen na České justici.