Rath může senátu soudce Zelenky za nepoužitelnost odposlechů poděkovat

    Jak známo, Vrchní soud v Praze minulý týden svým druhým meritorním rozhodnutím vydaným v této věci zprostil MUDr. Ratha velké části obžaloby v části týkající se tzv. zdravotnických zakázek s tím, že odposlechy v tomto řízení jako důkaz být proti němu použity nemohou, a to i navzdory tomu, že Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 6 Tz 3/2017, ze dne 7. 6. 2017 přijatém na základě stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti JUDr. Pelikánem konstatoval, že závěry Vrchního soudu v Praze obsažené v usnesení ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 6 To 106/2015 (kterým odvolací soud přezkoumával první odsuzující rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 4 T 21/2013) o tom, že odposlechy byly povoleny nezákonně, a proto k nim přihlížet nelze, nejsou správné.

    Senát Vrchního soudu v Praze v čele s JUDr. Zelenkou své stanovisko (setrvávající na procesní nepoužitelnosti odposlechů) odůvodnil při vyhlašování rozsudku tím, že výše uvedený závěr Nejvyššího soudu v tom směru, že odposlechy byly pořízeny zákonně, byl učiněn toliko akademickým výrokem, který může mít dopad jen pro futuro, tj. pro jiná trestní řízení, než je řízení, ze kterého toho rozhodnutí Nejvyššího soudu (sjednocující rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení do budoucna při řešení dané právní otázky) vzešlo.

    Byť se to může z hlediska obecného vnímání spravedlnosti s ohledem na obsah odposlechů jevit jako nepopulární, je třeba s argumentací Vrchního soudu v Praze o jejich nepoužitelnosti jako důkazu (za dané procesní konstelace) souhlasit.

    Soud prvního stupně (s předsedou Mgr. Pacovským), který se v pořadí druhým rozsudkem ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 4 T 21/2013 řídil heslem „vyšší bere“  (v tomto případě však zjevně nepřiléhavým), byl „zmaten“ dovětkem, který Nejvyšší soud učinil v bodě 136 odůvodnění shora citovaného usnesení (viz tučně vyznačená část): „V daných souvislostech je ovšem zapotřebí připomenout již výše citovaný nález Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, z něhož se podává, že „zrušením § 272 tr. ř. se ruší toliko kasační a apelační pravomoc Nejvyššího soudu v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného, neruší se ale řízení jako takové, tj. neruší se možnost přijmout v dané věci akademický výrok za účelem sjednocování judikatury pro futuro (§ 268 dost. 2 tr. ř.).“ Za tohoto stavu věci nelze existenci rozhodnutí Nejvyššího soudu a platnost jeho závěrů pro futuro pomíjet. Naopak lze dovodit, že má svůj význam pro všechna další rozhodnutí, která budou po jeho vydání vynesena.“

    Krajský soud v Praze si předmětnou větu (viz bod 4 odůvodnění jeho rozsudku ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 4 T 21/2013) vyložil tak, že právní závěr Nejvyššího soudu formulovaný v usnesení ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 6 To 106/2015 lze použít na všechna rozhodnutí, která budou po jeho vydání vynesena, a to včetně rozhodnutí vynesených v řízení sp. zn. 4 T 21/2013 vedeném Krajským soudem v Praze v rámci, něhož bylo dané rozhodnutí Nejvyššího soudu přijato.

    Přistoupeno na tuto logiku by však došlo k popření (resp. k obcházení) závěrů uvedených v plenárním nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, kterým byla zrušena kasační a apelační pravomoc Nejvyššího soudu v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného z důvodu porušení principu rovnosti zbraní (čl. 37 odst. 3 LZPS, čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 Úmluvy), kdy tento mimořádný opravný prostředek může iniciovat toliko státní moc – ministr spravedlnosti – a nikoliv i sám obžalovaný ve svůj prospěch a dále také rozpor se zásadou obžalovací (čl. 80 odst. 1, čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny) s tím, že zrušená úprava nerespektuje institucionální oddělení procesních funkcí přípravy a podání obžaloby a rozhodování o vině a trestu mezi různé procesní subjekty.

    Nelze totiž na jednu stranu tvrdit, že pravomocné a vykonatelné usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 6 To 106/2015, zůstává usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tz 3/2017, ze dne 7. 6. 2017 v rovině formální (nebylo jím formálně zrušeno) a materiální (právní následky jimi vyvolané nadále trvají) nedotčeno v zájmu zachování rovnosti zbraní bez konkrétního negativního dopadu na obviněného MUDr. Ratha a na druhou stranu současně k závěrům Nejvyššího soudu v rozhodnutí následně v témže trestním řízení vydaném v neprospěch MUDr. Ratha přihlédnout. Tím by byl narušen princip rovnosti zbraní, neboť nebýt řízení o stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch MUDr. Ratha ministrem spravedlnosti JUDr. Pelikánem, nebylo by ani usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tz 3/2017, ze dne 7. 6. 2017 a Krajský soud v Praze by byl (bez jakýchkoliv pochybností) vázán kasačním usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 6 To 106/2015 (srov. § 264 odst. 1 trestního řádu).

    Jestliže by Krajský soud v Praze mohl opřít svůj (v pořadí druhý) odsuzující rozsudek o závěry uvedené v  usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tz 3/2017, ze dne 7. 6. 2017, odporoval by takový postup povaze akademického výroku (§ 268 odst. 2 trestního řádu), který nemá mít v rovině subjektivních práv žádné (natož pak negativní) účinky na osobu jíž se týká (a to – dle mého názoru – ani zprostředkovaně – tedy v rovině de facto – skrze následně vydané rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení se na rozhodnutí Nejvyššího soudu o takové stížnosti pro porušení zákona odvolávající) a který je tak tzv. akademický pouze pro trestní řízení, z něhož vzešel.

    Z plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01 lze přitom jednoznačně dovodit, že řízení o stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného má (po zrušení § 272 a § 276 věty čtvrté trestního řádu Ústavním soudem) do budoucnu sloužit de facto již jen ke sjednocování trestní judikatury při řešení dané právní otázky v jiných věcech (řízeních). Jen takový výklad totiž zaručuje onu rovnost zbraní, díky které Ústavní soud předmětná ustanovení trestního řádu zrušil. Opačný výklad by naopak popíral nosné důvody, na kterých je tento plenární nález vystavěn a ve svém důsledku by vedl k tomu, že tzv. akademický výrok by měl v tomto případě de facto účinky uvedené § 270 odst. 4 trestního řádu.

    Shora řečené však nic nemění na tom, že tzv. „máslo na hlavě“ má Vrchní soud v Praze (resp. jeho šestý senát), který si otázku zákonnosti odposlechů na začátku (tj. v usnesení ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 6 To 106/2015) posoudil (na rozdíl od Krajského soudu v Praze v rozsudku ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 4 T 21/2013) nesprávně, což bylo (jak výše řečeno) potvrzeno Nejvyšším soudem v usnesení sp. zn. 6 Tz 3/2017, ze dne 7. 6. 2017.

    Je to tedy právě Vrchní soud v Praze (a nikoliv Krajský soud v Praze), který svým vadným a nezákonným rozhodnutím (usnesením ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 6 To 106/2015) zapříčinil, že za dané procesní situace nemohly být odposlechy použity jako důkaz. Ani odvolací soud totiž nemohl (ve svém druhém rozhodnutí) vykročit ze svého stínu a překonat své závěry přijaté v usnesení ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 6 To 106/2015 stran nepoužitelnosti odposlechů, jelikož tuto otázku již tímto svým prvním rozhodnutím Vrchní soud v Praze pravomocně jednou vyřešil, přičemž toto jeho rozhodnutí doposud zrušeno nebylo a ani nemohlo být z důvodů vyložených výše nijak dotčeno usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tz 3/2017, ze dne 7. 6. 2017 a Vrchní soud v Praze tudíž nemohl „jen tak“ (bez nových relevantních skutečností) rozhodnout jinak (opačně).

    V této souvislosti se nabízí otázka, zdali je možné odposlechy vrátit do hry skrze dovolání podané nejvyšším státním zástupcem v neprospěch MUDr. Ratha proti nedávno vyhlášenému rozsudku Vrchního soudu v Praze opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu s tím, že v dovolání by se brojilo proti tomu, jaké důkazy Vrchní soud Praze vzal za podklad svého rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu v návaznosti na jeho vyhodnocení nezákonnosti pořízených odposlechů, což jsou námitky, které by v případě zjištění vytýkaných vad zakládaly extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci a Nejvyšší soud by znovu (a nezávisle na závěrech uvedených v usnesení sp. zn. 6 Tz 3/2017, ze dne 7. 6. 2017) posoudil, zdali jsou tyto závěry Vrchního soudu v Praze správné či nikoliv a podle toto by dovolání buďto vyhověl anebo nevyhověl. Zde by již totiž o porušení rovnosti zbraní hovořit nešlo, jelikož zákonná úprava dává v případě dovolání možnost brojit proti nezákonnému rozhodnutí odvolacího soudu i obviněnému (shodně bod 36 nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 2832/18).

    Obdobná námitka nejvyššího státního zástupce o extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci týkající se zákonnosti odposlechů (v případě dovolání podaného v neprospěch obviněného) přitom byla Nejvyšším soudem akceptována jako řádný dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu např. v usnesení ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 8 Tdo 109/2014 (publikované pod č. 5/2016 Sb. rozh. tr.). Je však nutné (a korektní) říci, že daná otázka nebyla všemi trestními senáty Nejvyššího soudu posuzována shodně. Některé senáty (výčet těchto rozhodnutí je uveden v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 762/2018, ze dne 31. 10. 2018) námitky nejvyššího státního zástupce o extrémním nesouladu v případě dovolání podaného v neprospěch obviněného za přípustné nepovažovaly s argumentem, že je možno je uplatňovat toliko ve prospěch obviněného jako slabší procesní strany, neboť přípustnost dovolání podaného (ať už nejvyšším státním zástupcem nebo obviněným) dle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu má v tomto případě podklad v čl. 36 LZPS, čl. 6 Úmluvy a čl. 4 a 90 Ústavy, kdežto dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněného takový podklad postrádá.

    V nedávném  nálezu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 2832/18 pak Ústavní soud zdůraznil (viz bod 41 odůvodnění), že: „…námitky dovolatele (pozn. nejvyššího státního zástupce) proti hodnocení důkazů soudu prvého stupně a z něj vycházejících skutkových zjištění nejsou námitkami, které by bylo možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. Námitka extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními je námitkou, která se dotýká porušení základních práv obviněného ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy. V takovém případě má zásah dovolacího soudu podklad v čl. 4, čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Tato práva však chrání obviněného, jakožto slabší procesní stranu a nejvyšší státní zástupce se jich proto nemůže na úkor slabší strany úspěšně dovolat, neboť pravidla plynoucí z práva obviněných na obhajobu byla stanovena na jejich ochranu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1163/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 6 Tdo 450/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo 486/2017). Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvého a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Výjimečně sice může Nejvyšší soud přistoupit k zásahu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, ale podle judikatury Ústavního soudu tak může učinit toliko v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Právo na spravedlivé trestní řízení nicméně nesvědčí státnímu zástupci, který podal dovolání v neprospěch obviněného. Na základě uvedeného by tedy Nejvyšší soud ani nemohl z podnětu námitky extrémního nesouladu státním zástupcem v projednávaném případě zasáhnout do skutkového stavu zjištěného soudem prvého stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 425/2018).

    Usnesením ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. 15 Tdo 1443/2018 pak velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu sjednotil dosavadní rozdílnou rozhodovací praxi jednotlivých senátů trestního kolegia. Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu ve shodě s výše citovaným nálezem Ústavního soudu dospěl k závěru že: „nejvyšší státní zástupce může námitku extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy v dovolání uplatnit pouze ve prospěch obviněného, a nikoli v jeho neprospěch. Pokud nejvyšší státní zástupce tuto námitku uplatní v neprospěch obviněného, a nebude-li uplatněna jiná relevantní námitka, Nejvyšší soud bez věcného přezkumu dovolání nejvyššího státního zástupce odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.“

    Ze shora uvedených závěrů Ústavního soudu (nález ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 2832/18) a Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. 15 Tdo 1443/2018) lze dovodit, že odposlechy v důsledku pochybení Vrchního soudu v Praze z roku 2016 již v řízení vedeném Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 4 T 21/2013 a v řízení na něj navazující (sp. 6 To 106/2015) vrátit do hry nelze, a to ani cestou dovolání podaného v neprospěch MUDr. Ratha, protože nejvyšší státní zástupce v tomto případě není oprávněn namítat extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci způsobený nesprávným vyhodnocením použitelnosti odposlechů ze strany Vrchního soudu v Praze k tíži MUDr. Ratha jako dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a jiný dovolací důvod se na tyto námitky nevztahuje.

    Nad rámec shora řečeného je však třeba zvlášť zdůraznit, že pokud jde o jiná trestní řízení, tak z právní otázky řešené Nejvyšším soudem v usnesení sp. zn. 6 Tz 3/2017, ze dne 7. 6. 2017 stran zákonnosti nařízení odposlechů (a jejich náležitého odůvodnění ze strany soudů) vycházet lze, neboť k žádnému porušování pravidel spravedlivého procesu v těchto jiných trestních věcech nedochází – orgány činné v trestním řízení zde totiž jen následují (reflektují) názor Nejvyššího soudu na výklad objektivního práva, což je v praxi – třebaže právní řád České republiky není formálně založen na precedentech – zcela běžné a z důvodu právní jistoty i žádoucí.

    To jinými slovy znamená, že v tzv. druhé větvi případu MUDr. Ratha použití odposlechů jako důkazu nic nebrání. Krajský soud v Praze (senát pod vedením předsedkyně Mgr. Říhové) totiž není vázán právním názorem na odposlechy vyřčeným Vrchním soudem v Praze v usnesení ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 6 To 106/2015. Toto rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo totiž závazné toliko pro Krajský soud v Praze (senát Mgr. Pacovského) v řízení vedeném pod sp. zn. 4 T 21/2013 na podkladě § 264 odst. 1 trestního řádu. Pro trestní řízení vedené senátem Mgr. Říhové nic takového neplatí (jde o jiné řízení probíhající tzv. od nuly). Senát pod vedením předsedkyně Mgr. Říhové si tudíž otázku zákonnosti odposlechů může posoudit sám a nemusí se dle mého názoru nutně odkazovat ani na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tz 3/2017, ze dne 7. 6. 2017, neboť i z jiných rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu lze dovodit, že senát JUDr. Zelenky posuzoval odůvodnění nařízených odposlechů ryze formalisticky, a nikoliv v souladu s doktrínou materiálního právního státu, která klade důraz na to, zdali byly splněny materiální podmínky pro jejich vydání.

    Závěrem nezbývá než konstatovat, že jakkoli šestý senát Vrchního soudu v Praze v čele s JUDr. Zelenkou rozhodl v roce 2019 (ve svém druhém rozhodnutí) o nepoužitelnosti odposlechů v tzv. první větvi případu MUDr. Ratha správně (tj. korektně a v souladu s právní úpravou) a v intencích zásady tzv. padni komu padni (tj. že neohnul pod tlakem veřejného mínění právo v neprospěch MUDr. Ratha), nic to nemění na tom, že v části veřejnosti může jeho první –  po mém soudu z hlediska použité právní argumentace nepříliš zdařilé – rozhodnutí (tj. usnesení ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 6 To 106/2015) a tím i celkový výsledek v této trestní věci (kdy odposlechy použít nakonec nešlo) vzbuzovat dojem (a to bez ohledu na to, že za jiný skutek byl MUDr. Rathovi uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v délce sedmi let), že pokud je souzena nějaká exponovaná osoba tak, že pro ni zákony v nějakém ohledu neplatí, resp. že se vždy najde takový exkluzivní výklad práva, aby na ni zákon včetně negativních důsledků z jeho porušení vyplývajících neplatil.

    Tzv. kauza Rath a nejen ona (jedná se i o četné případy další ne tolik či vůbec medializované) ukázala, že je zcela legitimní si klást otázku v zájmu zajištění účinnosti systému trestní spravedlnosti, zdali by neměl být novelizován trestní řád tak, aby i nejvyšší státní zástupce mohl podávat dovolání v neprospěch obviněných z důvodu extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Tato úprava by nebyla v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, neboť by při ní byla zachována rovnost zbraní, zásada obžalovací, přitom čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě a stejně tak čl. 40 odst. 5 LZPS umožňuje uplatnění mimořádných opravných prostředků v trestních věcech v souladu se zákonem a nestanoví, že by k otevření pravomocně skončeného trestního řízení mohlo dojít jen ve prospěch obviněného a ani by se v zásadě neprotivila principu právní jistoty, k tomu srov. bod 30 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 2832/18: „V rozporu s principem právní jistoty by však v zásadě neměly být mimořádné opravné prostředky proti (sice) pravomocným rozhodnutím, které jsou (ale) dány k dispozici oběma stranám řízení v přesně definovaných případech a jejichž využití je striktně časově omezeno (srov. rozhodnutí ESLP OOO Link Oil SPB proti Rusku ze dne 25. 6. 2009, č. 42600/05).“

    JUDr. Vladimír Janošek