Rozhodčí doložky aneb „quo vadis“ judikaturo?

    Exekutoři si v poslední době soustavně stěžují na nepříznivou judikaturu soudů v oblasti přezkumu rozhodčích doložek. Především je nutno konstatovat, že rozhodování soudů trpí značným nedostatkem, neboť se stalo zvykem, že v exekučních rozhodnutích není vůbec argumentováno právem, ale odkazuje se pouze na další judikaturu.

    Je tak porušována ústavní zásada zakotvená v čl. 95 Ústavy, že soudce je vázán především zákonem. Nově vytvořený postup tzv. „judikatury pro judikaturu“ je nezřídka pod palbou kritiky, a to právě z důvodu, že je ignorována zákonná úprava. Rozhodovací činnost soudů je pak velmi nepřehledná, nepředvídatelná a soudní rozhodnutí jsou mnohdy překvapivá.

    Pochybení státu při nařizování exekucí

    Obecně platí, že soudce je při nařízení exekuce vázán nejen ústavním pořádkem a zákonem, ale i judikaturou. Zásadním problémem se však stalo, že soudy povolily většinu exekucí po datu 11. 5. 2011, tedy v době kdy již existovalo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, které je považováno za rozhodný okamžik pro dovození sjednoceného přístupu rozhodovací praxe k neplatnosti rozhodčích doložek. Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu zásadním způsobem změnilo pohled na rozhodčí doložky, a to hlavně v otázce způsobu určení rozhodce. Soudy však tuto judikaturu nerespektovaly a exekuce hromadně nařizovaly. Nyní však stejné soudy, které exekuce nařídily či povolily, je za stejného zákonného i judikaturního stavu pro nezákonnost zastavují.

    V současné době však stát strká hlavu do písku a odmítá převzít odpovědnost za nesprávně nařízené exekuce. Nemůže být totiž pochyb o tom, že za situace, pokud by soudy respektovaly zákon a na něj navazující judikaturu, tak by žádné exekuce po datu 11. 5. 2011 (které jsou nyní prohlašovány za nezákonné) vůbec nemohly být nařízeny. Věřitelé by se jistě poučili, pokud by jejich návrhy na exekuci byly plošně zamítány a nepochybně by své nároky vůči dlužníkům řádně uplatňovali u soudů. Problém v plošném rozsahu by tak vůbec nevznikl.

    V exekucích, které byly nařízeny před datem 11. 5. 2011, by žádný problém být neměl, protože v těchto kauzách by se mělo postupovat podle tehdy platné právní úpravy s tím, že retroaktivita je v českém právním řádu vyloučena. Ani zde však právo neplatí, protože postupně dochází k zneplatňování rozhodčích doložek sjednaných před tímto datem, a to právě s odkazem na shora citované rozhodnutí Nevyššího soudu (či další rozhodnutí z něj vycházející). Tento aplikovaný postup je však již do očí bijící nespravedlností, protože z logiky věci je vyloučené, aby byly hodnoceny poměry poskytnuté půjčky či úvěry kupř. z roku 2008 náhledem judikátu, který byl vydán o několik let později.

    Stát podporuje nepoctivost a pasivitu dlužníků

    Z pohledu zákona by mělo být jasné, že za situace, kdy soud (tedy stát) pochybí při nařízení exekuce, měl stát za tento postup převzít odpovědnost. V současném soudním trendu je tomu ovšem zcela jinak. Bez ohledu na zákonnou úpravu (má se na mysli zák. č. 82/1998 Sb.) je zavinění za nesprávně nařízené exekuce fakticky přenášeno na věřitele, popř. exekutory.

    Tímto postupem je porušován zejména § 6 odst. 2 nového občanského zákoníku, když dle tohoto ustanovení nikdo nesmí těžit ze svého protiprávního nebo nepoctivého činu a z protiprávního stavu, který sám vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Zde se ve skutečnosti jedná o jednu z hlavních zásad občanského práva, že nikdo nesmí využívat vlastní nepoctivosti či vlastního pochybení ve svůj prospěch (nemo turpitudinem suam allegare potest), což ostatně vyplývá i z nálezu Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 42/1994 či z řady rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo 4008/2010, sp. zn. 26 Cdo 1053/2011 nebo 28 Cdo 1332/2012.

    Převedeme-li tuto zásadu občanského práva do exekučního řízení, pak nám vyjde logický závěr, že zavinění za zastavení exekuce z důvodu neplatného rozhodčího nálezu je na straně dlužníka, a nikoli na straně věřitele. Předně nelze totiž zapomínat na to, že na počátku všeho bylo vždy plnění ze smlouvy o půjčce či úvěru, které dlužník od věřitele přijal a následně dobrovolně nevrátil, kdy právě tato skutečnost vyústila ve vydání rozhodčího nálezu. Právě v důsledku této okolnosti přistupuje věřitel k nařízení exekuce.

    V naprosté většině exekučních kauz je situace zcela totožná v tom, že dlužník nevyužívá dostupné prostředky procesní obrany (nepodá návrh podle § 31 zákona o rozhodčím řízení), aktivně se nezúčastňuje rozhodčího řízení, nevyjadřuje se k podané žalobě, po nařízení exekuce nenapadá neplatnost rozhodčí doložky a své námitky většinou uplatňuje až na základě podnětu třetích osob, které se z podnikatelského hlediska specializují na vyhledávání těchto dlužníků.

    Ze stran exekučních soudů směrem k dlužníkům jako by neplatila i tradiční právní zásada vigilantibus iura scripta sunt (práva náleží bdělým), která vyjádřila odpovědnost účastníka za ochranu svých ohrožených a porušených práv, ze které vychází § 3 občanského soudního řádu a ke které se opakovaně hlásí Ústavní soud, např. v usnesení sp. zn. III. ÚS 82/16.

    Soudní praxe je pak taková, že zavinění za zastavení exekuce je (poněkud nelogicky) kladeno k tíži věřitele, který se ovšem provinil pouze tím, že společně s dlužníkem sjednal rozhodčí doložku a následně při nesplnění povinnosti ze strany dlužníka se spolehl na správnost postupu exekučního soudu při nařízení exekuce. Tím, že stát zvýhodňuje dlužníka, zcela popírá jeden ze základních principů právního státu, a to obecné pravidlo civilního práva, že daný slib zavazuje a smlouvy mají být plněny (§ 3 odst. 2 nového občanského zákoníku).

    Může skutečně za všechno pouze věřitel?

    Soudy by se měly vrátit ke standardním zákonným postupům a nenapravovat chybně nařízené exekuce dalšími nepravostmi. Zejména je nezbytné vrátit se k zásadě, že v průběhu exekuce není možné věcně přezkoumávat exekuční titul. Dále je nutné v běžících exekucí respektovat novou podobu § 35 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení v novelizovaném znění (zákonem č. 19/2012 Sb.) účinnou ode dne 1. 4. 2012, která kdykoli v průběhu běžící exekuce umožňuje dlužníkům podat žalobu na zrušení rozhodčího nálezu. Obzvlášť je pak naléhavé striktně dodržovat § 103 a 104 odst. 1 občanského soudního řádu ve spojení s § 35 odst. 5 věta druhá, § 46 odst. 2 věta druhá a § 51 písm. c) exekučního řádu, který neumožňuje znovu otvírat již skončené exekuce.

    Pokud však soudy (nehledě na zákon) setrvají na současném trendu přezkumu rozhodčích doložek, je otázkou, zda zavinění za zastavení exekuce by nemělo být kladeno spíše k tíži dlužníka, a to včetně povinností hrazení vymožených nákladů s exekucí spojených. Zavinění tohoto účastníka řízení je totiž odůvodněno tím, že v době nařízení exekuce bezpochyby existoval vykonavatelný exekuční titul a dlužník měl na základě tohoto titulu svoji povinnost stanovenou tímto titulem splnit. Vzhledem k tomu, že tak neučinil dobrovolně, nastoupila nucená exekuce se všemi důsledky z toho plynoucími, tedy i s povinností podílet se na náhradě nákladů. Tímto způsobem by pak byly odstraněny nejen nedůvodné žaloby dlužníků o vydání bezdůvodného obohacení, ale též veškeré očekávané spory exekutorů a věřitelů směrem ke státu. Dlužník by pak měl možnost domáhat se náhrady s exekucí spojených nákladů po státu z titulu odpovědnosti za nesprávný úřední postup nebo nezákonné rozhodnutí. Tento uvažovaný postup je plně v souladu se zák. č. 82/1998 Sb. a též není v českém právním řádu ničím výjimečným, neboť je soudy běžně aplikován v případech, pokud v době exekuce dojde ke zrušení exekučního titulu, kdy v důsledku této okolnosti je pak exekuce zastavena (srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 594/10 či z novější judikatury např. usnesení IV. ÚS 3474/15). Současný způsob zastavování exekucí má přitom pro účastníky řízení stejné právní důsledky jako zrušení exekučního titulu, a proto není žádný spravedlnostní důvod, proč za viníka těchto exekucí je označován věřitel.

    Mají vůbec dlužníci nějaké povinnosti?

    Nemají žádné. Především nemusí hradit dluh a nemají ani žádnou odpovědnost za podpis rozhodčí doložky. Mohou naprosto beztrestně ignorovat nejen rozhodčí řízení, ale i následné výzvy věřitelů k zaplacení a celé exekuční k řízení.Pak stačí jen podat formulářový návrh na zastavení exekuce (často i mnoho let po jejím skončení) a je prakticky vyhráno! Soudy většinou exekuci zastaví a následně jsou dlužníkovi vráceny nejen všechny náklady spojené s exekucí i s nalézacím řízením, ale někdy i vymožené plnění – tedy i nezaplacený dluh, pro který byla exekuce nařízena. Samozřejmě jsou dlužníkovi též přiznány náklady jeho právního zastoupení.

    Zdá se to absurdní a neuvěřitelné? Možná, ale pro většinu soudů je to naprosto běžné a normální.

    Kam tedy vlastně kráčíš, judikaturo?

    Toto raději již bez komentáře…

    JUDr. Miloslav Zwiefelhofer

    Sdílejte
    Předchozí článekMýtné brány, sledování, koncentrační tábory a Franta u rozvodu
    Další článekSto let ústavního soudnictví a Ústavní listiny
    Miloslav Zwiefelhofer
    Po ukončení studia na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v roce 2005 působil jako firemní právník. Poté získal zkušenosti na exekutorských úřadech v Plzni a posléze i v Klatovech, kde působil nejprve jako exekutorský koncipient a po absolvování exekutorské zkoušky též jako exekutorský kandidát. V březnu 2010 byl jmenován soudním exekutorem do neobsazeného exekutorského úřadu v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 3.