Na co rozhodnutí Ústavního soudu odpověď nedává

    Před několika málo dny rozhodl Ústavní soud o ústavní stížnosti proti již legendárním aktům vlády a Ministerstva zdravotnictví o vyhlášení nouzového stavu a přijetí různých krizových opatření.

    Legendarita se dnes, v době návodů, kdy se evidentně pokoušíme regulovat lidi jako automatické pračky, v době velkovýroby různých celebrit, jež se okamžitě stávají hlasem národa, v době, kdy se zásadní ekonomická rozhodnutí odehrávají u tiskařských strojů, neboť jejich kapacita rozhoduje o tom, kolik vlastně peněz má ta náhle bezedná státní kapsa, v době, kdy být politikem znamená po většinu dne stát na tiskové konferenci, která se ovšem podobá spíše pouťové střelnici, kde jde jen o to, aby někdo vhodně vystřelenou investigativní otázkou přerazil špejli, na níž se ve vichru zmítá nějaký panáček nebo panenka – legendarita se zkrátka vyrábí snadno.

    Ústavní soud rozhodl, ale žádná pověstná rána z děla se nekonala. Reakce veřejnosti na toto rozhodnutí jsou vlažné, protože veřejnost má dost co dělat sama se sebou: její menší část se chvěje koronavirovou zimnicí, větší část se chvěje o zdraví (soukromé i veřejné), největší část se chvěje o svůj budoucí sociální a ekonomický osud. Nic z toho v podstatě ono rozhodnutí neřeší. Reakce médií jsou řídké, protože sdělovací prostředky i sociální sítě jsou přebohatě krmeny mnohem šťavnatějším masíčkem, od pravd po vyložené lži, od jednoho zaručeného názoru kompetentního politika k druhému, zcela jinému názoru politika, který je možná kompetentnější (a možná také ne): kolik je nakažených, kdy otevře kadeřnice, jestli dostane kompenzace každý, nebo jen vybraní jedinci, co je to shlukování, zda se bude hrát fotbal. Na nic z toho ono rozhodnutí odpověď nedává.

    Přesto myslím, že je škoda, že se z něj žádné velké téma nestalo, protože mnohé jeho parametry jsou přinejmenším pozoruhodné.

    Ústavní soud dal najevo, že předmětnou záležitost považuje za velmi významnou, neboť jde o případ, kdy účastníkem nebo vedlejším účastníkem řízení je vláda. V těchto případech si vyhrazuje rozhodování plénum soudu – na rozhodnutí se tedy podílejí všichni jeho soudci, nikoliv pouze některý ze senátů. Navíc Ústavní soud projednal věc „pro její naléhavost“ (jak sám uvádí) přednostně. Na druhou stranu ovšem disentující soudce J. Filip prohlašuje ve svém odlišném stanovisku: „Ústavní soud rozhodl formou pouhého usnesení, ačkoliv je otázkou, zda nedošlo k překonání právních názorů vyjádřených v nálezech.“ A konstatuje, že „to pevný základ pro další rozhodování zřejmě nepřináší“ a že jsou tím „ponechána zadní vrátka pro možnou změnu některých v něm učiněných závěrů“. Řekl bych, že to je velmi kulantní, leč též velmi smutné konstatování.

    Určitě je zajímavé, že se všichni členové soudu shodli na tom, že ústavní stížnost je třeba odmítnout. Ještě zajímavější však je, že k odůvodnění rozhodnutí předložilo sedm z patnácti (J. Filip, V. Sládeček, R. Suchánek, K. Šimáčková, V. Šimíček, D. Uhlíř, M. Tomková) disentní stanoviska, přičemž argumentace v nich použitá se (v podstatě) případ od případu různí. Nutno přiznat, že výsledek (15:0 ve výroku, 8:7 v odůvodnění) je – sportovní terminologií řečeno – trochu divoký (byť nejde o první případ v dějinách). A mimochodem: disentní stanoviska jsou rozsáhlejší než samo publikované usnesení.

    Řeč se prakticky nevedla o obsahu napadených aktů vládních a ministerských, nýbrž o tom, jestli o nich Ústavní soud vůbec může rozhodovat, tedy – zda jsou naplněny předpoklady pro řízení před ním. To je pochopitelně nutné posoudit vždy, protože Ústavní soud má určité (mimořádně významné) pravomoci a působnost a bylo by v rozporu s principy recentního demokratického právního státu, kdyby rozhodoval o kdejaké hlouposti. V tomto případě návrh obsažený v ústavní stížnosti odmítl v jedné části pro nepříslušnost k projednání, v druhé jako návrh podaný subjektem zjevně neoprávněným a ve třetí jako návrh nepřípustný. To rozhodnutí je podle mého názoru věcně správné. Ale co je to platné, když publiku, aspoň co já vím, nikdo nikdy srozumitelně (natož pak atraktivně) nevysvětlil, v čem spočívá kouzlo těch z pohledu veřejnosti filigránských rozdílů? Nebo je vážně jedno, že tomu drtivá většina národa nerozumí?

    Potom se nelze divit, že asi skutečně málokdo ocení tu náročnou myšlenkovou práci, kterou ústavní soudci odvedli. Mluvil jsem se soudcem – zpravodajem J. Jirsou a vím, jak se plénum Ústavního soudu namáhavě prodíralo složitou diskusí. M. Tomková k tomu přímo ve svém disentu poznamenává: „Při absenci předchozí judikatury, relevantní literatury a kvalitního návrhu muselo patnáct soudců během pár dnů nalézt společnou řeč a přijít s řešením pokud možno zohledňujícím veškeré myslitelné i nemyslitelné dopady, které rozhodnutí může mít.“ Musím k tomu ale znovu dodat jednu věc, která ve mně budí jisté pochybnosti už dlouhou dobu. Není čas na to, aby se někdo začal zabývat funkčním právním marketingem? To není sprostý pojem. To je úkol – ostatně – celého soudnictví. K čemu jsou bravurní právnické texty, když nikoho nezaujmou? Proč jsme my, právníci, tak zaujati akademickými výklady, ale pop-juristiky se štítíme? Tohle, pravím vám, je jeden z motorů, který tisíci koňských sil táhne káru práva do pekla.

    Za takového stavu by nás nemělo překvapovat, že vládní činitelé prohlašují: Děláme to věcně dobře. Z hlediska právního možná došlo k nějaké té chybičce, ale to je přece formalita! Anebo se hrdinně bijí v prsa: Teď nás nechte makat – a potom nás můžete soudit! Jako by právo byla nějaká popelka: nevzhledná, umolousaná, nudná, trpěná, přehlížená, zbytečná. Už bych rád viděl toho frajera, který skutečně dostane slovo a řekne pěkně nahlas: Tohle je ta, které sedí střevíček! Chytrá, rozumná, půvabná, vlídná, zdvořilá. S tou budu vládnout!

    JUDr. Karel Havlíček