Jak se v nouzi nedostat do působnosti trestního práva

    Dne 12. března 2020 Vláda ČR učinila krok, kterým významně zasáhla do našich dosavadních životů. V tento den byl totiž na území České republiky vyhlášen nouzový stav, a to z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru (označovaný jako SARS CoV-2). Většina z nás toto (a všechny na něj navazující) opatření přijala a začala jej dodržovat, aniž by se zamýšlela nad tím, zda usnesení č. 194, kterým byl nouzový stav vyhlášen, je v souladu s právem.

    Zlom přišel ve chvíli, kdy byl k soudu podán návrh na zrušení vyhlášeného nouzového stavu kvůli nedodržení ústavních požadavků. Legitimaci vlády k vyhlášení nouzového stavu zakládá článek 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti ČR, kde je mimo jiné stanovena povinnost „vymezit, která práva stanovená ve zvláštním zákoně a v jakém rozsahu se v souladu s Listinou základních práv a svobod omezují a které povinnosti a v jakém rozsahu se ukládají.“[1]Nicméně v usnesení vlády č. 194 takové vymezení nenajdeme. A právě to rozpoutalo spekulace o tom, zda usnesení o vyhlášení nouzového stavu je či není nulitní.

    Ve svém článku vycházím z předpokladu, že nouzový stav v ČR vyhlášen byl a stále platí, neboť zde se uplatní zásada presumpce správnosti veřejnoprávních aktů. Dle mého názoru k vyhlášení nouzového stavu došlo odůvodněně. Prioritou vládních opatření je především ochrana života a zdraví a zásahy do lidských práv a svobod jsou v této mimořádně závažné situaci logické.

    Současná situace má nepochybně dopady i v rovině trestněprávní. Ve smyslu ustanovení § 42 písm. j) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „trestní zákoník“) je obecnou přitěžující okolností, která se hodnotí v neprospěch pachatele, spáchání trestného činu za krizové situace, živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život, veřejný pořádek nebo majetek. Krizovou situací se pak mimo jiné rozumí nebezpečí, které ve značném rozsahu ohrožuje životy a zdraví a při němž byl vyhlášen nouzový stav. Taková přitěžující okolnost pak může vést ke zpřísnění druhu či výměry ukládaných trestů za trestné činy spáchané v době nouzového stavu.

    Vedle toho trestní zákoník u některých trestných činů stanovuje kvalifikovanou skutkovou podstatu, která umožňuje použití vyšších trestních sazeb, a to bez ohledu na to, zda byl či nebyl vyhlášen nouzový stav. Takovou okolnost pak zákonodárce vymezuje jako „spáchání trestného činu za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu, za živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek.“ Podle mého názoru lze současnou pandemickou situaci považovat za jinou událost, která vážně ohrožuje život či zdraví lidí. Zpřísnění trestů lze odůvodnit tím, že někdy mohou nastat situace, kdy je nutné využít kapacitu bezpečnostních a záchranných složek na zajištění ochrany života a zdraví ohrožených osob (v případě koronaviru se pak jedná zejména o infikované osoby a o seniory), fungování společnosti a dodržování ochranných opatření, která si vyžádaly určité mimořádné okolnosti. Lze v tomto shledávat také určitou snahu ze strany zákonodárce, aby krizové situace nebyly zneužívány.

     Mezi trestné činy s výše uvedenou kvalifikovanou skutkovou podstatu patří například:

    1. šíření nakažlivé lidské nemoci dle § 152 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku;
    2. šíření nakažlivé lidské nemoci z nedbalosti dle § 153 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku;
    3. ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty dle § 156 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku;
    4. krádež dle § 205 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku;
    5. podvod dle § 209 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku;
    6. šíření poplašné zprávy dle § 357 odst. 4 písm. a) trestního zákoníku.

    Šíření nakažlivé lidské nemoci

    Podle § 152 odst. 1 trestního zákoníku „bude ten, kdo úmyslně způsobí nebo zvýší nebezpečí zavlečení nebo rozšíření nakažlivé nemoci u lidí, potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty.“ Zavlečení je možné definovat jako vyvolání nebezpečí nakažlivé lidské nemoci v oblasti, kde se daná nemoc nevyskytuje, nebo alespoň ne v epidemické podobě. Rozšíření lze pak vymezit jako zvýšení nebezpečí nakažlivé nemoci v místech, kde se již vyskytuje v epidemické podobě. Šíření nakažlivé lidské nemoci může mít různou formu. Pachatel se takového trestného činu může dopustit třeba porušováním ochranných opatření či neplněním povinností uložených právními předpisy, jež mají za cíl zabránit rozšíření takových chorob. Jako příklad lze uvést úmyslné nedodržení příslušných povinností ze strany osoby, které byla nařízena karanténa. Nicméně je na místě uvést, že takovým jednáním musí být způsobeno bezprostřední nebezpečí zavlečení či rozšíření nakažlivé lidské nemoci, a proto se tohoto trestného činu dopustí jen osoba, která je koronavirem opravdu nakažena.

     Nakažlivými lidskými nemocemi jsou ty lidské nemoci uvedené v nařízení vlády č. 435/2009 Sb., kterým se pro účely trestního zákoníku stanoví, co se považuje za nakažlivé lidské nemoci, nakažlivé nemoci zvířat, nakažlivé nemoci rostlin a škůdce užitkových rostlin. Šíření koronaviru si vyžádalo velmi důležitou změnu v naší právní úpravě, a to novelizaci nařízení vlády č. 453/2009 Sb., kterou byla nemoc COVID-19 zařazena do katalogu lidských nakažlivých nemocí.

    V případě, že takový čin bude spáchán za události, kdy je vážně ohrožen život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek (dle § 152 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku), dojde k naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby. V tomto případě by pak pachateli, který by úmyslně šířil koronavirus, hrozil trest odnětí svobody až na osm let.

     Nutno dodat, že je možný jednočinný souběh trestného činu šíření nakažlivé lidské nemoci s trestným činem těžkého ublížení na zdraví (§ 145 trestního zákoníku) či s trestným činem ublížení na zdraví (§ 146 trestního zákoníku), popřípadě při úmyslu způsobit smrt s trestným činem vraždy (§ 140 trestního zákoníku). Pokud tedy pachatel při úmyslném šíření koronaviru způsobí jinému těžkou újmu na zdraví, újmu na zdraví či smrt, spáchá tím více trestných činů a bude se jednat o přitěžující okolnost dle § 42 písm. n) trestního zákoníku, které pak může vést ke zpřísnění druhu nebo výměry ukládaného trestu.

    Šíření nakažlivé lidské nemoci je možné spáchat také z nedbalosti. K dokonání takového trestného činu postačí způsobení nebezpečí zavlečení nebo rozšíření nakažlivé nemoci, a není tak třeba, aby skutečně došlo k zavlečení či k rozšíření nakažlivé nemoci. V tomto případě nemá pachatel úmysl koronavirus šířit, nicméně vzhledem k okolnostem měl a mohl vědět, že by se tak mohlo stát, a tudíž se svým jednáním může dopustit trestného činu dle § 153 trestního zákoníku. V současné situaci, kdy se veškerá pozornost médií točí kolem pandemie, si nedokážu představit, že by případný pachatel postavil svou obhajobu na tom, že nevěděl, že se svým jednáním může takového trestného činu dopustit. Trestně odpovědným by pak mohl být například pendler, který bude koronavirem skutečně nakažen a nedodrží povinnou karanténu po návratu do ČR.

    O jinou situaci se bude jednat v případě karantény nařízené krajskou hygienickou stanicí, a to například z důvodu prokázání onemocnění COVID-19 u kolegy z práce, se kterým přišla povinná osoba do styku. Ve smyslu ustanovení § 92n zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, se porušení takto nařízené karantény ze strany byť i nenakažené osoby považuje za přestupek a lze za něj uložit pokutu do výše 3.000.000 Kč.

    Krádež

    Fyzická osoba se může dopustit přestupku tím, že způsobí škodu na cizím majetku krádeží. Za takový přestupek pak lze uložit pokutu do výše 50.000 Kč.[2] Pokud bude způsobená škoda dosahovat částky nejméně 5.000 Kč, bude naplněn formální znak trestného činu krádeže.[3] Existují však případy, kdy na výši škody nezáleží, a přesto bude pachatel trestně odpovědný. Jedná se například o krádež spáchanou vloupáním[4] nebo krádež věci, kterou měl jiný na sobě nebo při sobě.[5] V takovém případě hrozí pachateli trest odnětí svobody na dva roky. Nicméně pokud se takového trestného činu dopustí za stávající pandemické situace (tj. za události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí dle § 205 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku), může být potrestán trestem odnětí svobody až na osm let. Jednoduše řečeno, jestliže se někdo za běžné situace vloupá do obchodu a odcizí zboží v hodnotě 200 Kč, může jít do vězení na dva roky. Avšak pokud stejný čin spáchá za aktuální či obdobně závažné situace, hrozí mu trest odnětí svobody až na osm let.

    Šíření poplašné zprávy

    Odnětí svobody až na dva roky hrozí tomu, kdo úmyslně způsobí nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva nějakého místa tím, že rozšiřuje poplašnou zprávu, která je nepravdivá.[6] I zde zákonodárce neopomněl na zvýšenou ochranu a umožňuje použití vyšší trestní sazby (tj. odnětí svobody až na osm let), pokud daný trestný čin bude spáchán za události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí.[7] Tento trestný čin zmiňuji zejména proto, že i za nouzového stavu se objevují lidé, kteří na sebe buď chtějí upozornit, nebo zneužívají obavy z onemocnění COVID-19 k tomu, aby jiným ublížili či se za něco pomstili. Trestní stíhání za šíření poplašné zprávy může hrozit třeba tomu, kdo do uzavřené konverzace na messengeru napíše skupině osob, se kterou byl ve styku, že je pozitivní na koronavirus, a nebude to pravda.

    Tímto bych chtěla apelovat na všechny, aby této mimořádně závažné situace nezneužívali. Pozornost bezpečnostních i záchranných složek je nyní nutné soustřeďovat jiným směrem. Zákonodárce vyšší trestní sazby pro případy, jako je pandemie, nestanovil pro nic za nic.

    (právní stav ke dni 30. března 2020)

    Mgr. Hana Šarochová

    JUDr. Jiří Polanský

    [1] čl. 6 odst. 1 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky.

    [2] § 8 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích

    [3] § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku.

    [4] § 205 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku.

    [5] § 205 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku.

    [6] § 357 odst. 1 trestního zákoníku.

    [7] § 357 odst. 4 písm. a) trestního zákoníku.

    Sdílejte
    Předchozí článekPonese vláda odpovědnost za nesplnění pozitivních povinností pro ochranu života a zdraví v souvislosti s Covid-19?
    Další článekTak vážení, my teď zhasneme… a pak se uvidí
    Jiří Polanský
    Advokátem je od roku 1975 od ukončení studia na Právnické fakultě v Praze. Specializuje se na trestní obhajoby ve všech stádiích trestního řízení a před soudy všech stupňů. V současnosti se zaměřením na hospodářskou sféru. A dále na odborné rozbory trestněprávní problematiky, právo k nemovitostem, závazkové právo dle občanského zákoníku, sportovní právo a právo společného jmění manželů. V roce 2009 byl oceněn v soutěži Právník roku za „Přínos české advokacii“. V letech 2010 až 2012 byl členem kárné komise ČAK. Od roku 2015 je členem Unie obhájců České republiky, z.s. a působí jako vedoucí pracovní skupiny v advokátní kanceláři Toman, Devátý a partneři.