Už poněkolikáté se mi stalo, že jsem u kárného senátu při projednávání kárných žalob pocítil intenzivní pocit trapnosti. A je třeba říci, že nejde ani tak o kárně žalované, u nichž má člověk přirozeně laťku posunutou níže, neboť jsou v postavení slabší strany. Jde spíše o to, že v rámci výpovědí a dokazování se odhalí interní zvyklosti, nepsaná pravidla či atmosféra, u kterých máte pocit, že nejsou hodny ani sborovny leckteré malotřídky. A pravdou také je, že, až na výjimky, se takové kárné řízení týká státních zástupců.

Někdy jsou to spíše humorné příběhy. Třeba když jednou kárná žalobkyně popisovala stav kanceláře žalované a jako důkaz chtěla tato dáma v letech předložit potajmu pořízené fotky z mobilu uklízečky, aby kárný senát navnímal, jaký tam má kárně žalovaná bordel. Nebo když si nadřízená z jednoho krajského státního zastupitelství, kde si jinak pořád stěžují na přetížení, povzdechne, že na okresech už v pátek po obědě nikoho v práci nezastihne. Natožpak aby někdo pracoval v sobotu či neděli.

Už méně humorné je, když vedoucí státní zástupkyně dokládá nízkou pracovní morálku kárně žalovaného podrobným přehledem stránek, které s časovým údajem za den navštívil.

Nejde jen o kárná řízení. Sledoval jsem soudní proces, v němž bývalá vedoucí ostravská státní zástupkyně Tamara Kornasová žalovala stát za to, že byla terčem šikany a bossingu. V tomto příběhu zůstala ve vzduchu nevyřčená odpověď na otázku, jak je možné, že tam tyto nezdravé poměry panovaly tak dlouho. A že to muselo zajít až tak daleko a zároveň klesnout tak nízko.

Malotřídní sborovna

Na stranu druhou, že na tom pocitu atmosféry malotřídní sborovny asi něco bude, pochopíte, když si přečtete kodex státních zástupců. Zde se těmto poloústavním činitelům vážně přikazuje pokoutně vracet dary, nepřecházet na červenou a nenosit v práci papuče.

Jako každá doba s sebou nese svoji charakteristickou převažující trestnou činnost, tak i kárná provinění státních zástupců se s dobou mění. Veselé příhody alkoholové z devadesátých let, kdy státní zástupce v bujaré náladě posílal na poradě před kolegy ministra spravedlnosti do oněch míst, jsou asi nenávratně minulostí. A zdá se, že ty tam jsou i eskapády typu účasti státního zástupce v porotě soutěže, kde výhrou jsou (polo)nahá děvčata.

Možná ale v porovnání s dneškem krásná doba. Dnes státní zástupkyně nahlásí svoji kolegyni, která má strach o zdraví své dcery, raději nadřízeným, než aby hovor jednoduše utnula a kolegyni varovala, že by to mohla příště považovat za nátlak. A to proto, že má strach že, a teď čtěte pozorně, je služební dosahový telefon státního zastupitelství odposlouchávaný a ona by mohla mít problémy, pokud by telefonát nehlásila! Tedy ten telefon, který slouží výhradně k výměně informací mezi státním zástupcem a policisty, popřípadě soudem. Škoda, že se někdo z členů kárného senátu nezeptal, kdo by měl ten telefon odposlouchávat a na jakém základě, potažmo z čeho tak paní státní zástupkyně usoudila. Tedy zda je to nějaká praxe. Zatím je totiž nutné všechny off record informace od státních zástupců z obvodu VSZ v Praze, že jsou preventivně odposloucháváni, zda nejsou morálně pokleslí, považovat za toliko domněnky.

Protentokrát holt, slovy klasika, paní státní zástupkyně neměla to štěstí a místo na kolegyni narazila na „soudružku“ státní zástupkyni.

Petr Dimun