Středa, 8. prosince, 2021

Stejný zločin jako přímá volba prezidenta

0
Stejný zločin jako přímá volba prezidenta
Všichni ti sluníčkoví lidé, kteří dnes věří v nezávislost státních zástupců, by si měli nechat dopodrobna vylíčit příběh ostravské státní zástupkyně Tamary Kornasové a dalších jejích kolegů. O tom, jak vysokoškolsky vzdělaní lidé, s nemalou mocí, museli potupně snášet šikanózní jednání svých nadřízených, aniž by se jich kdokoliv zastal. Foto: archiv

Jedno z témat, na kterém není mezi stranami nově vznikající vládní koalice shoda, je otázka způsobu odvolávání nejvyššího státního zástupce. Piráti chtějí, aby nejvyššího státního zástupce mohla vláda odvolávat pouze prostřednictvím kárného řízení. Jedná se přitom primárně o záměr některých nátlakových skupin uvnitř i vně státního zastupitelství, který je propagován částí aktivistických novinářů, kteří jsou povětšinou informačně závislí na únicích z trestních spisů.

Objednávka této změny přišla s protikorupční revolucí a se snahou nátlakových skupin ovládnout státní zastupitelství a pojistit si své pozice. V mnohém to připomíná okolnosti, za nichž byla svého času prosazována, a nakonec i schválena, přímá volba prezidenta: tehdy byli také politici pod tlakem ulice a nátlakových skupin, aby schválili nesystémovou, jakkoliv na první pohled líbivou změnu, jejímž výsledkem je rozklad ústavního systému.

V tomto případě nejde o nic jiného než o to, že se vláda vzdá pravomoci odvolat nejvyššího státního zástupce a svěří tuto kompetenci kárnému senátu, u něhož bude moci pouze iniciovat kárné řízení prostřednictvím kárné žaloby.  

A to v situaci, kdy se obsazování vedoucích funkcí ve státním zastupitelství i kariérní postup jednotlivých státních zástupců neřídí žádnými pravidly a je víceméně otázkou loajality. A kdy vedoucí státní zástupci mají klíčovou kompetenci usměrňovat či řídit postupy jednotlivých státních zástupců a zákonnými i mimozákonnými prostředky rozhodovat o tom, jak se bude v dané trestní věci postupovat.

Všichni ti sluníčkoví lidé, kteří dnes věří v nezávislost státních zástupců, by si měli nechat dopodrobna vylíčit příběh ostravské státní zástupkyně Tamary Kornasové a dalších jejích kolegů. Příběh o tom, jak vysokoškolsky vzdělaní lidé, s nemalou mocí, museli potupně snášet šikanózní jednání svých nadřízených, aniž by se jich ovšem kdokoliv zastal. Bohužel, podobných příběhů je v soustavě státního zastupitelství povícero.

Na tomto případu se dá koneckonců dobře ilustrovat i další úskalí návrhu Pirátů: O poměrech, které panovaly na ostravském státním zastupitelství byl zpraven jak někdejší nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, tak stávající Igor Stříž. Ani jeden z nich nezasáhl.

Vzhledem k tomu, jak o věci rozhodly již pravomocně soudy, se jedná jednoznačně o jejich manažerské selhání. Pokud by ovšem bylo možné nejvyššího státního zástupce odvolávat jen prostřednictvím kárného řízení, tak by to bylo v tomto případě vyloučeno: v kárném řízení totiž platí striktní objektivní i subjektivní promlčecí lhůty. Tedy maximálně dva roky od spáchání kárného skutku a půl roku od chvíle, kdy se o něm kárný žalobce dozví.

V kárném řízení je také problém pro kárné žalobce obstarávat důkazy. Judikatura kárných senátů se ustálila na tom, že kárné řízení je až nejzazší prostředek, kterým se mají problémy na soudech či v soustavě řešit. A i předseda okresního soudu či vedoucí okresního státního zastupitelství má často problém u kárného řízení obstát a unést důkazní břemeno vůči člověku, jehož práci sleduje doslova z protější kanceláře.

Kdokoliv zná stav kárné agendy na Ministerstvu spravedlnosti, které by pravděpodobně mělo případnou kárnou žalobu na nejvyššího státního zástupce na starosti, tak si – při vší úctě ke kvalitě zdejších zaměstnanců – dokáže představit, jak obtížné by bylo obstarat důkazy pro úspěšnou kárnou žalobu.

Ministerstvo si totiž postupem času nechalo odumřít veškeré kompetence vůči soustavě státního zastupitelství a je tak odkázáno toliko na sbírání drbů, je-li o to vůbec zájem. Systémové sledování výkonnosti soustavy neprovozuje, a pokud by o nich jen uvažovalo, byl by ministr obviněn ze zasahování do nezávislosti státního zastupitelství. Vezměte si jen, jak drze byla nedávno okřiknuta špičkami státního zastupitelství Marie Benešová, když vyjádřila pochybnost nad tím, jak se zvyšuje částka, kterou stát hradí každý rok za nezákonné trestní stíhání.

Pokusil jsem se shrnout jen některé důvody, které mluví proti tomu, aby bylo nejvyššího státního zástupce možné odvolávat vládou jen prostřednictvím kárného řízení. Zastánci této změny ji obhajují povětšinou argumentem „yetti“: Může se stát, že by politici mohli odvolat nejvyššího státního zástupce bezdůvodně. S touhle logikou bychom ale měli rovnou vážně uvažovat o zrušení voleb.

Navíc je automaticky předpokládáno, že by to byl nějaký zlý vládní tým lotrů, který by odvolával hodného a zásadového šerifa, který je chce všechny pozavírat.

Ponechme stranou, že ty hodné šerify jsme tu měli, respektive jednu šerifku stále ještě máme. A Andrej Babiš si za jejich úřadování soudní budovu prohlédl vždy jako vážený návštěvník, nikoliv jako obžalovaný. Bez ohledu na jinak tolik propagovanou zásadu „v pochybnostech žaluj“.

I pokud však přistoupíme na tuto logiku, pak by přece ani dnes nic nebránilo takto „podle a úkladně“ odvolanému nejvyššímu státnímu zástupci, aby se proti svému odvolání bránil žalobou u soudu.

Sečteno a podtrženo: Pirátský návrh je příklad klasického nedomyšleného a populistického politického gesta, u něhož schází analýza a také praktická znalost prostředí. Jeho schválením by se nejvyšší státní zástupce stal fakticky neodvolatelným. Samozřejmě, pokud by se nějaký ministr spravedlnosti neodvážil otevřít otázku řízení o způsobilosti k výkonu funkce. Což by byla nová a jistě veselá kapitola u mnoha současných vedoucích státních zástupců.

Petr Dimun