Svévole MPSV, antivirus a jednatelé jako zaměstnanci

    Jak známo, dne 31. 3. 2020 schválila na základě § 120 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZoZ“) vláda ČR usnesením č. 353 Cílený program k podpoře zaměstnanosti nazvaný „Antivirus“ (dále jen „Program Antivirus“).

    Podstatou Programu Antivirus je (jak se můžeme dočíst na stránkách MPSV) částečná kompenzace celkových mzdových nákladů v podobě náhrad mezd náležejících zaměstnancům za dobu překážek v práci vyvolaných karanténou, mimořádnými opatřeními, krizovými opatřeními souvisejícími se šířením nákazy COVID-19 jak v České republice, tak v zahraničí a doprovodnými hospodářskými problémy zaměstnavatelů.

    Program Antivirus administruje Úřad práce České republiky (dále jen „ÚP ČR“), kam se mohou zaměstnavatelé se svými žádostmi o předmětný příspěvek obracet.

    MPSV vydalo v souvislosti s Programem Antivirus manuál, který obsahuje informace pro zaměstnavatele týkající se podmínek daného programu (dále jen „manuál“). Jedná se o informativní brožuru (zdůrazňuji) bez právní závaznosti. Do dnešní doby byly vydány celkem 4 verze tohoto manuálu (verze 1 ze dne 1. 4. 2020, verze 2 ze dne 8. 4. 2020, verze 3 ze dne 22. 4. 2020 a verze 4 ze dne 5. 5. 2020).

    V poslední době se na naši advokátní kancelář obrátilo několik rozhořčených zaměstnavatelů  s tím, že na základě manuálu verze 1 a 2, jim byly z Programu Antivirus bez problémů vyplaceny příspěvky za březen 2020 za zaměstnance, který je zároveň jednatelem korporace, jehož pracovní smlouva je podepsána stejnou fyzickou osobou jak na straně zaměstnavatele, tak zaměstnance (čili samotným jednatelem).

    Situace se ovšem k jejich překvapení změnila po vydání manuálu verze 3 a 4, v němž se nově objevila informace o tom, že: „V rámci Programu Antivirus nelze příspěvek poskytnout na zaměstnance, který je zároveň jednatelem společnosti, jestliže pracovní smlouva byla podepsána stejnou fyzickou osobu jak na straně zaměstnavatele, tak zaměstnance. Ministerstvo práce a sociálních věcí pro účely poskytování příspěvků aktivní politiky zaměstnanosti, tj. také příspěvku z programu Antivirus, nepřihlíží k pracovní smlouvě, která by byla podepsána stejnou osobou na jedné straně jakožto zaměstnavatelem a na druhé straně jakožto zaměstnancem, a to z důvodu rozdílnosti zájmů obou stran.  Pro účely zaměstnanosti se taková osoba nepovažuje za zaměstnance v pracovním poměru.“ Na základě takto aktualizovaného manuálu jim totiž ÚP ČR nově odmítá příspěvek za duben 2020 na takového zaměstnance vyplatit.

    Proti tomuto postupu MPSV je třeba se důrazně veřejně ohradit a nelze jej označit jinak než za akt svévole. Je tomu tak proto, že Nejvyšší správní soud v poměrech zákona o zaměstnanosti opakovaně označil obdobnou paušalizující argumentaci MPSV odkazující na střet zájmů zaměstnavatele a zaměstnance za zcela lichou (mj. s poukazem na judikaturu Ústavního soudu, viz níže). Jen na okraj je třeba zmínit, že uvedená výluka nevyplývá ani ze zákona ani z usnesení vlády, jedná se čistě o výmysl MPSV.

    Rozsudek NSS č. j. 10 Ads 284/2017 – 42, ze dne 17. 1. 2019:

    „Pracovní smlouvy uzavřené za zaměstnavatele (obchodní společnost) i zaměstnance stejnou osobou (statutárním orgánem) v době mezi 1. 1. 2012 a 31. 12. 2013 nejsou automaticky neplatné z důvodu střetu zájmů ve smyslu § 22 odst. 2 občanského zákoníku z roku 1964. Správní orgán musí v každém jednotlivém případě zkoumat, zda při právním úkonu nedochází ke střetu zájmů mezi obchodní společností jako zaměstnavatelem na straně jedné a jejím statutárním orgánem jako zaměstnancem na straně druhé.“

    Rozsudek NSS č. j. 1 Ads 97/2019 – 50, ze dne 20. 2. 2020:

    „Nejvyšší správní soud nevylučuje, že mohou existovat případy, kdy jediným cílem uzavření pracovní smlouvy je vylákání příspěvku poskytovaného státem. Má-li však správní orgán podezření, že se o takový případ jedná, musí tímto směrem vést dokazování. To se ovšem v projednávané věci nestalo. Správní orgán nehodnotil na základě skutkových okolností případu ani možné obcházení zákona, ani faktický střet zájmů zaměstnance a zaměstnavatele. Absolutní neplatnost jednání dle § 588 o. z. dovodil žalovaný pouze ze zmíněné judikatury Nejvyššího soudu.“

    Rozsudek NSS č. j. 10 Ads 321/2018 – 38, ze dne 19. 11. 2019:

    „Závěry o střetu zájmů tedy nelze bez dalšího aplikovat v každém případě, ve kterém statutární orgán uzavřel pracovní smlouvu za obě smluvní strany, a to pouze s obecným poukazem na rozdílné zájmy stran při uzavírání pracovní smlouvy [obdobně srov. též nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 565/16 (N 169/82 SbNU 639)]… Argumentace žalovaného, která se týká údajné účelovosti dotčené pracovní smlouvy a obcházení zákona, není ve skutečnosti argumentací, ale závěrem. Takový závěr by bylo možné učinit jen na základě zcela konkrétních skutkových zjištění, která byla učiněna na základě přesvědčivých důkazů, z nichž by bylo možné dovodit úmysl stěžovatelky dotčenou právní úpravu obejít. To ovšem v „argumentaci“ žalovaného chybí. Možnou snahu obejít zákon v zcela obecné rovině sice samozřejmě a priori vyloučit nelze, ale takový závěr musí správní orgány ve svých rozhodnutích řádně a přesvědčivě zdůvodnit. Tak se však v nyní žalobou napadených rozhodnutích (ani ve vyjádření ke kasační stížnosti) nestalo. Nepřesvědčivé je rovněž vyjádření žalovaného v části, v níž se uvádí, že skutečnost, že Ing. U. vykonával pro stěžovatelku práci, čerpal dovolenou a byly za něj stěžovatelkou odváděny veškeré odvody, jen dokládá, že údajný pracovněprávní vztah byl pouze zastíraným jednáním ze strany stěžovatelky a Ing. U.. Podle názoru NSS by však bylo tuto skutečnost možné vykládat i přesně opačně.“

    Nemravnost postupu MPSV lze demonstrovat také na tom, že dotčení jednatelé (se kterými jsme měli možnost hovořit) po celou řadu let odváděli z tohoto pracovního poměru (jehož předmětem byly činnosti mimo obchodní vedení) sociální a zdravotní odvody včetně daní, které stát bez mrknutí oka inkasoval a s předmětnými pracovními smlouvami problém nikdy neměl (stěží je přitom udržitelný – hájitelný –  závěr, že pro účely těchto předpisů na ně jako na zaměstnance nahlížet lze, kdežto podle zákona o zaměstnanosti nikoliv).

    Místo toho tedy, aby příslušný správní orgán zkoumal, zdali nedošlo v souvislosti s podáním žádosti o čerpání příspěvku z Programu antivirus (s ohledem na okolnosti konkrétního případu) ke zneužití práva (o čemž lze v případech, kdy za tyto jednatele – zaměstnance byly řádně odváděny roky daně a odvody, s úspěchem pochybovat), činí paušalizující instrukce MPSV ze všech společností s ručením omezeným (a jejich jednatelů) ex ante sprosté podvodníky.

    Absurdnost celé situace dokresluje případ, kdy malé rodinné společnosti s ručením omezeným, v níž figurují toliko dva manželé jako jednatelé, kteří jsou zároveň jejími 50% společníky, byl ÚP ČR přislíben příspěvek ohledně pracovní smlouvy jednatele, která byla za zaměstnavatele podepsána jeho manželkou (jednatelkou), kdežto příspěvek na pracovní smlouvu jednatelky ÚP ČR poskytnut být nemá s odkazem na to, že je podepsána za zaměstnavatele toliko jednatelkou a nikoliv jejím manželem (jednatelem). Cui bono?

    Veřejné debatě by proto prospělo, kdyby MPSV transparentně uvedlo, na základě pokynu které konkrétní osoby byly do manuálu verze 3 a 4 zahrnuty výše uvedené podmínky, které odporují judikatuře vrcholných soudů České republiky a proč k takové změně vůbec došlo, když v manuálu verze 1 a 2 tyto podmínky původně uvedeny nebyly. Dozvíme se to někdy na tiskové konferenci? Má někdo číslo na ministryni Maláčovou?

    Náplastí pro některé z těchto jednatelů budiž novela, kterou se má změnit zákon č. 159/2020 Sb., o kompenzačním bonusu v souvislosti s krizovými opatřeními v souvislosti s výskytem koronaviru SARS CoV-2 (za předpokladu, že bude nakonec přijata, v současné době je návrh v Poslanecké sněmovně po jeho vrácení Senátem).

    Na základě této novely budou moci tito jednatelé, za podmínky, že budou zároveň společníky s ručením omezeným, žádat (za splnění dalších podmínek stanovených zákonem) o kompenzační bonus (který však již spadá do gesce Ministerstva financí, resp. finančních úřadů a na rozdíl od příspěvku z Programu Antivirus žádá o kompenzační bonus sám společník – jednatel a nikoliv společnost s ručením omezeným), viz výjimka uvedená v návrhu novely v § 2a odst. 2 písm. b).

    V důvodové zprávě k předmětné  novele se k tomu uvádí: „Vzhledem k tomu, že kompenzační bonus je určen k saturování osob samostatně výdělečně činných a nově též společníků společností s ručením omezeným, které vykonávají činnost materiálně obdobnou, je vznik nároku na kompenzační bonus vyloučen v případě, kdy společník společnosti s ručením omezeným současně vykonává činnost, v jejímž důsledku je účasten nemocenského pojištění jako zaměstnanec (srov. analogickou výjimku upravenou v § 2 odst. 1 pro osoby samostatně výdělečně činné). Logickou výjimkou je případ, kdy je společník sám zaměstnán ve společnosti s ručením omezeným, které je společníkem. K tomuto případu zaměstnání tedy nebude přihlíženo při posuzování splnění dané podmínky. Pojem zaměstnanec je zde použit v širším slova smyslu podle zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o nemocenském pojištění“) – blíže viz navrhovaný § 2b odst. 2. Společník tak může být vůči společnosti s ručením omezeným v pracovním poměru, nebo pro ni může vykonávat práci mimo pracovněprávní vztah (srov. § 5 písm. a) body 1 a 16 zákona o nemocenském pojištění), a to např. i v pozici jednatele“

    Říká se, že v nouzi poznáš přítele. Pokud jde o výše diskutovanou problematiku, tak jsme v nouzi poznali, že se MPSV zachovalo v duchu hesla fiscu dávej, ale o pomoc nežádej…

    Vladimír Janošek