Svoboda a její nechtěný stín: odpovědnost

    „Hrdinou myslím někoho, kdo chápe míru odpovědnosti, přicházející s jeho svobodou,“ řekl známý skladatel a držitel Nobelovy ceny Bob Dylan. Svoboda je míra a množství práv, které pro nás jednotlivce dávní předkové vymohli na státu proti imperiálním vladařům a proti kastovnímu systému. Dokonce kolem naší individuální svobody vytvořili ještě celý hrozen univerzálních lidských práv.

    Jak naše společnost bohatne, učíme děti znát hlavně jejich práva, bojovat o ně a rozšiřovat je. O práva nejhalasněji volá nižší střední třída, která je také nejpočetnější a zároveň velmi zranitelná, a právě ona nejzuřivěji odmítá toto provokativní dělení na třídy.

    Pro ideály svobody a lidských práv se ale naše společnost dostala do stálé války. Zdá se nekonečná, protože kastovnictví vlastně nikdy zcela nezaniklo a nikým nezvolená vrcholová kasta oligarchů pružně prorůstá státním systémem a pozice drží velmi úporně.

    Pracně vytvořená demokracie tak sice dává volební právo a řadu svobod, ale boj o praktickou moc nevyhrává. Všude na světě je veřejná moc pod vlivem úřednicko-hospodářské oligarchie, včetně nominací a provozu vrcholných představitelů státu. Těmi stejně bývají hlavně hraniční osobnosti, kdo jiný by se hrnul na to podivné jeviště veřejných funkcí?

    Tak je svoboda a demokracie jako nekonečný kolotoč války proti domácí oligarchii, uzurpující nadbytek moci a také války proti cizím impériím, snažícím se nás načíst a ovládnout. A ta naše vysněná svoboda tím válčením získává pachuť blbé nálady, věčného obviňování a bláta osobních útoků za hranicí vkusu.

    Pro samou válku s domácími oligarchy a cizími imperialisty tu z Východu, jindy ze Západu se navíc snadno zapomíná na druhou stránku naší svobody, kterou je odpovědnost za naše slova a činy. Naše vlastní odpovědnost bývá obvykle špatně vidět, je schovaná někde vzadu, v šeru naší pozornosti. Přirozeně se zdá, že odpovědnost má hlavně společnost a stát, „co to tady všechno řídí“. Odpovědnost je na jiných, na nás zůstávají hlavně ta nezadatelná práva. Takhle zajímavě jsme si to rozdělili.

    Stejně zajímavé jsou i postoje stran v té válce o svobodu a práva. Každé ze stran je totiž jasné, že je na straně dobra, na straně zla jsou nutně ti druzí, ti s jiným názorem. A je to povznášející pocit, být na straně dobra a zasahovat zlo. Přísně a nelítostně!

    Svobodná veřejná diskuse a názorové boje však bez odpovědnosti, slušnosti a pokory jejich účastníků nakonec nutně vytváří všechno to spílání, obviňování a manipulace, všechno to bahno naší české mediální kaluže. Pokora společně s pravidlem „nikomu neškodit“, tyto odvěké družky odpovědnosti, činí veřejná diskusní fóra místem vznešenosti a tvořivosti už od starověku. Letmý pohled na současná diskusní internetová fóra však napovídá, že jsme jako společnost zatím nedospěli k odpovědnosti, k té druhé stránce vnější svobody.

    Největší svobodu však lze odpradávna najít ještě uvnitř, ve vlastní mysli. Není to k ní daleko, stačí dojít za močál strachu, za ostnatý drát zášti a pak za zvířený prach chtíčů a už jsme tam! Musíme k tomu jen mít vůli.

    Vít Vojta

    Sdílejte
    Předchozí článekRozhodčí doložky, monopol a Van der Mussele
    Další článekZákon o znalcích. Jak paralyzovat českou justici? II.
    Vít Vojta
    Sinolog, etnolog a právník z beskydské Čeladné. Přes dvacet pět let se věnuje ekonomickému a právnímu poradenství, zaměřenému na Čínu a lektorské činnosti, zejména v interkulturním managementu. Je soudním tlumočníkem jazyka čínského, tlumočí vrcholným ústavním představitelům, včetně všech porevolučních prezidentů. Je cvičitelem bojového umění taijiquan stylu Chen, publikuje knihy a články. V roce 2019 inicioval a spoluzaložil projekt Sinoskop – Institut pro současnou Čínu, který provozuje informační web www.Sinoskop.cz