Trampoty paní ministryně

    Když Marie Benešová nastupovala do funkce ministryně spravedlnosti, napsal jsem, že oproti svým předchůdcům bude mít velmi silné postavení dané tím, že jí bude podporovat prezident a víceméně volnou ruku jí nechá i premiér.

    Jsou však očividně situace, kdy i Miloš Zeman svoji „Marušku“ musí pokárat a Andrej Babiš zavelí.

    Ohledně obsazení postu předsedy Vrchního soudu v Praze bylo od nástupu Benešová do funkce jasné, že Jaroslav Bureš v lednu příštího roku jistojistě končí. Aby zabránila úvahám o možné poslanecké iniciativě, která by sjednotila mandáty předsedů soudů na deset let a teoreticky tak umožnila Burešovi ve funkci pokračovat, oznámila paní ministryně hned v jednom ze svých prvních rozhovorů, že Bureš se těší na důchod. A vyhlásila s výrazným předstihem také výběrové řízení na jeho nástupce.

    Znalým poměrů bylo zřejmé, že pokud se do něho přihlásí Burešův místopředseda Jan Sváček, nebude patřit mezi favority paní ministryně. Ti dva jsou totiž jako nebe a dudy. Jakkoliv, anebo spíše právě proto, že „funkcionařili“ v justici v podstatě ve stejnou dobu. Je možné, že počátek jejich nelásky spadá do časů, kdy Sváček patřil mezi favority Otakara Motejla. Mohlo sehrát roli i to, že o něm uvažoval Vladimír Špidla jako o ministrovi spravedlnosti, a přitom by logicky mohl sáhnout po tehdejší nejvyšší státní zástupkyni. Kdo ví.

    Sváček si také rozhodně nepomohl svojí veřejnou kritikou výroků premiéra ohledně možnosti objednat si trestní stíhání. Na toto téma dokonce Sváček zveřejnil článek v deníku Právo, přičemž tehdy nemohl tušit, že do ohníčku pochybností již fouká paní dnešní ministryně, která k věci vypracovala i své stanovisko coby poradkyně pana prezidenta. „Polepené“ to má historicky Sváček u premiéra Babiše, který se angažoval dosti humpolácky při jeho první kandidatuře na místopředsedu pražského Vrchního soudu, a to v jeho neprospěch.

    Benešové výrazně pomohlo, že se do výběrového řízení přihlásil se Sváčkem další kvalitní kandidát, předseda Krajského soudu v Ústí nad Labem Luboš Dörfl. A tak když Dörfl získal ve výběrovém řízení o 4 body více než Sváček (44 vs. 40), poslala paní ministryně na Pražský hrad a posléze do vlády návrh na jeho jmenování. A u prezidenta narazila.

    Podle všeho totiž Zeman čekal postup, který sice instrukce pro výběr soudních funkcionářů u předsedů krajských a vrchních soudů přímo neurčuje, ale také nevylučuje. Totiž že by jako v případě předsedů okresních soudů mohl návrh obsahovat dva kandidáty v pořadí, v jakém ve výběrovém řízení uspěli.
    Zeman by tak pravděpodobně dal přednost Sváčkovi, třeba s vysvětlením, že získal u některých justičních členů komise více hlasů, zatímco Dörfl byl favoritem těch ministerských. Precedent by tu byl: Miloš Zeman už jednou odmítl navrženého kandidáta jmenovat, díky čemuž se pak do funkce předsedy ústeckého krajského soudu dostal právě Luboš Dörfl. Že by to v tomto případě bylo neuctivé jak ke Sváčkovi, tak k Dörflovi, o tom nejsou pochyby.

    Prezidentova „Maruška“ však narazila na mantinely své podpory i u premiéra Babiše. Ten si totiž stáhl návrh zákona o státním zastupitelství s tím, že než si ho nastuduje, nemá jej paní ministryně posílat na vládu. Můžeme jen spekulovat, zda je za tímto krokem blížící se výročí 17. listopadu a zcela střízlivá politická rozvaha nedávat demonstrantům záminku vyvolat další kolo kýčovitého boje o nezávislost státního zastupitelství, anebo o něco přízemnější úvaha rozeného obchodníka.
    Na Nejvyšším státním zastupitelství dostal mezitím na starost přípravu stanoviska v případu Čapího hnízda odborník na evropské fondy, státní zástupce Michal Fiala. Ten o tomto druhu kriminality publikuje a přednáší, z čehož se dá usuzovat velký nápor na argumenty státního zástupce Šarocha, který si tuto problematiku musel teprve nastudovat v souvislosti s případem. Čas na své rozhodnutí má Pavel Zeman do 17. prosince.

    Paní ministryně však do střetu o podobu zákona o státním zastupitelství investovala hodně sil. Byla také terčem vcelku ostrých ataků (ať již přímo či přes spolupracující novináře) ze strany některých vedoucích státních zástupců. Jakýkoliv kompromis, či dokonce ústupek, by pravděpodobně mohl znamenat její rezignaci. A těžko by jí mohl někdo vyčítat, že to není krok zásadový.

    Petr Dimun