Ústavní soud se zastal práva nemajetného na výběr konkrétního advokáta na náklady státu  

    Ústavní soud občas při řešení malých případů, které k němu dojdou, řeší nějaké obecnější aspekty uplatňování ústavně zaručených práv v praxi tzv. obecných soudů. Jedním z citlivých občanských ústavně zaručených práv je právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jehož součástí je právo na bezplatnou právní pomoc.

    Jde ve stručnosti a laicky vyjádřeno o to, že občané majetkově a sociálně slabší mají právo na to, aby jim soud k jejich žádosti přidělil advokáta, který je bude zastupovat nebo obhajovat na náklady státu. Ve věci sp. zn. II. ÚS 1866/20 se Ústavní soud zabýval otázkou, zda občan má právo na přidělení konkrétního advokáta, anebo zda obsahem jeho práva je „jen“ právo na advokáta jako takového, kterého mu pak soud vybere.

    Ústavní soud přisvědčil širšímu pojetí tohoto práva jako práva na přidělení konkrétního advokáta,

    bude-li takové rozhodnutí opřeno o rozumné a věcné důvody a současně nebude v rozporu s jinými hledisky, které je nezbytné při rozhodnutí o konkrétní osobě zástupce vzít v úvahu. Typicky účastník řízení navrhuje určitou konkrétní osobu tehdy, má-li k ní vybudován vztah důvěry, z něhož vyvozuje, že právě ona bude řádně hájit jeho zájmy. Jestliže soud při přidělení advokáta neakceptuje osobu, kterou si žadatel o právní pomoc vybral, měl by takové svoje rozhodnutí přezkoumatelným způsobem přesvědčivě odůvodnit. Na první pohled by se mohlo zdát, že Ústavní soud tímto svým rozhodnutím vyšel vstříc především zájmům advokátů, aby jim stát platil za právní služby, které oni poskytují méně majetným sociálně slabším osobám. Nález Ústavního soudu byl publikován s touto právní větou:

    Ustanovení § 30 o. s. ř. je třeba ve světle ústavně zakotveného práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny vykládat tak, že splňuje-li účastník řízení zákonem stanovené předpoklady pro ustanovení zástupce a požádá-li o ustanovení konkrétní osoby svým zástupcem, přičemž tuto žádost opře o rozumné a věcně oprávněné důvody, pak soud zpravidla takové žádosti vyhoví. Pokud soud v takovém případě žádosti účastníka o ustanovení konkrétního zástupce nevyhoví, je povinen své rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodnit, jinak poruší právo účastníka na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s jeho právem na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny.

    Korektní skutečně analytický pohled na poselství tohoto nálezu je ovšem jiný, ten z druhé strany. Jde o to, aby např. matka samoživitelka honící tatínka podnikatele o výživné, ošizený spotřebitel, šikanovaný nájemce bytu, zdravotně postižená oběť dopravní nehody nebo trestného činu, pracovním úrazem nebo nemocí z povolání postižený zaměstnanec, neoprávněně vyhozený zaměstnanec, pokud jsou majetkově a sociálně slabší, získali prostřednictvím advokáta, kterého si oni sami vybrali a kterého bude platit stát, kvalifikovanou právní pomoc od advokáta – profesionála, ke kterému mají důvěru. Aby  se tím jejich šance na férový proces se silnější a majetnější stranou sporu zvýšily. Ústavní soud to nazývá rovností zbraní. Paní předsedkyně senátu II, paní doktorko Kateřino Šimáčková, kloubouček dolů.

    JUDr. Martin Mikyska