Vážená paní poslankyně, vážený pane poslanče,

o tématu kvót na české potraviny se diskutuje již více než půl roku,  a i když je jasné, že jde o nesmyslný návrh, stále se ve veřejném prostoru objevuje řada lží a mystifikací. Typickým příkladem je i lednový dopis prezidenta Agrární komory ČR, který jste všichni dostali.

Na úvod mi dovolte několik obecných konstatování:

• opakovaně jsme v průběhu projednávání upozorňovali poslance na rizika, spojená s přijetím návrhů na zavedení povinných kvót na tuzemské potraviny, názory obchodu a řady podnikatelských asociací (SP, HK, ČSZV) na tato opatření jsou snad dostatečně známá;
• už bychom tedy neviděli jako potřebné je znovu připomínat před třetím čtením;
• nicméně dne 5. ledna 2021 zaslal dopis do PSP prezident Agrární komory (AK), který obsahuje některá natolik absurdní, skutečnost zkreslující tvrzení, že jsme nuceni na ně reagovat;
• jsme plně pro podporu malým českým zemědělcům a zvyšování dostupnosti kvalitních českých potravin, to je ale potřeba řešit pomocí navyšování nabídky, nikoliv aktuálně navrhovanou cestou, která je zcela odtržená od reality a povede pouze k poškození českých zákazníků a ohrožení přístupu českých exportérů na jiné trhy.

K vybraným výrokům prezidenta Agrární komory:

• „Agrární komora…podporuje navýšení podílu tuzemských potravin v maloobchodu a zkracování potravinových řetězců. Podporujeme proto všechna opatření vedoucí k efektivnějšímu zastoupení českých potravin na pultech obchodů a veřejném stravování.“
  • SOČR a jeho členové prokazatelně mnohokrát prohlásili, že je v jejich zájmu a především v zájmu jejich zákazníků, aby měli přístup ke kvalitním a cenově dostupným tuzemským potravinám. Problém je právě v tom, že AK podporuje všechna opatření ke zvýšení zastoupení českých potravin, tedy i ta – jak ukazuje jejich podpora škodlivého a kontraproduktivního návrhu, který získal podporu Zemědělského výboru – jež jsou v rozporu se zájmy spotřebitelů a fakticky i poctivých českých výrobců kvalitních potravin, o jejichž produkty mají obchodníci přirozený zájem, jenž není potřeba nesmyslně administrativně nařizovat. Jde navíc o návrh, který Výbor pro evropské záležitosti jednoznačně označil za neslučitelný s právním řádem.
  • Na rozdíl od AK přicházejí obchodníci, sdružení v SOCR, opakovaně s návrhy na racionální, proveditelné nástroje na podporu prodeje českých potravin, jako je podpora investic, podpora efektivity prodeje, podpora zvýšení kvality dodávek do obchodních sítí včetně garance odběru prostřednictvím dlouhodobých kontraktů a garance cen, podpora poptávky ze strany státu, resp. veřejné správy (o čemž ostatně svědčí náš souhlas s jiným z podpořených PN, který míří právě tímto směrem).
• Prezident AK dále uvádí: „Jsme také připraveni vést diskuzi k výše zmíněnému pozměňovacímu návrhu č. 6922, který stanovuje minimální podíl vybraných (nikoliv všech) základních potravin z krátkých dodavatelských řetězců. Na rozdíl od nepřesných mediálních proklamací odpůrců návrhu nehovoříme v žádném případě o všech prodejcích potravin (návrh se týká jen provozoven nad 400 m2) ani se návrh netýká všech prodávaných potravin, ale jen základních vybraných potravin určených vyhláškou, a navíc návrh explicitně nehovoří o výhradně českých potravinách, ale o potravinách z krátkých dodavatelských řetězců.“
  • Na tomto tvrzení lze ilustrovat bizarnost postoje AK. Nejprve alibisticky prohlašuje „připravenost vést diskusi“. Připomeňme nejprve, že se v současném stádiu nejedná o žádnou diskuzi – o tomto protispotřebitelském návrhu bude hlasováno ve třetím čtení, přičemž již získal podporu většiny členů Zemědělského výboru. Nyní se tedy bude pouze rozhodovat, diskuze už proběhly a návrh již není možno nijak v tomto stadiu projednávání upravovat. Kromě toho je ze všech vyjádření AK zřejmé, že návrh prostě prosazuje bez ohledu na následky pro české spotřebitele, ne že je o něm ochotna diskutovat.
  • Není nám dále známo, že by někdo z členů SOCR a samozřejmě ani reprezentace Svazu jako takového tvrdil, že se návrh týká všech prodejců potravin. Současně musíme zdůraznit, že takto selektivní přístup ke zdánlivé podpoře tuzemských potravin je diskriminující a fakticky ničemu dobrému nepomůže. Většina zákazníků zkrátka přijde o možnost výběru kvality a ceny potravin a současně budou na našem trhu existovat dva typy obchodů se zcela odlišným sortimentem a možnostmi uspokojit přání zákazníků. Řečeno bez obalu, do větších, dobře dostupných, logisticky efektivně fungujících a před účinností zákona i dobře zásobených obchodů budou lidé nuceni jezdit pro omezené, často předražené a ne vždy kvalitou srovnatelné zboží velkých českých zemědělců a potravinářů, takže se z nich stane jakýsi nucený výprodej nekonkurenceschopné produkce několika dominantních tuzemských megaproducentů. Do menších prodejen, novodobých potravinových tuzexů, si pak budou moci jít zákazníci vybrat, pokud budou chtít zboží v takové kvalitě a ceně, jaká plně odpovídá jejich preferencím. Můžeme hádat, kdo bude mít z tohoto návratu socialismu do většiny našich obchodů, měřeno objemem prodeje, největší prospěch. Podobný postup by byl zároveň jednoznačným poškozením dlouhodobých investic řady firem – se všemi důsledky, které z poškozování investic státem plynou.
  • Pokud jde o určení „povinných“ potravin přílohou k zákonu: rozsah škod, které by návrh napáchal, bude pochopitelně úměrný množství potravin, zařazených na seznam této de facto povinné distribuce, svým způsobem nového přídělového systému. Je však třeba připomenout, že i v případě řady skutečně základních klíčových potravin je Česká republika soběstačná jen z nějakých 30–40 %. Opravdu si AK přeje, aby namísto co nejrozmanitější nabídky zboží pro naše zákazníky zůstaly pulty větších obchodů prázdné třeba i po větší část roku? Namátkou, jaká je soběstačnost ČR u některých druhů potravin: čerstvá zelenina: 35-40 %; čerstvé ovoce: 40-50 %; cibule: 40–50 %; mrkev: okolo 50 %; vepřové maso: 50-55 %; drůbeží maso: cca 65 %. A takto je možno pokračovat položku po položce a znovu a znovu dokládat, že představy Agrární komory nemají zakotvení v realitě českého zemědělství, jehož dominantní hráči dlouhodobě preferují technické plodiny, jako je řepka, před snahou udržitelně pěstovat potraviny s co nejšetrnějším přístupem k půdě a s omezováním chemických přípravků.
  • I pokud vyhláška omezí seznam přídělových potravin pouze na ty, u nichž lze alespoň teoreticky uvažovat o schopnosti domácích producentů zajistit potenciálně dostatečný podíl dle zákona, nastane absurdní situace, kdy několik málo výrobců bude mít garantovaný odbyt pro zboží prakticky jakékoli kvality a ceny.
  • Zásadní problém ale nastane s definicí, resp. s parametry toho, co se bude moci ve smyslu zákona chápat jako potravina pocházející z krátkého dodavatelského řetězce. AK v dopisu uvádí mimořádně zavádějící tvrzení, že se totiž nejedná o explicitně české potraviny. Ovšem jak zní definice: Potravinou z krátkého dodavatelského řetězce potravin se rozumí potravina vyrobená ze surovin, které pochází z území České republiky, u surovin rostlinného původu se tím rozumí vypěstování, zpracování a zabalení, u surovin živočišného původu se jedná o narození zvířat, odchov, chov, výkrm, poražení a zpracování na území České republiky. Dost průhledný trik. A také nehorázná lež Agrární komory.
  • Vážnější je fakt, že označení „potravina z krátkého dodavatelského řetězce“ bude možné uvádět pouze na těch potravinách, které splňují definici „české potraviny“ dle Pravidel pro dobrovolné označování „Česká potravina“ a použití loga, jež vydalo MZe v březnu 2016. Dobrovolné se stává zákonem. Tím padá poslední naděje i v pohraničí žijících spotřebitelů vyhnout se alespoň v některých komoditách diktátu některých drahých, neefektivních českých producentů. Tuto definici nesplňuje například 90 % ze všech uzenin, ale i třeba produkty jako olomoucké tvarůžky. Může být nějaký absurdnější nápad než tento návrh Agrární komory?
• Nejdále do říše lží zašel prezident AK zde: „…zaznamenáváme proto také navýšený zájem zákazníků o tuzemské potraviny, které však vzhledem k obchodní a cenové politice obchodních řetězců, které preferují nákup nekvalitních dovozových potravin tak, aby je prodávaly s co největší obchodní přirážkou, nejsou v nabídce.“
  • Pro tuto mimořádnou a tisíckrát vyvrácenou lež nelze skutečně najít jiné vysvětlení, než je snaha několika málo konkurence neschopných, ale o to hlasitějších producentů vnutit spotřebitelům svoje jinak těžko prodejné zboží za každou cenu. Můžeme ukázat stovky příběhů úspěšné spolupráce obchodníků s lokálními dodavateli, z nichž mají prospěch tito výborní a kvalitní producenti i zákazníci. A nejde přitom o žádné umělé, vynucené partnerství. Obě strany dobře vědí, o jaké produkty zájem je a jak významnou, rostoucí roli hraje i vnímání původu potravin. Je to právě cesta přirozená, která oba zájmy – prodat a nakoupit co nejlépe i s dobrým pocitem z obchodu s domácím zbožím – spojuje. Jakou ale radost bude mít zákazník, když místo svého oblíbeného produktu najde buď prázdný regál, nebo si bude muset koupit méně kvalitní potravinu, případně nakoupit jiné zboží, aby ho směnil se šťastnějším sousedem za to, co právě potřebuje?
  • Nadmíru výmluvný hlas z praxe: citujeme z emailu, který nedávno obdržel zástupce jednoho z obchodních řetězců od jednoho z velkých českých dodavatelů chlazené drůbeže: „…aby Vaše společnost mohla takto růst na české drůbeži, tak jiným jsme ji museli omezit. U Vás rosteme pouze na sortimentu, jehož soběstačnost v této republice není ani 65 %, tudíž tyto výrobky po nás chtějí všichni naši odběratelé, kteří se pyšní tím, že mají drůbež českou…“ Tato věta by se do důvodové zprávy k pozměňovacímu návrhu asi moc nehodila…
• Neméně pozoruhodným způsobem se prezident AK vyrovnává s problémem slučitelnosti navržené úpravy a pravidly platnými v EU. Viz tvrzení: „…je zvláštní, že Evropská unie a některé členské státy EU komentují zákon, který zatím nenabyl účinnosti, respektive ani platnosti, protože stále probíhá legislativní proces…“
  • Jsme přesvědčeni, že k odmítnutí návrhu vede především zdravý rozum, zájem našich spotřebitelů i poctivých lokálních výrobců nenechat se vytlačit z trhu se svým skutečně kvalitním zbožím několika agresivními agro-magnáty a není ani zapotřebí se zaštiťovat právem EU. Nicméně musíme připomenout, že právě k ochraně zájmů evropských a tedy i našich spotřebitelů a tedy i našich slušných výrobců příslušná evropská pravidla vznikla a jsou prosazována. Na tom nic nezmění logické žonglování s fakty: nejde vůbec o stádium legislativního procesu, jak píše prezident AK – jde o to, jak je návrh formulován. Není opravdu těžké na mnoha příkladech zjistit, jak takové zcestné nápady končí. Viz například nedávné stanovisko Evropské komise k podobnému tématu v Bulharsku. Pokud je něco zvláštní, tak je to mlčení české vlády, i když má k dispozici jasná stanoviska svých expertů o nelegálnosti návrhu Agrární komory.
  • Trik AK s citací politiky EU k omezování uhlíkové stopy a podobné, ničím nepodložené nesmysly na věci nic nezmění. Není třeba příliš hluboké úvahy k pochopení, že uhlíkovou neutralitu nemůžeme dosahovat na úkor porušení jedné z nejzákladnějších svobod v našem prostoru. A svoboda volného pohybu zboží chrání naše spotřebitele, nikoho jiného.
  • Co by řekli ve Škoda Auto, kdyby byl třeba v Německu přijat zákon, že se na jeho území smí prodávat pouze automobily tam vyrobené?
• Ve finále prezident AK odmítá tvrzení, že by „schválením zákona došlo k snížení sortimentu (banánu či mandarínek se zákon opravdu netýká), kvality … či navýšení ceny pro konečného spotřebitele. Ceny zemědělských dodavatelů jsou v České republice totiž dlouhodobě na nízké úrovni.“
  • Jak tomu bude u zboží, jehož se bude zákon týkat a u něhož produkce v ČR nedosahuje požadovaných kvót? Jaký jiný myslitelný důsledek si představit – nečeské zboží nebude možné prodávat, české nebude k dispozici. Jaká je odpověď pana prezidenta na tuto otázku? Jako vždy mlčí, protože na to odpovědět nelze.
  • Jak může zároveň platit tvrzení českých agrobaronů a jejich apologety v čele Agrární komory o preferenci levných potravin ze strany řetězců a o tom, že ceny tuzemských dodavatelů jsou „dlouhodobě na nízké úrovni“ (a přitom je obchodníci podle těchto bafuňářů nechtějí prodávat)? To prostě nejde dohromady. Ve skutečnosti je svět produkce a obchodu s potravinami velmi rozmanitý: některé potraviny jsou kvalitní, jiné méně; některé jsou dražší, některé levnější; některé české, jiné zahraniční. Není nejlepší nechat naše lidi, ať si vyberou tu kombinaci ve svém nákupním košíku, jaká jim zrovna vyhovuje? Nejlepší by to samozřejmě bylo – jenže volný trh až příliš jasně ukazuje, že velká část produkce českých agrobaronů není schopna cenou ani kvalitou konkurovat zahraničním výrobcům. A tak se snaží zákazníkům sebrat možnost volby, místo toho, aby investovali do zlepšení kvality a lepší efektivity výroby.

Závěrem:

Snažili jsme se ukázat, kolik nesmyslných tvrzení na podporu nesmyslného návrhu dokáže AK uvést na třech stránkách svého dopisu. Chtěli jsme přitom ušetřit poslance celé řady dalších argumentů spíše právní povahy, jako jsou např. ty z oblasti ochrany hospodářské soutěže či evropského práva, stejně jako dalších politických či ekonomických argumentů, jako je zvýšení byrokratické zátěže, propad bilance zahraničního obchodu při přijetí recipročních opatření ze strany jiných států apod. a soustředit se čistě na reakci na vývody prezidenta AK.

Skutečně, málokterý legislativní návrh, bude-li přijat, prospěje jenom tak úzké skupině několika málo agrokoncernů, a zároveň poškodí tak široké spektrum všech ostatních podniků a především všechny naše občany. Přitom na téma podpory české produkce či zvýšení tzv. potravinové soběstačnosti lze vést podnětnou debatu a náměty existují, počínaje podporou produkce žádoucích, ekologicky co nejméně zatěžujících potravin a zodpovědného využívání zemědělské půdy, a využitím regionální produkce ve veřejných zařízeních (k čemuž ostatně jeden z návrhů směřuje) konče. To by ovšem musel být zájem agrobaronů z AK zaměřen skutečně ve prospěch České republiky.

S úctou a poděkováním za hlasování v zájmu všech občanů České republiky.

Tomáš Prouza