Vládní novela exekučního řádu zavání nerovností před zákonem

    Vláda na pondělním jednání schválila novelu občanského soudního a exekučního řádu, která si klade za cíl přispět k řešení vícečetných exekucí zavedením povinných záloh na náklady exekuce a povinným zastavením letitých exekucí.

    Nepopírám, že vícečetné exekuce jsou problém, ale jeho spravedlivým řešením není jejich plošné zastavení. Je to necitlivé vůči poctivým věřitelům, kteří mají tu smůlu, že jejich dlužník nasekal více dluhů a nemá ochotu řešit své dluhy už ani dosti mírným oddlužením. Zatímco nedávná novela insolvenčního zákona umožňuje každému vstoupit do oddlužení a hradit své dluhy všem věřitelům poměrně po dobu pěti let, tak novela exekučního řádu výchovná není.

    V prvém případě je tu dlužník, který má jen jeden dluh. Nesplňuje tedy podmínku plurality věřitelů, tedy není v úpadku a o oddlužení žádat nemůže. Pokud nezaplatí, pak po vyhraném soudním sporu věřitel podá exekuční návrh. Pokud nyní již povinný pracuje, což je v naší společnosti běžné, bude jeho dluh řešen srážkami ze mzdy a časem bude oprávněný zcela uspokojen.

    Na druhou stranu je tu dlužník, který seká jeden dluh za druhým. Pracuje a jeho dluhy jsou uspokojovány srážkami ze mzdy. Podle zákona se srážky ze mzdy provádějí na exekuci první v pořadí, ostatní jsou přerušeny. Dlužník se do oddlužení nehrne, protože při provádění srážek pro nepřednostní pohledávku mu v exekuci oproti oddlužení měsíčně zůstane více peněz. Insolvence pro něj proto znamená diskomfort. To znamená, že další oprávnění v později nařízených exekucích musí čekat, než se dostanou na řadu. To může při srážkách ze mzdy trvat roky. Je-li exekucí více, pak není výjimkou, že věřitel čeká pět i více let. Jeho pořadí je však zachováno. Zákon s tím počítá. Věřitel je s tím víceméně také srozuměn. Více pro vymožení své pohledávky udělat už nemůže.

    A ejhle. Ona nabude účinnosti novela. Pokud věřitel, který se viděl, že už už bude se svojí pohledávkou na řadě, exekutorovi nezaplatí zálohu na náklady exekuce, bude jeho exekuce zastavena a nedostane nic. Zde je třeba podotknout, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu nemůže exekutor zálohu v průběhu exekuce požadovat jen tak od stolu pro nic za nic, ale musí ji vztáhnout na konkrétní úkon a konkrétně k němu tuto zálohu vyčíslit. Na jaký úkon ale může exekutor požadovat zálohu, když mzda již postižena je, jiný majetek povinný nemá a v exekuci srážkami ze mzdy je třeba čekat až se dostane na řadu? Na to novela odpověď nedává. Oprávněný chtě nechtě, zálohu zaplatí a čeká dál. Tak to udělá ještě třikrát a pak po devíti letech bude exekuce definitivně zastavena, i kdyby do doby, než se dostane na pořadí, zbývalo třeba jen šest měsíců. To je spravedlnost? Kde je rovnost?

    Vůči komu je spravedlivé, že jeden dlužník svůj dluh zcela zaplatil a druhý se placení většiny z nich vyhne, pokud bude dostatečně dlouho sedět na prameni? V čem je poctivý věřitel, který své právo řádně a včas uplatnil u soudu, domáhal se ho podle zákona, horší než jeho dlužník? Jak k tomu přijde dlužník, který se dobrovolně podrobil pětiletému oddlužení, když uvidí, že jiný dlužník se většiny dluhů zbavil bez povinnosti je zaplatit? Argument, že věřitel může po zastavení exekuce podat nový exekuční návrh, je chabý, neboť to pro věřitele znamená ztrátu pořadí získaného v předchozí exekuci srážkami ze mzdy a povinnost zaplatit exekutorovi další zálohy na náklady exekuce.

    JUDr. Antonín Blažek