Vysoké tresty jsou k ničemu

    Nemine týden, aby nás neoblažily sdělovací prostředky zprávou o udělení vysokého trestu za nějaký zločin. Vzduchem lítají miliardy, třeba jako v kauze Zemkovy a Vitásková, zločinci se odsuzují na tresty převyšující pět let. Nebo příklad nejčerstvější udělení osmiletého trestu dámě, která pod vlivem alkoholu a v afektu pobodala svého přítele, který ovšem útok nejenom přežil, ale i jí v klidu odpustil, neboť na tom sám měl podíl.

    Bláhová veřejnost má jasno, když chtěli ukrást miliardy, musí bručet, až zčernají, vražedkyně musí do lochu aspoň na dvacet let. Průměrný advokát vidí zoufalou snahu soudu dostát liteře zákona a zpravidla vykroužit trest, který by zohledňoval, že ke spoustě trestných činů nedošlo, zůstaly ve fázi pokusu a někdy jsou hlavně shodou okolností a nikoliv čirým úmyslem být zlý.

    Vedle těchto argumentů můžeme ale použít argumenty nejrozumnější, argumenty odborníků, kteří se výkonem trestu a skutečným potrestáním a nápravou pachatele zabývají. Nevím, jak věnovali těmto názorům pozornost autoři trestního zákoníku a poslanci, kteří zákon schválili. Vždyť se přece mezi odborníky dobře ví, že vysoké tresty k ničemu nevedou, za hranicí pěti let ve vězení přichází doba, kdy už není možno vážně uvažovat u běžného jedince o hladké resocializaci, tedy návratu do života, který by byl i přínosem pro společnost.

    Lapidárně řečeno, pokud někdo má být opravdu potrestán a má se vězení bát, pak vědomí, že mu hrozí až pět let, ho může odradit. Jestli mu však hrozí cokoliv nad tuto hranici, je už to jedno. Do pěti let života ve vězení je s ním možno pracovat, přimět ho sebereflexi, umožnit mu splácet dluhy, vrátit ho do rodinného prostředí. Každý zločinec je lidská bytost, která má jak svůj rozměr sociální, tak budu-li cynický i ekonomický. Odsouzení k trestu svobody, které vyřadí ze společenského života, vlastně odsuzuje i celou společnost ke ztrátě příjmu z daní konkrétního člověka. Naopak vytváří někoho, kdo nebude schopen daně platit, takže na něj bude muset stát doplácet, samotné vězení stojí daňové poplatníky další peníze.

    Jalové úvahy o tom, že mají ve vězení makat, až zčernají, se nehodí ani tak do komunismu z padesátých let, nikoliv do normální společnosti. Všechny zastánce tvrdé ruky bych při této příležitosti upozornil, že až budou řídit auto, a náhodou jim to kvůli vteřinové nepozornosti ujede na námraze, mají možnost podívat se do vězení a záleží na vůli boží, nikoliv na nich, jaký následek způsobí – tedy jaký budou mít trest. To pro úvahy že slušnému člověku nic nehrozí.

    Pro nízké tresty platí, že jejich ekonomický i společenský přínos je jednoznačně prokázán a převažuje nad prakticky negativními „ výhodami“ trestů svobody ve vysokých sazbách. Přesto v tomto směru nedochází ani ze strany politické reprezentace či té odborné veřejnosti, která má na normotvorbu vliv k žádnému impulzu ke změně. Opravdu potřebujeme k rozvoji společnosti vycházet nejnižším pudům a stále všechno zpřísňovat, kriminalizovat a páchat tak vlastně další sekundární zlo?

    Václav Vlk, psáno pro Echo