Vztah náhrady dle § 50 písm. c) a § 59a zákona o vodách

    Již v minulosti jsem upozorňoval[1], že se Ministerstvo zemědělství ve výkladu č. 97 k vodnímu zákonu č. j. 61823/2019-MZE-15120, ze dne 25. 11. 2019, který řeší vztah náhrady dle § 50 písm. c) a § 59a zákona o vodách, evidentně pokoušelo dosti „kreativně“ ohnout výklad dané problematiky ve prospěch státní pokladny. Rozuměj jednotlivých povodí (státních podniků) coby osob hospodařících s dotčenými pozemky ve vlastnictví státu, jejichž zakladatelem je právě Ministerstvo zemědělství, a to za účelem úspěchu státních podniků v soudních sporech o zaplacení náhrady dle § 59a zákona o vodách, které povodí vedou s vlastníky vodních děl nacházejících se v korytě vodních toků a v nichž přichází na přetřes námitka promlčení, jelikož povodí s uplatňováním náhrady dle ust. § 50 písm. c) zákona o vodách očividně v roce 2002 zaspala.

    Pomiňme nyní řečnickou otázku, zdali je úkolem ústředního orgánu státní správy si touto oficiální cestou vyrábět „důkazní prostředky“… A pojďme rovnou k věci.

    Ministerstvo zemědělství v předmětném výkladu dospělo (za pomoci krkolomné a zcela nepřesvědčivé argumentace) k následujícímu závěru: „Ustanovení § 59a a § 50 písm. c) vodního zákona nemají mezi sebou vztah speciality, ale uplatní se zásada posteriority… Ustanovení § 59a vodního zákona stanovilo novou tříletou promlčecí dobu pro nároky vlastníků pozemků, na nichž jsou umístěna cizí vodní díla vybudovaná před 1. lednem 2002, včetně vodních děl vybudovaných v korytech vodních toků, jejíž běh započal 2. ledna 2016.

    Jak bylo shora naznačeno, závěr, ke kterému bylo třeba dospět, byl předem (tj. před započetím samotného výkladu sic!) dán (prodloužit počátek běhu promlčecí lhůty pod hrozbou ztráty značného množství soudních sporů, především pak s ČEZem).

    V této souvislosti arci potěší, že tu máme stále nezávislé a nestranné soudy, které se nenechají opít rohlíkem a zákulisními hrami. Vidina snadného výdělku se tak rozplynula jako pára nad hrncem. Přání otcem myšlenky jak z učebnice.

    Následující citace z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1499/2020, ze dne 24. 11. 2020 (byť trochu delší) snad nepotřebuje ani komentář:

    „Podle § 50 písm. c) vodního zákona jsou vlastníci pozemků, na nichž se nacházejí koryta vodních toků, povinni strpět na svém pozemku vodní díla umístěná v korytě vodního toku, vybudovaná před účinností tohoto zákona.

    Podle § 59a vodního zákona je vlastník pozemku povinen strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002 a jeho užívání.

    Podle čl. LV zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva (dále jen „zákon č. 303/2013 Sb.“), nedojde-li mezi vlastníkem vodního díla k dohodě o náhradě za užívání pozemku podle § 59a vodního zákona do 24 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, rozhodne na návrh vlastníka pozemku nebo vodního díla o výši náhrady soud.

    Z rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že citovaná ustanovení vodního zákona zakládají existenci zákonného omezení vlastnického práva a představují řešení situací existujících z dob před účinností nového vodního zákona, tj. před 1. 1. 2002. V obou případech přitom vzniká vlastníkovi vodního díla povinnost nahradit vlastníkovi pozemku omezení jeho vlastnických práv, a to formou jednorázové kompenzace – v případě § 59a tak zákon stanoví výslovně [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3553/2015, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3631/2019 (tato i dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou zveřejněna na www.nsoud.cz)], v případě § 50 písm. c) právo na náhradu za omezení vlastnického práva vyplývá z čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016).

    Zatímco dispozice právních norem obsažených v citovaných ustanoveních vodního zákona je – jak vyplývá z výše uvedeného – shodná, hypotéza daných norem se zásadním způsobem liší. V případě § 50 písm. c) jsou účinky právní normy omezeny na vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002 a nacházející se v korytě vodního toku; naproti tomu norma obsažená v § 59a své účinky vztahuje obecně na všechna vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002, a dopadá proto na širší okruh situací (i na vodní díla, která se v korytě vodního toku přímo nenacházejí). Jinými slovy lze říct, že tytéž účinky, které pro všechna vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002 nastaly na základě § 59a vodního zákona k 1. 1. 2014 (kdy nastala účinnost uvedeného ustanovení), nastaly pro vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002 v korytě vodního toku již účinností § 50 písm. c) vodního zákona (tj. již k 1. 1. 2002). Je proto nutné uzavřít, že mezi těmito právními normami je dán vztah speciality [§ 50 psím. c) vodního zákona] a obecnosti (§ 59a vodního zákona).

    Ostatně, správnosti tohoto závěru nasvědčuje i text důvodové zprávy k zákonu č. 303/2013 Sb., dle které bylo úmyslem zákonodárce stanovit, aby se povinnost vlastníků strpět na cizím pozemku vodní dílo rozšířila na všechna vodní díla ve smyslu vodního zákona. Ustanovení § 59a vodního zákona je tak obecným rozšířením do doby jeho vzniku existujících zákonných věcných břemen, tedy i ustanovení § 50 písm. c) vodního zákona. V nyní projednávané věci je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na závěru, že § 50 písm. c) a § 59a vodního zákona obsahují nijak si nekonkurující právní normy. Dle výše uvedených závěrů dovolacího soudu je však tento závěr nesprávný, neboť § 50 písm. c) je ve vztahu k § 59a normou speciální. Rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) je pak v důsledku toho nesprávné i v posouzení otázky promlčení, neboť ke vzniku práva na náhradu za omezení vlastnického práva, vyplývajícího z § 50 písm. c) vodního zákona ve spojení s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, došlo ke dni účinnosti vodního zákona, tedy k 1. 1. 2002 (k tomu srov. výše citovaný rozsudek sp. zn. 28 Cdo 5820/2016).

    V dalším řízení je úkolem nalézacích soudů, aby se náležitě zabývaly otázkou promlčení žalobou uplatněného nároku, a to s ohledem na vztah speciality mezi § 50 písm. c) a § 59a vodního zákona. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná obecně platnou interpretační zásadu, dle které pozdější norma obecná (generální) neruší dřívější normu speciální (lex posterior generalis non derogat priori specialis). Pouze pro úplnost dodává, že aplikace § 50 písm. c) vodního zákona vylučuje současnou aplikaci § 59a vodního zákona.“

    Nyní by se tak na Ministerstvu zemědělství měli spíše zabývat tím, kdo státu nahradí případnou škodu za všechny ty zmařené náklady na znalecké posudky, právní zastoupení atp. Třesou se židle pod generálními řediteli povodí?

    Říká se, důvěřuj, ale prověřuj. O některých výkladech vrchnosti to platí dvojnásob!

    [1] www.epravo.cz/top/clanky/vztah-nahrady-dle-50-pism-c-a-59a-zakona-o-vodach-a-kreativni-vyklad-ministerstva-zemedelstvi-110392.html

    Vladimír Janošek