Zákonný soudce s ručením omezeným aneb manipulace přikrytá Ústavním soudem

    V kauze solárních elektráren, kde byla původně odsouzena i bývalá předsedkyně Energetického regulačního úřadu Alena Vitásková a zproštěna byla až po zásahu odvolacího Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu v Brně, bylo namítnuto porušení práva na zákonného soudce. Je pozoruhodné, jak si s námitkou poradil druhý senát Ústavního soudu usnesením z 30. 9. 2019, II.ÚS 1394/19, zpravodajka Kateřina Šimáčková. Ústavní soud stížnost odmítl, aniž si vyžádal trestní spis, kde byly rozsáhle argumenty obhajoby, a aniž by si vyžádal stanoviska jednotlivých soudů jako účastníků řízení o ústavní stížnosti.

    Ústavní soud hledal, jak by se námitce o porušení práva na zákonného soudce mohl vyhnout, neboť, proč věc skončila právě u senátu soudce Krajského soudu v Brně Aleše Novotného v daném konkrétním složení, nelze zjistit z rozvrhu práce soudu, ani z vyjádření místopředsedy pro trestní úsek Krajského soudu v Brně Aleše Flídra. Ústavní soud proto raději uvedl, že námitka o porušení práva na zákonného soudce nemůže být přezkoumána, protože nebyla uplatněna od počátku. Uplatněna přitom byla před odvolacím i dovolacím soudem. To vše přestože Ústavní soud uznal, „že by bylo přesvědčivější, pokud by místopředseda Krajského soudu v Brně vysvětlil, proč předmětná věc napadla právě danému konkrétnímu soudci podle rozvrhu práce, a nikoli proč je rozvrh práce komplikovaný a proč je argumentace obhajoby mylná.“.

    Právo na zákonného soudce je chráněno ústavně, je nepromlčitelné, nezcizitelné a nezadatelné. V praxi Ústavního soudu však právě výrokem ve věci zákonného soudce došlo k promlčení a zcizení základního práva na zákonného soudce. Je totiž zřejmé, že pokud Ústavní soud stanoví, že se nebude porušením nějakého základního práva zabývat, protože nebylo uplatněno dříve, dokonce již u soudu první instance, vytváří protiústavně jejich faktickou promlčitelnost.

    V praxi může dojít k porušení práva na zákonného soudce z různých důvodů. Je možné, že je nepříslušný věcně či místně celý soud, což je obvykle zřejmé. Je možné, že je soudce podjatý. V takových případech je důvodné požadovat, aby strany v otázce obsazení soudu vznesly námitku bez zbytečného odkladu.

    V daném případě však byla námitka vznesena, protože soud nebyl obsazen podle rozvrhu práce. Je logické, že občané spoléhají na férové jednání státní moci. Nemohou přece kontrolovat při každém kroku státní moc, zda jedná podle pravidel, které si stát nastavil sám. Občané nemají finanční ani časové možnosti být neustále bdělými četníky, kteří sledují, zda stát nepodvádí. Jestliže platí zásada předpokladu správnosti rozhodnutí státní moci, pak tato zásada dopadá na jakoukoli činnost státu. Je žádoucí princip důvěry občanů v činnost státních orgánů, což znamená, že protiprávní praktiky musí být potírány a vyvozeny důsledky ve prospěch postižených lidí, ne v jejich neprospěch.

    To platí i pro soudy. Je běžné, že strany soudního řízení nesedí nad rozvrhem práce a nezkoumají, zda případ soudí soudce, který jej má z rozvrhu práce řešit. Ani to vyřešit nemohou, pokud neznají pořadí nápadu předchozích věcí, aby zjistili, zda je dodržováno kolečko přidělení věci jednotlivým soudcům. Ústavní soud fakticky považuje porušování práva na zákonného soudce za normalitu, kdy vyžaduje, aby si účastník sám hlídal to, že justiční systém se vůči němu nedopouští podrazů a případně je ihned rozporoval. A pokud je rozporuje až v rámci opravných prostředků, má smůlu. Ústavní soud tak zavedl, v rozporu s ústavní normou, promlčení práva na zákonného soudce, přitom ani neuvedl, po jaké lhůtě právo na zákonného soudce již nepožívá ochrany Ústavního soudu. Tím umožňuje manipulace s trestním řízením.

    Zdeněk Koudelka

    Na žádost Ústavního soudu zveřejňujeme k názoru Zdeňka Koudelky reakci Soudu:

    Ze strany Ústavního soudu bych chtěl dodat sdělení k tomuto článku, neboť jen tak je možno některá jeho sporná tvrzení uvést na pravou míru. V prvé řadě se domnívám, že by odpovídalo právnické i žurnalistické profesní etice, aby byla k textu připojena informace, že byl autor článku v kritizovaném případě osobně zainteresován, neboť zastupoval jako advokát jednoho ze stěžovatelů, jejichž ústavní stížnost byla odmítnuta, a tudíž tedy má osobní zájem na věci, o níž referuje. Žádám proto o připojení této informace (ve vhodné podobě) k již publikovanému textu.

    Hlavně je však zavádějící tvrzení, že se Ústavní soud vyhnul námitce stěžovatele zastoupeného Zdeňkem Koudelkou o porušení práva na zákonného soudce. Ústavní soud tuto námitku velmi podrobně vypořádal, o čemž se každý může přesvědčit v databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS – viz zejména bod 25. tam dostupného usnesení, které naleznete zde. Chci Vás proto požádat, abyste ke spornému textu pana Koudelky připojili i tuto reakci Ústavního soudu.

    JUDr. Vlastimil Göttinger, Ph.D., generální sekretář

     

     

    Sdílejte
    Předchozí článekNebořit fungující (nad návrhem změny prvostupňového kárného soudu)
    Další článekObrana Heleny Válkové
    Zdeněk Koudelka
    Doc. JUDr. Zdeněk Koudelka, PhD. je doktor práva v oboru ústavní právo a politologie, advokát. V letech 1998 – 2006 byl poslancem za ČSSD, od roku 2006 do roku 2011 pak náměstkem nejvyšší státní zástupkyně pro legislativu a mezinárodní vztahy. V roce 2009 byl jmenován docentem a v letech 2011 až 2013 působil jako náměstek ředitele Justiční akademie v Kroměříži. Je členem redakčních rad prestižních právnických publikací a autorem odborné právnické literatury. Přednáší na katedře ústavního práva a politologie právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Od roku 2014 je advokát.