Zamyšlení nad povinným zastavováním exekucí

    Ústavněprávní výbor Poslanecké Sněmovny v současné době projednává vládní novelu občanského soudního řádu a exekučního řádu. Součástí balíčku je i návrh na zavedení povinného zastavování bezvýsledných exekucí. Cílem má být vypořádání se s problematikou vícečetných exekucí a exekucí vedených po dlouhou dobu.

    Otázkou však je „Qui bono“ a za jakou cenu. Exekuce je totiž zákonem předvídaným nástrojem, který věřiteli dává možnost vynutit soudem přiznané právo na tom, kdo se soudnímu rozhodnutí dobrovolně nepodrobil. Vidina jejího nastoupení vede většinovou společnost k dobrovolnému a uvědomělému plnění závazků. Současně garantuje možnost požadovat totéž po druhé straně.

    Jsem pevně přesvědčen, že s problematikou vícečetných exekucí se ve vztahu k poctivému dlužníku zákonodárce dostatečně vypořádal nedávnou novelou insolvenčního zákona, kdy odpadla třicetiprocentní hranice uspokojení věřitelů jako podmínka schválení oddlužení, jakož i následné osvobození dlužníka od placení neuspokojených pohledávek nezajištěným věřitelům po splnění oddlužení. Oddlužení dnes může být schváleno fakticky každému, kdo o něj požádá. Další průběh řízení pak záleží na snaze dlužníka. Avšak jen krátce po nabytí účinnosti zákona byl mediální prostor naplněn tvrzeními, že je to málo. Dočítáme se, že dlužník nemá jistotu, že po projití řízení bude opravdu osvobozen, že je tu rozdíl mezi výší nezabavitelné částky v exekuci a v insolvenčním řízení ve prospěch exekuce s dovětkem, že dlužníci raději setrvají v exekuci. Současně s tím se zvedla silná vlna vzývající k povinnému zastavení exekucí, nedošlo-li v posledních třech letech k vymožení plnění.

    Ano, je tu možnost exekuci prodloužit složením zálohy, ale je třeba velmi citlivě zvážit vhodnost takového přístupu. Zejména u drobných dluhů bude i malá záloha pro věřitele likvidační, neboť by byla stejná nebo vyšší než vymáhaný dluh. Když k tomu přičteme záměr několikanásobně zvýšit soudní poplatky za žalobu, pak věřitel, který takových pohledávek vymáhá více, se dostává do roviny nákladové neúnosnosti vymáhání rovnající se až ekonomickému zákazu vymáhat pohledávky.

    Nezapomínejme ani na to, že exekuční právo s vícečetností exekucí počítá. Současně s exekučním řádem totiž koexistuje zákon o střetu exekucí, který stanoví pravidla souběhu exekucí vedených proti témuž majetku povinného. Prováděna bude zpravidla jen exekuce nejdříve nařízená, ostatní se přerušují. Přerušená exekuce ale nemůže být považována za exekuci bezvýslednou, neboť není a nemůže být prováděna. Je tu postižený majetek a realizaci exekuce na něm brání zákonem upravený souběh řízení. Stejně tak občanský soudní řád pro jednotlivé způsoby výkonu rozhodnutí upravuje způsob rozdělení výtěžku mezi věřitele podle kvality, skupiny či pořadí pohledávek. Jestliže průměrná doba exekuce srážkami ze mzdy dnes činí ony 3 roky, pak by zákon měl pamatovat na to, že se u takto přerušených exekucí nebude doba přerušení započítávat do běhu lhůty pro vyměření zálohy a zastavení exekuce.

    Ze zkušenosti mohu konstatovat, že tříletý časový test je v exekuci příliš krátká doba na to, aby bylo možno s jistotou konstatovat, že exekuce úspěšná nebude. I po této době se stává, že povinný nabude nový majetek nebo začne pracovat anebo, jak bylo uvedeno výše, se předchozí exekuce ukončí vymožením. Za tak krátkou dobu při relevantní procesní obraně povinného není možné realizovat ani exekuci, v níž dlužník majetný je. To dokazují i zkušenosti ze Slovenska, kdy soudní exekutoři museli po pěti letech vedení exekuce přistoupit k zastavení exekuce i tam, kde předmětem exekuce byl byt či dům dlužníka, ale pro zarputilou obranu se ho nepodařilo zpeněžit ve stanoveném čase. Návrh zákona však na výjimku ze zastavení exekuce pro bezvýslednost v případě procesní obrany dlužníka nepamatuje.

    Lukáš Jícha