Život za mřížemi v době pandemie

    Probíhající pandemie COVID-19 zásadním způsobem ovlivní život za mřížemi. Vláda přijímá řadu opatření k minimalizaci šíření nákazy. Ty se nevyhýbají ani resortu spravedlnosti a věznicím. Aktuálně platí zákaz návštěv ve všech vězeňských zařízeních. Opatření uvnitř vězeňských zařízení však musí být robustnější a dobře komunikovaná.

    V Česku byly první tři případy onemocnění COVID-19 potvrzeny 1. 3. 2020. V reakci na zvyšující se počet nakažených vláda vyhlásila nouzový stav na dobu 30 dnů, a to od 12. 3. 2020.[1] Současně přijala řadu opatření k minimalizaci šíření nákazy (omezení školní výuky, uzavření restaurací a obchodů, omezení možnosti cestovat apod.). Jedním z opatření přijatých vládou je i zákaz návštěv ve všech vězeňských zařízeních (s účinností od 14. 3. 2020 od 00:00 hodin).

    Zákaz návštěv se týká obviněných, odsouzených i chovanců v zabezpečovací detenci. Toto krizové opatření bude trvat po dobu nouzového stavu, případně do odvolání. Zákaz návštěv se naopak nevztahuje na obhájce a konzulární návštěvy. Výjimky ze zákazu může udělit pouze ministryně spravedlnosti.[2] Pro srovnání, na Slovensku krizový štáb návštěvy ve věznicích zakázal už 6. 3. 2020, tedy ihned v den potvrzení prvního případu nákazy v zemi.

    Smyslem zákazu je eliminovat šíření nákazy a maximálně tak ochránit příslušníky, zaměstnance i vězněné osoby. V souvislosti se zákazem návštěv přijala Vězeňská služba kompenzační opatření, která nebyla blíže specifikována. Ministerstvo spravedlnosti na svém webu upřesnilo, že se jedná například o možnost nechat si zaslat tři balíky ročně namísto dvou a možnost telefonovat blízkým osobám až 30 minut denně (namísto standardních 20 minut). Snahu o přijetí kompenzačních opatření lze ocenit, nicméně pokud připadá na celý oddíl jeden telefon, pak rozšíření možnosti jeho používání nic neřeší – odsouzení se nestihnout vystřídat. O dalších kompenzačních opatřeních není bohužel nic veřejně známo.

    Věznice jsou z pohledu šíření nákazy zvláště rizikové

    Nouzový stav časem pomine, nicméně s rizikem rozšíření koronaviru se budeme potýkat zřejmě ještě dlouho. Zvláště v uzavřených detenčních zařízeních, vystavěných na hromadném systému ubytování, s nižšími hygienickými standardy[3], než které jsou běžné ve společnosti, je riziko masového rozšíření viru poměrně vysoké. Celou situaci zhoršují problémy, které jsme dlouhá léta aktivně neřešili anebo rovnou přehlíželi – přeplněnost věznic, nevhodná a zastaralá architektura věznic.

    Personál vězeňských zařízení pracuje dlouhodobě ve zvýšeném stresovém prostředí. Nastalá situace neúměrně zvyšuje tlak na výkon profese a může jejich nasazení ochromit, což se v důsledku jeví být pro zvládnutí nákazy zásadní. Proto je maximálně vhodné podpořit tento základní stavební kámen vězeňského systému minimálně relevantními informacemi a ochrannými pomůckami.

    Hromadný systém ubytování odsouzených. Zdroj: archiv KVOP

    Nelze přitom opomenout, že vězeňské zdravotnictví dlouhodobě trpí řadou problémů z nichž nejpalčivější je nedostatek lékařů. Je proto skutečně naléhavou otázkou, zda je vězeňské zdravotnictví připraveno výzvu v této podobě zvládnout. Uzavřenost celého systému může být výraznou překážkou ve vyrovnávání se s touto situací. České vězeňské zdravotnictví je dosud uspořádáno na tzv. resortním základě,[4] vězeňští zdravotníci jsou zaměstnanci Vězeňské služby a podléhají řediteli věznice, ve které slouží. Pokud se ve věznici potvrdí nákaza, pak do karanténního režimu upadne personál zdravotního střediska dané věznice, které nákazu zachytí, resp. identifikuje. Pochopitelně dále i řada spoluvězňů a příslušníků či odborných zaměstnanců, kteří s nakaženým přišli do styku. Těchto zaměstnanců (vězeňských zdravotníků) je přitom dlouhodobě nedostatek. Pokud bude karanténou zasažen vězeňský lékař, pak ho prakticky nemá kdo nahradit. Že se nejedná o plané úvahy, vhodně ilustruje fakt, že dne 23. 3. 2020 byl zaznamenán první případ nákazy odsouzeného na Slovensku (věznice Bratislava). Pacient byl přemístěn do jediné slovenské vězeňské nemocnice v Trenčíně. Vězeňská správa přijala karanténní opatření, která omezují chod zdravotnického střediska i počet příslušníků sloužících v daném zařízení, což má vliv na chod celého zařízení.

    Další omezování práv vězněných osob může působit problémy

    Dalším nikoliv zcela zanedbatelným problémem je přísnější omezení práv osob umístěných ve vězeňských zařízeních. Je zcela na místě přijímat opatření k minimalizaci šíření nákazy, nicméně tato opatření musí být dobře připravena a komunikována. Ponechme nyní zcela stranou otázku souladnosti vyhlášení nouzového stavu a s tím souvisejících následných krizových opatření s právem.[5] Soustřeďme se na to, že vězněným osobám jsou ex lege upřena některá práva a řada dalších je významně omezena.[6] Tím spíše jsou vězni citliví na jakákoliv další omezení. Jak může skončit unáhleně přijaté opatření, si v reakci na probíhající pandemii vyzkoušela Itálie. Ve 27 italských věznicích po vyhlášení zákazu návštěv propukly vzpoury, při nichž došlo k útěkům vězňů i úmrtím. Obdobné situaci čelí i Brazílie.

    Podle Ústavního soudu „je omezení soukromého a rodinného života vězně nedílnou součástí výkonu trestu odnětí svobody. V rámci respektování práva vězně na rodinný život je nicméně nezbytné, aby státní orgány umožnily, popř. pomohly vězni zachovat kontakt s nejbližší rodinou.“[7] Důraz na kontakt vězně s vnějším světem a rozvoj rodinných vztahů kladou ve stejném smyslu i Evropská vězeňská pravidla.

    Proto je nutné hledat při výrazném omezení práva na rodinný život vhodné kompenzační alternativy. Jednou z nich může být rozšíření možnosti telefonovat, k čemuž tuzemské orgány již přikročily. Vězeňská služba by však měla být odvážná v hledání těchto alternativ např. v podobě dálkového kontaktu (video hovory) skrze Skype. Pilotní projekt, který má za cíl propojit vězně s jejich blízkými právě prostřednictvím této aplikace, již běží ve vybraných věznicích několik let. Ve Spojeném království např. funguje nyní hojně využívaná možnost kontaktu s vězněným skrze platformu https://www.emailaprisoner.com/ .[8] V Portugalsku mají vězněné osoby možnost nestandardně volat svým blízkým zdarma. Jinou možností, jak vnést do světa za mřížemi více klidu, je i rozšíření možnosti sledovat televizi či poslouchat rozhlas.

    Co když se nákaza rozšíří?

    Preventivní opatření by měla směřovat (a v tuto chvíli již směřují) v prvé řadě k ochraně příslušníků a zdravotnického personálu. Ať už zvýšenou distribucí ochranných pomůcek (rukavice a rouška je základem), pravidelnou desinfekcí či měřením teploty u vstupu do věznice. Zrušení hromadných akcí pořádaných věznicemi je samozřejmostí. Úzká spolupráce s civilním zdravotním systémem a orgány veřejného zdraví jsou nezbytností. Zvýšená pozornost by měla být zejména upřena na včasnost a zaměření vstupní zdravotní prohlídky vězňů při nástupu do vězení.

    Je veřejně známo a kvitováno, že i vězeňská zařízení se zapojila do výroby ochranných pomůcek. V řadě věznic odsouzení šijí roušky jak pro potřeby Vězeňské služby, tak pro jiné instituce. Je však třeba, aby byly tyto ochranné pomůcky ve věznicích skutečně využívány i mezi vězni – minimálně u těch, kteří mají tzv. volný pohyb v rámci zařazení do práce. Tolik skloňovaný social distancing je totiž v přeplněných věznicích takřka iluzorní. Přeplněnost také značně paralyzuje možnosti separace odsouzených s podezřením na nákazu uvnitř věznic.

    Pokud se stane to, co si nikdo nepřejeme a nákaza se rozšíří i ve věznicích, velmi pravděpodobně bude muset Vězeňská služba provést přehodnocení standardních procedur z pohledu nezbytnosti jejich provádění. Jako zbytné se v tomto ohledu mohou jevit např. prohlídky cel či testování na návykové látky. Naopak zajištění jídla či zdravotní péče je v této situaci zásadní. Bude nutné také omezit jakékoliv aktivity spočívající v pohybu vězňů – typicky v rámci docházení na vnější i vnitřní pracoviště, eskorty k soudům, extramurální aktivity nevyjímaje.

    Další související opatření v podobě např. častější náhrady vazebního stíhání elektronickým náramkem či četnější využívání alternativních způsobů potrestání odsouzeného (v podobě peněžitého trestu, domácího vězení atd.) je samostatnou výzvou pro justici. V řadě zemí se také objevily iniciativy za propuštění méně nebezpečných vězňů a těch, kteří jsou nejvíce ohroženi nákazou z důvodu věku. Petice v tomto smyslu již koluje i v České republice.

    Pevně věřím, že Vězeňská služba řadu ze zmíněných opatření provádí. Kusé informace dostupné veřejnosti by však mohly vytvářet zdání, že tomu tak není. Pro zvládnutí této nelehké výzvy je  nezbytné aktivně přistoupit ke krizové komunikaci, a to jak v rámci spravovaných zařízení, tak i navenek.

    JUDr. Milan Svoboda

    [1] Usnesení vlády České republiky č. 69/2020 Sb.

    [2] Usnesení vlády České republiky ze dne 13. 3. 2020 č. 204.

    [3] Podle § 21 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb. je minimální standard koupání odsouzených 2x týdně. Totéž platí pro obviněné – dle § 36 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 109/1994 Sb.

    [4] Blíže viz SVOBODA, Milan. Pojetí vězeňského zdravotnictví v České republice. Časopis zdravotnického práva a bioetiky, AV ČR, Ústav státu a práva, 2016, roč. 6, č. 1, s. 1-13. ISSN 1804-8137.

    [5] Kromě žaloby AK Zahumenský, kterou bylo usnesení o vyhlášení nouzového stavu napadeno u Městského soudu v Praze lze zmínit i zamyšlení JUDr. Sokola nad tím, zda je vůbec usnesení vlády č. 69/2020 účinné, a tedy zda nouzový stav de iure skutečně existuje: https://advokatnidenik.cz/2020/03/23/mistopredseda-cak-tomas-sokol-o-nouzovem-stavu-a-jeho-ucinnosti/

    [6] Odsouzeným např. nepřísluší právo svobodné volby lékaře, omezeno je právo  na soukromí, na svobodu pohybu apod. Blíže viz § 27 zákona č. 169/1999 Sb.

    [7] Nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II ÚS 22/17.

    [8] Jde o placenou službu (cca 12 Kč za email), který je odsouzenému v cílové věznici vytištěn resp. v některých věznicích má adresát možnost si jej přečíst v tzv. kiosku přímo ve věznici a rovnou odpovědět. Je možné také přikládat fotky.

    Sdílejte
    Předchozí článekŽivot, zdraví, svoboda a čest
    Další článekCovid-19 vynalezli právníci
    Milan Svoboda
    Autor pracuje jako právník odboru dohledu nad omezováním osobní svobody v Kanceláři veřejného ochránce práv. V rámci pracovní skupiny ministra spravedlnosti se podílel na přípravě Koncepce vězeňství do roku 2025. Člen České kriminologické společnosti.