Ztráta jistoty klienta a riziko vzniku problémů v důsledku extenzivního zneplatňování smluv o investičním životním pojištění

    Produkt investičního životního pojištění je v posledních měsících diskutovaným tématem. Důvodem jsou klienti pojišťoven, kteří se prostřednictvím finančního arbitra či soudů domáhají zrušení svých smluv na investiční životní pojištění (dále jen „IŽP“). Ve snaze o co nejvyšší spotřebitelskou ochranu, pak soudy v některých případech dospívají k závěru o neplatnosti pojistných smluv. Takový závěr však s sebou přináší řadu rizik a v konečném důsledku může spotřebitelům spíše uškodit.

    Investiční životní pojištění je specifickým produktem, který v sobě kombinuje složku investiční a pojistnou. Stěžejní pojistná část produktu má zabezpečovací funkci – jejím účelem je poskytnout klientovi pocit klidu a jistoty, že v případě nepředvídatelné události (o které doufá, že nenastane) budou vyplaceny finanční prostředky, které jemu či jeho blízkým umožní ji lépe a snadněji zvládnout.

    V rámci investiční části jsou pak zhodnocovány klientem vložené prostředky, přičemž míra zhodnocení se odvíjí od situace na finančních trzích. Ačkoli v dnešní době zaznívají hlasy zpochybňující legitimnost investiční části produktu, je nutno upozornit, že smíšený charakter pojištění je předvídán přímo zákonem.[1] Smlouvy na IŽP jsou klienty uzavírány většinou s cílem zajistit si v dlouhodobém horizontu, jak pojistnou ochranu, tak i zhodnocení investic.

    Jaké následky tedy pro klienta bude mít, jestliže bude jejich smlouva na IŽP zneplatněna? V takovém případě smlouva nikdy nevznikla a obě strany si musí vrátit vzájemně poskytnutá plnění.[2] Pojišťovna bude muset vrátit klientem zaplacené pojistné. Klient pak bude muset pojišťovně vrátit plnění z pojistných událostí, mimořádné výběry ze smluv a další v průběhu let pojišťovnou vyplacené prostředky. To ovšem není vše. Často se zapomíná, že službou, za kterou klient pojišťovně platí především, je právě poskytnutí vědomí zabezpečení pro těžkou životní situaci. Nehledě na pozdější konstatování neplatnosti smlouvy, klientovi byla po celou dobu poskytována pojistná ochrana a s ní spojený pocit jistoty. Také tento pocit jistoty je nutné vzít při vypořádání vzájemných plnění v úvahu.[3] Snadno se tak může stát, že nakonec to bude klient-spotřebitel usilující původně o zneplatnění pojistné smlouvy, kdo bude v rámci vyrovnání bezdůvodného obohacení platit pojišťovně.

    Se zneplatněním se však pojí také další následky, které si klienti při vstupu do sporu s pojišťovnou často nemusí uvědomit. Problematické jsou zejména daňové souvislosti. Pokud totiž klient uplatňoval daňová zvýhodnění, bude muset provedené odpočty dodanit. Na pojištění navíc často přispívají zaměstnavatelé. Příspěvky od zaměstnavatelů by pak měli zaměstnanci vrátit a zaměstnavatelé by měli následně vrácené příspěvky určené zaměstnancům, o něž si ponížili své zdanitelné příjmy, zpětně dodanit.

    Dále je nutné brát v potaz smlouvy navázané na životní pojistky, typicky hypotéky. V případě jejich zneplatnění hrozí, že klient bude čelit smluvním sankcím ze strany banky pro nesplnění úvěrových podmínek či dokonce zneplatnění svého úvěru.

    Se zřetelem k dopadům, které prohlášení pojistných smluv za neplatné může pro klienty mít, je pak mimořádně nebezpečný přístup některých soudů, kteří v rámci svých rozhodnutí dospívají k závěru o absolutní neplatnosti některých smluv. Nejen, že je překvapivý s ohledem na zásadu in favorem contractus, která preferuje relativní neplatnost před tou absolutní, ale může ohrozit také smlouvy dalších klientů v rámci pojistného kmene.[4] K absolutní neplatnosti je totiž nutné přihlížet ex offo[5]. Přijetí tohoto závěru by pak vedlo k zneplatnění smluv statisíců až milionů klientů (spotřebitelů), kteří mají životní pojistku, o jejíž platnosti nepochybují, ba naopak – mají v úmyslu ji dále plnit, čerpat dávky vzniklé na jejím základě a jejím prostřednictvím si i do budoucna zajistit zabezpečení.

    V řadě případů se přitom může jednat o klienty, kterým by se znova pojistnou ochranu v takovém rozsahu sjednat nepodařilo – jsou po závažném úrazu či trpí těžkým onemocněním, a jsou tak zcela závislí na vyplácených rentách. Anebo jde o osoby, které ze smlouvy čerpají plnění za smrt živitele, typicky nezletilé děti. Právě tyto osoby by v případě plošného zneplatnění smluv na IŽP přišli o prostředky potřebné pro zajištění obživy. Sociální dopady přístupu odnímajícího klientům proti jejich vůli nástroj zabezpečení by byly nedozírné. Závěr o absolutní neplatnost tak je třeba zcela odmítnout, jen a pouze ve prospěch klientů.

    Neuvážené zpětné zpochybňování platnosti smluv o životním pojištění může mít pro spotřebitele velmi závažné dopady. K jejich zneplatňování by proto mělo být přistupováno velmi obezřetně. V opačném případě bychom mohli být nemile překvapeni nenapravitelností jeho následků.

    [1] Viz ustanovení § 3 písm. f) z. č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví se za pojišťovací činnost považuje „přebírání pojistných rizik na základě uzavřených pojistných smluv…, přičemž součástí pojišťovací činnosti jsou činnosti přímo vyplývající z povolené pojišťovací činnosti, zejména …investování…“

    [2] Viz ustanovení § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila…“

    [3] Viz ustanovení § 2999 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, které říká „Není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny.“

    [4] Handlar, J. § 574 [In favorem negotii]. In: BÍLKOVÁ, Jana a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 2055.

    [5] Viz ustanovení § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník: „Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu…“

    Ladislav Drha