Sobota, 28. května, 2022

Zúčastněná osoba a náhrada škody způsobená zajištěním

0
Zúčastněná osoba a náhrada škody způsobená zajištěním
Zajistit je možné finanční prostředky, jakýkoliv hmotný majetek, ale i nemovitosti Foto: Pixabay

V posledních letech se stalo v rámci trestního řízení poměrně častou záležitostí maximální využívání institutu zajišťování majetku. A to nejen majetku, který je ve vlastnictví trestně stíhaných osob, ale i osob, které nejsou s vyšetřovanou trestnou činností minimálně z hlediska shromážděných důkazů nijak spojeny.

Majetek, včetně finančních prostředků, bývá zpravidla zajišťován na samém počátku trestního řízení, často ve stejnou chvíli, kdy je sděleno obvinění nebo pak při provádění domovních prohlídek. Takový postup má svou logiku ovšem za předpokladu, že by následně došlo k prověření, zda je zajištění skutečně důvodné či nikoliv. Zrušit takové zajištění může policie, státní zástupce nebo soud. Občas k zajištění majetku dochází i později, obvykle ve chvíli, kdy orgány činné v trestním řízení (dále OČTŘ) na základě vyšetřování dospějí k závěrům, které toto opatření opodstatňují. Rozhodně by však nemělo docházet ke svévoli, kdy se majetek zajišťuje bez relevantních důvodů, někdy dokonce až po několika letech vyšetřování.

Zajistit je možné finanční prostředky, jakýkoliv hmotný majetek, ale i nemovitosti. Ovšem nejen obviněným, ale i osobám, které s vyšetřovaným trestným činem nemají nic společného. Ty se pak stanou osobou zúčastněnou. Takové postavení zakládá určitá práva. Ne vždy jsou však adekvátně dodržována OČTŘ. Se zajištěným majetkem není možné volně nakládat, u nemovitostí je zcela vyloučeno je jakkoliv zatížit, prodat, darovat atp. Soud nakonec rozhoduje, zda bude majetek zabrán. Rozhodnutí by mělo být pochopitelně postavené na důkazech, které jsou soudu předloženy státním zástupcem, který sice nese důkazní břemeno, ovšem v praxi se nezřídka pokouší o to jej přenášet na osoby zúčastněné.

Nedávno jsem osobně při jednom soudním jednání u Městského soudu v Praze zažil neuvěřitelnou příhodu. Vrchní soud vyhověl odvolání zúčastněných osob mimo jiné pro nedostatek důkazů. Státní zástupce, JUDr. Boris Havel z Vrchního státního zastupitelství v Praze, žádné relevantní důkazy nepředložil. Během výpovědi svědků se choval nepatřičně arogantně a pohrdavě vůči svědkům, až musel být několikrát upozorňován ze strany soudu. Během řízení pronesl větu, která by se měla zapsat do dějin české justice. Konstatoval, že Vrchní soud sice zrušil rozsudek pro nedostatek důkazů, avšak je třeba si uvědomit, „že žádné důkazy nemáme, ale neznamená to, že tyto důkazy neexistují.“

Smutné je, že většina státních zástupců se snaží za každou cenu hledat a provádět pouze ty důkazy, které jsou v neprospěch zúčastněných osob a důkazy, které svědčí o opaku zcela pomíjejí, přestože se jedná o osoby, které s daným trestným činem nemají a nikdy neměli nic společného. Takové zajištění může trvat celé roky.

Pro zúčastněnou osobu se přitom jedná o zásadní zásah do jejích vlastnických práv, která jsou chráněna samotnou Ústavou a Listinou základních práv a svobod.

Pokud dojde k situaci, že majetek je následně soudem uvolněn, resp. zajištění je zrušeno, nastává chvíle, kdy by mělo logicky dojít k náhradě škody způsobené takovým zajištěním. V prvé řadě se poškozený domáhá náhrady škody na ministerstvu spravedlnosti. Obratem dostává sdělení, že pokud se do šesti měsíců tento státní orgán nevyjádří, na jaký soud se lze obrátit se žalobou. Tím obvykle začíná koloběh nepochopitelné arogance a zamítání jakýchkoliv nároků.

Pokud jsou odškodňovány subjekty, které byly trestně stíhané a následně byly zproštěny obžaloby, či jejich trestní stíhání bylo zastaveno, pak by zcela nepochybně měly být odškodňovány také subjekty v postavení zúčastněných osob a měla by jim být uhrazena škoda, která byla způsobena zajištěním. Postup soudů, které žaloby zamítají s odůvodněním, že se nejedná o nezákonné rozhodnutí ani nesprávný úřední postup, je v rozporu s principy právního státu, neboť za způsobení škody musí být vždy někdo odpovědný. Dosavadní postup soudů tomu však zatím bohužel nenasvědčuje.

Mohu uvést konkrétní případ. Z důvodu trestního stíhání osob blízkých byla v červnu roku 2015 paní Z. M. mimo jiné zajištěna nemovitost, kterou měla ve výhradním vlastnictví. Pozemek od roku 2007, a dále pak na něm postavené domy, které byly kolaudovány na počátku roku 2010. OČTŘ v odůvodnění usnesení o zajištění již tento původ nabytí nemovitosti uvedly. Bylo tedy od počátku zajištění zcela evidentní, že se nemůže jednat o majetek získaný údajnou trestnou činností jejích blízkých příbuzných, která měla být páchána v letech 2011-2012. Přesto jí byl majetek zajištěn jakožto výnos z trestné činnosti, resp. náhradní hodnota za něj. Ona sama nikdy s předmětnou činností neměla nic společného. Dokonce došlo k zcela absurdní situaci, kdy na danou nemovitost byla vyhotovena Usnesení o zajištění ve dvou verzích. Přestože se jednalo o totožnou nemovitost, tak odůvodnění byla dvě. Obhájci jedné z blízkých osob byla doručena jedna verze, avšak paní Z. M. bylo Usnesení doručeno zcela v jiném znění.

Zajištění mělo zásadní vliv na její vlastnictví a nakládání s ním. V tomto případě nelze majetek prodat, zatížit žádným právem, uzavřít nájemní smlouvu. To pro ni bylo zcela zásadní, protože tyto domy vlastní za účelem pronájmu a po celou dobu, od jejich kolaudace po zajištění, byly nepřetržitě pronajímány. Uzavřené nájemní smlouvy před zajištěním zůstaly v běhu, ale po jejich skončení požádala dozorující státní zástupkyni o souhlas s uzavřením nových nájemních smluv. Státní zástupkyně odepsala strohým přípisem, že souhlas neuděluje, protože udělením souhlasu by došlo k znehodnocení nemovitostí (proto bylo dle ní lepší, aby nemovitost chátrala jako neobývaná). Dle zákona měla rozhodnout usnesením. Skutečnost, že tak neučinila, zbavila majitelku možnosti opravného prostředku. Došlo tedy k situaci, že nemovitosti nemohla dále pronajmout až do doby, než došlo k jejich pravomocnému uvolnění. Zajištění tedy trvalo téměř 3,5 roku. Po celou dobu, kdy nemovitosti nebyly pronajímány, musela hradit veškeré náklady, které by hradil jinak nájemník. Rapidně jí klesl pravidelný příjem. Dále musela vynaložit nemalé prostředky na to, aby si mohla zvolit zmocněnce. Celá situace ji způsobila i značné psychické a zdravotní problémy.

Po zrušení zajištění ze strany Městského soudu se obrátila na Ministerstvo spravedlnosti s žádostí o náhradu škody. Následně byla nucena se obrátit s žalobou na soud. Její žaloba byla zamítnuta. Nalézací i odvolací soud konstatoval, že má povinnost zajištění strpět a že veškerá rozhodnutí ve věci byla dle zákona, tudíž se nejednalo ani o nezákonné rozhodnutí, ani o špatný úřední postup. Navíc jí bylo vytýkáno, že původ majetku sdělila až před soudem, což není pravda, neboť byl původ majetku uveden OČTŘ již v samotném Usnesení o zajištění majetku a nebylo o něm jakýchkoliv pochyb.

Navíc byla po celou dobu řízení krácena její práva jakožto zúčastněné osoby. Skutečnost, že její majetek státní zástupce navrhoval zabrat, se dozvěděla před vynesením rozsudku ve věci (tedy 2 roky po podání obžaloby a návrhu na zabrání jejího majetku). OČTŘ ji ani neseznámili s obsahem spisu při ukončení vyšetřování. Neměla tedy možnost se účastnit jednání před soudem, klást otázky obžalovaným, svědkům, vyjadřovat se k provedeným důkazům atd. Tím jí byla zcela upřena její práva. Byla tedy nucena obrátit se na Ústavní soud, který je jedinou pojistkou proti nespravedlivým a protiústavním rozhodnutím obecných soudů.

Václav Budínský