V českých mediích se rozvinula zajímavá diskuse o uznávání právního vysokoškolského vzdělání dosaženého v zahraničí za vysokoškolské právní vzdělání dosažené na českých veřejných vysokých školách. Ať už je odborná úroveň této debaty jakákoliv, tak je velmi dobře, že se touto otázkou česká komunita zabývá. Ve své podstatě jde o diskusi, co je a co není právní vzdělání ve vztahu k národním právním systémům.
Trocha selského rozumu
Tato diskuse se navíc vztahuje k dosaženému stupni právního vzdělání současné ministryně spravedlnosti. Tím čistě právní otázka dostává i svůj rozměr morální. Zkusme si tento, řekněme modelový a zároveň velmi konkrétní případ rozebrat z hlediska „selského rozumu“, jenž je při zodpovězení právních otázek obvykle ten nejdůležitější.
Kontext, kontext, kontext
Asi nebude sporu o tom, že právo upravuje vztahy mezi lidmi. A protože za výkonem práva stojí státní moc, tak je samozřejmé, že například ve Francii se studenti na právnických fakultách seznamují především s francouzským národním právem. A naopak na českých právnických fakultách s národním právem českým.
I výuka mezinárodního práva veřejného v sobě nese stopy národního práva. Protože ne všechny mezinárodní smlouvy, které ratifikovala Francie, ratifikovala Česká republika a naopak. Stejně tak inkorporace evropského práva do národních právních systémů může probíhat v těchto dvou státech poněkud rozdílně.
Je tedy nabíledni, že student na francouzské právnické fakultě se učí něco podstatně jiného než student na české právnické fakultě. Je tomu samozřejmě dobře. Národní právní řád vždy reflektuje historický, sociální, ekonomický, politický a kulturní kontext, který utvářel předmětná vnitrostátní pravidla. Tedy vnitrostátní právní systém francouzský, a naopak vnitrostátní právní systém český. Kdo nedosáhl podrobné znalosti tohoto kontextu, tak lze těžko o něm tvrdit, že dosáhl podrobné znalosti toho kterého národního právního řádu. Tedy že se stal skutečným právníkem v tom, kterém státě.
Právníkem hlava nehlava
Ze shora uvedeného pohledu, a těžko si umím představit jiný, ten, kdo požaduje například po české univerzitě, aby uznala jím dosažené právní vzdělání na francouzských vysokých školách za zcela rovnocenné právnímu vzdělání, které poskytují české vysoké školy se, dle mého hlubokého přesvědčení, dopouští nepokory k právu jako takovému.
Buď mu vůbec nezáleží na úrovni svého právního vzdělání a sleduje pragmaticky toliko cíl uplatnit se na českém trhu práce v místech, kde je požadováno dokončené právnické vzdělání na českých veřejných vysokých školách. A to hlava nehlava. Anebo vůbec nepochopil, co je to právo. Samozřejmě obojí je špatně.
Rozdílové zkoušky
Univerzita, která provede „srovnání“ dosaženého právního vzdělání ve Francii onoho žadatele a označí je za „srovnatelné“ s dosažením právního vzdělaní na českých veřejných školách bez vykonání rozdílových zkoušek (např. z českých právních dějin, z českého občanského či trestního práva atd.) tímto žadatelem, neplní, dle mého pevného názoru, úlohu, která jí byla uložena českým právním řádem.
Odpovědnost daňových poplatníků
Je výlučně na českých daňových poplatnících, zda nadále budou ochotni hradit provoz takového systému českých veřejných vysokých škol, jenž umožňuje uznávat české vysokoškolské právní vzdělání lidem, kteří takového vzdělání prostě nedosáhli.
Je výlučně na českých daňových poplatnících, zda budou akceptovat jako ministra spravedlnosti osobu, která si buď neuvědomuje zcela základní atributy národního právního řádu, anebo tyto atributy vědomě ignoruje z důvodu svého individuálního zájmu.
