Část agendy státních notářství, kteráž byla justičním orgánem, v osmdesátých letech tvořila dodatečná projednání dědictví. Bývá tomu tak i dnes. Tehdy se však jednalo zejména o pozemky, hlavně o venkovskou ornou půdu neboli role. Pozemky nebyly odňaty, nýbrž zůstaly v rukou soukromých vlastníků. V podstatě měly právní povahu tzv. holého vlastnictví. Právně „přetíženy“ totiž byly, silnějším, právem družstevního užívání ze strany jednotných zemědělských družstev. Po politicky záměrném rozorání remízků v 50. letech bývalo mnohdy obtížné pozemky přesně určit. Nicméně o pozemkové vlastnictví, ač „přetížené“ jinak „pouhým“ družstevním užíváním, se jednalo. Soukromé vlastnictví stálo na chvostu vlastnické právní soustavy a požívalo menší právní ochrany. Nezapadalo totiž do politické ideje socialismu a kolektivismu.
Soukromé pozemkové vlastnictví orné půdy proto mělo v zásadě význam jen ve dvou případech. U dědění a prodeje, který se uplatňoval ve prospěch státu. Například při silničních stavbách, kdy stát měl zájem koupit pozemky v „zapomenutém“ soukromém vlastnictví. Vyvlastnění by sice bylo zásadně právně možné, ale politicky by bylo nežádoucí. Kupní cena však byla nízká. Stanovena byla administrativně, vyhláškou.
V úvahu by přicházel i třetí případ nakládání s pozemkem, zejména s polností, v soukromém vlastnictví. A to bylo darování státu. Jako státní notáři jsme obdrželi politický pokyn justiční správy doporučovat účastníkům dědických řízení, aby zděděnou zůstavenou polnost v soukromém vlastnictví hned darovali státu. Schválně jsem se o tom nikdy ani nezmínil. Každý, kdo by tak snad chtěl učinit, mohl se rozhodnout o své vůli i bez státního „ponoukání“. Nevím ani o případu, kdy by to někdo udělal. „Grunt je grunt“ za všech politických režimů. Počátkem 90. let, po převratu, se zpravidla ukázalo výhodné, že si lidé zachovali nástupnická vlastnictví polností i přes dobové „přetížení“ družstevním užíváním, které padlo.
Při dodatečném projednání dědictví se musí použít právo platné ke dni úmrtí zůstavitele. Občas se proto postupovalo podle československého občanského zákoníku z roku 1950, zrušeného roku 1964. Ojediněle i podle československého obecného zákoníku občanského, původně rakouského ABGB, z roku 1811, ve znění platném v době úmrtí zůstavitele. Mimochodem poslední zbytek převzatého rakouského ABGB, stále platného v Rakousku a Lichtenštejnsku, byl v Československu zrušen zákoníkem práce až roku 1965.
„Pomocníkem“ státních notářství v Osmdesátkách býval Československý spolek věřitelů. Sídlil v Praze v budově Federálního ministerstva financí, správy pro věci majetkové a devizové. Mezi břeclavským státním notářstvím a Československým spolkem věřitelů probíhala korespondence. Spolek pomáhal lidem při uplatňování peněžitých pohledávek znějících na cizí měnu a dědických práv československých občanů v cizině. Například u zůstaveného majetku, který se vyskytoval v cizině. Vyvíjel proto činnost v „zájmu společnosti“. Dnes bychom opět řekli, že sledoval veřejný zájem. V jádru tehdy stál státní zájem devizově-hospodářský. Československá koruna nebyla volně směnitelnou měnou a devizy, se kterými by mohl stát alespoň po nějakou dobu nakládat, bývaly nedostatečné. Spolková právní forma podle „buržoazního práva“ se socialistickému státu, poněkud licoměrně, hodila právě pro uplatnění v „kapitalistických zemích“ neovlivněných sovětským právem.
Československý spolek věřitelů už svým názvem obsahujícím „přežilou“ tzv. zbytkovou spolkovou právní formu vybočoval z převážně panujícího právního názvosloví. I z toho, co nás učili na právnické fakultě. Československý spolek věřitelů patřil mezi právně dožívající tzv. zbytkové spolky podle starého československého, převzatého rakouského, spolkového práva. Tzv. zbytkových spolků, kromě dávno zapomenutých a nečinných, nebylo v tu dobu mnoho. Výjimečně některé ze „starých“ spolků“ přežily dodnes, aniž by se během let přeměnily či zanikly. Přežilo také Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových, založené závětí mecenáše a architekta Josefa Hlávky z roku 1904. Českému vysokému učení technickému v Praze náležel jen vliv na správu nadání pro sociální účely studentské. Přežily i samostatné zbožné nadace podle kanonického práva. Některé právně nesprávné „opětovné registrace“ v 90. letech však přivodily statusové zmatky, „kdo je kdo“.
Do malé spolkové skupiny „přeživších“ patří například Klub Za starou Prahu, založený roku 1900, Kostnická jednota z roku 1905 nebo Spolek českých bibliofilů z roku 1908. Zachovaly si původní spolkovou právní osobnost, civilní status a právní formu až do května roku 1990. Následně pro ně začala platit zákonná fikce, podle níž byly považovány za „občanská sdružení“ podle československého zákona o sdružování občanů z roku 1990, aby ji v roce 2012 vystřídala nová fikce, spolková. Stalo se tak v záměrně obnoveném tradičním právním duchu.
Československý spolek věřitelů byl činný ještě počátkem 90. let. Narazil jsem na něj už jako advokát v jednom dědickém případu. V tvrdých 50. letech se mladí manželé snažili uprchnout z Československa, z „tábora pokroku a míru“, jak pravil zákon. Manželovi se to zdařilo, ale manželku zadržela Pohraniční stráž. Následně byla odsouzena za nedovolené opuštění republiky jako „kopečkářka“, jak se říkalo vězeňkyním, kterým se nepodařil útěk do ciziny. Takové případy jsou ztvárněny ve filmu Skřivánci na niti režiséra Jiřího Menzela podle Bohumila Hrabala. Film byl vyroben v roce 1969, ale do distribuce se dostal až roku 1990. O to více ale v 80. letech soukromě koloval mezi lidem na videokazetách. Nevadilo ani, že mnohé kopie z kopií byly dosti rozmazané.
Oba zmínění manželé se nikdy nerozvedli. Žili však zcela odděleně svými samostatnými životy. On v USA, ona v Československu. Manžel před svou smrtí v USA pořídil závěť. Jediným dědicem ustanovil svého amerického advokáta, jehož byl klientem. Prý uvedl, že jinak nikoho nemá. V Československu ale stále žila jeho manželka, které se útěk, někdy před čtyřiceti lety, nezdařil. Oba se spolu později nestýkali a ani o sobě nic nevěděli. Pozůstalá manželka se však podivila, že by manžel nebyl schopen najít její adresu. „Když mě našel Československý spolek věřitelů!“, vykřikla.
Je docela pravděpodobné, že Československý spolek věřitelů ukončil svou činnost zánikem Československa na konci roku 1992. Zrušeno tehdy bylo i Federální ministerstvo financí. Ostatně zanikla například i Asociace právníků České a Slovenské Federativní Republiky, poslední vydavatel v zahraničí žádaného časopisu Bulletin of Czechoslovak Law, vydávaného kromě angličtiny též ve francouzštině a ruštině. Nikdo v tom už nepokračoval „po česku“ ani „po slovensku“ a časopis zanikl jedenatřicátým ročníkem. Stejnojmenný anglicky vydávaný Bulletin of Czechoslovak Law, pramenící v Československu snad již z konce 20. let, jsem náhodně objevil v oxfordské Bodleian Library roku 1995.
Nahlédl jsem do tlusté knihy Pražské spolky, Soupisu pražských spolků na základě úřední evidence z let 1895–1990, která vyšla roku 1998. O Československém spolku věřitelů jsem v ní ale nic nenašel. O to více mě však překvapily veřejně dostupné poštovní záležitosti. V roce 1930 Ministerstvo pošt a telegrafů, jak plyne z veřejných sběratelských zdrojů, udělilo Československému spolku věřitelů souhlas s provozem výplatního stroje značky Francotyp, model B4. Spolek tak nemusel používat výplatní ani jiné poštovní známky.
Závěrem malé kouzlo nechtěného.
Referentka státního notářství v Břeclavi dostala pokyn od státního notáře, aby přes státní notářství oficiálně vyžádala dědické právo státu Utah, a to prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti. Snad únavou či nepozorností adresovala dopis Sboru nápravné výchovy. Náčelník Sboru nápravné výchovy suše odpověděl, že dědické právo státu Utah nemá a ani neví, proč by je měl mít.
Předpokládám, že Československý spolek věřitelů by si s tím dokázal poradit sám.
