„V pátek odpoledne bude porno“, spiklenecky na mě mrknul trestní soudce v roce 1984. Coby notářský čekatel jsem musel absolvovat povinné pracovní „kolečko“ na okresním a krajském soudě. Naštěstí v Brně, bez dojíždění do Břeclavi, kam jsem jinak patřil.
Vzal jsem to jako neobvyklé pozvání, které mě udivilo, a pln zvědavosti v pátek přišel do kanceláře Okresního soudu Brno-venkov. Soud sídlil v Brně na okružní Rooseveltově ulici ve starém, velkém, justičním paláci, tak trochu bludišti, z doby Rakouska-Uherska (dnes je tam sídlo krajského soudu). V justičním paláci v Osmdesátkách sídlily tři soudy, dvě státní notářství a Ústředí pro mezinárodněprávní ochranu mládeže. Palác pamatoval všechno, od sebevražd obžalovaných skokem z okna na dvůr, přes politická školení až po „kratochvíle“.
V pátek odpoledne býval „klid na práci“. Soudní funkcionáři se zpravidla vytratili na chaty, chalupy či na ryby. A tak se naskytl prostor pro uzavřené promítání předmětů doličných. Ovšem mimo úřední záznam nebo protokol.
Necudné kinematografické filmy a videokazety
V případě „justičního promítání“ v roce 1984 se jednalo o krátké zahraniční barevné pornografické filmy ve formátu 8 mm (Super8). Sex dospělých byl bez obalu. V „kapitalistické cizině“ byly filmy v tomto formátu obchodně určeny i k promítání na doma pomocí domácích filmových promítaček. Do Československa musely být filmy propašovány. Jejich obchodní i neobchodní dovoz byl zakázán podle generální klausule „neslučitelnosti“. Ostatně v některých zemích světa je tomu tak dodnes.
Videokazety, potřebující videopřehrávače, se u nás v roce 1984 ještě moc nerozšířily. Záhy však videokazety zcela vytlačily osmi milimetrové filmy i s promítačkami.
– Prvenství v Československu v první půli Osmdesátek, před rokem 1985, doznaly videokazety formátu Video 2000. Technicky odpovídaly prvnímu československému videorekordéru. Byl u nás montován koncernovým podnikem TESLA Bratislava, ovšem na základě licence nizozemského Philipsu. Roli sehrávala československá akciová společnost AVEX s nizozemskou účastí. O původní československý vývoj se nejednalo. Zmíněný videorekordér údajně stál neskutečně vysokých 27 000 Kčs. Sám jsem jej neměl a znal jsem jen jednoho člověka, který jej vlastnil. Systém Video 2000 byl ale zatlačen jinými systémy. První videorekordér, již v nadějném systému VHS, jsem koupil z druhé ruky jako použitý na inzerát roku 1985. Určen byl k veřejným diskotékovým produkcím na Favoritu (dnes Enter) u brněnského velodromu. Čas oponou trhnul… Ve videopůjčovně jsem byl naposledy asi v roce 2002. Dnes již zanikly. –
Mezi právní kuriozity patřily necudné osmi milimetrové filmy a videokazety zejména západoněmecké výroby, podloudně dovezené do Československa, kde byly svépomocně namluveny českým jednohlasým, většinou mužským, rychlodabingem ponechávajícím původní hlasy na pozadí. Základ spočíval v simultánním tlumočení. No, tlumočit moc nebylo co… Výsledek býval až směšný, každopádně bizarní.
„Socialistická morálka“ a „socialistická pracovní kázeň“ úpěly. Kvůli určitému obsahu osmi milimetrových filmů a později videokazet. A „morálka komunistická“ zůstávala jen matným přeludem, oparem, ve vzdálené budoucnosti. Všichni soudci zmíněného okresního soudu byli, shodou místních okolností, členy nebo kandidáty KSČ. Něco takového bývalo v soudnictví v Osmdesátkách neobvyklé. Na konci 80. let tomu bylo zhruba půl na půl. Některé výmluvy, jak se nestát kandidátem KSČ, bývaly docela kuriózní. Ovšem pochopitelné.
„Justiční promítání“ nebylo veřejnosti přístupné a filmy také nebyly uváděny do oběhu ani nebyly za tím účelem přechovávány. Přechovávány byly za úředním účelem trestně procesním.
Obžalovaným z řad „pracujícího lidu“ hrozilo, krajně vzato, až vězení za uvádění mravnost ohrožujícího filmu do oběhu nebo za učinění jej veřejnosti přístupným. Skutek spadal pod ohrožování mravnosti, které bylo trestným činem. Ohrozit mravnost lze i činem nestoudným. Pakliže by byl cíleně zaměřen na až nepřirozeně vybičovaný pohlavní pud. Československé socialistické trestní právo v Osmdesátkách a dříve v tomto ohledu nebylo až tak ničím světově a dobově neobvyklým. Nemluvě o ochraně nezletilých dětí, náchylných a zranitelných s možným přenesením do dospělosti bez ohledu na přirozený pohlavní vývoj a život. Zde by se, podobně jako dnes, mohlo jednat o trestné ohrožení výchovy mládeže vydáním dítěte nebezpečí zpustnutí umožněním mu vést nemravný život.
Československo se v Osmdesátkách i dříve odvolávalo na své mezinárodněprávní závazky založenému dvěma mnohostrannými mezinárodními smlouvami: Úmluvou o potírání rozšiřování necudných publikací z roku 1910 a Mezinárodní úmluvou o potlačování obchodu s necudnými publikacemi a jejich rozšiřování z roku 1923. Oběma úmluvami je ostatně vázáno i Česko.
„Socialistická morálka“ se v Osmdesátkách a dříve v mnohém nelišila od, jinak ideově odmítané, „buržoazní morálky“. Konec konců lidské pokrytectví se projevovalo všude a vždy. Potíž spočívala také v tom, že „socialističtí“ moralisté, podobně jako „buržoazní“, vesměs ulpívali na povrchu bezduchého formalismu. K vysvětlení skutečných nebezpečí sklonů až závislostí a nebezpečí náhražkového odklonu od přirozenosti pohlavního života se většinou příliš neměli. O to více se však zhlédli v autoritářsko-právním potlačování, čímž vyvolávali protitlak a zvýšený zájem, i jinak slušné, části veřejnosti.
Mezinárodněprávně necudné publikace představovaly – přičemž se tak děje dodnes –
pokušitelské nabídky, které obchodně těží ze slabého, nikoli hlubokého, tělesného studu skloubeného s nízkým, nikoli ušlechtilým, pohlavním pudem. Jelikož necudné publikace obchodně cílí na pohlavní pud, mohou mít potenciální vliv na nebezpečí, že přirozený pud přeroste v pudovou náruživost.
Ani v „socialistické společnosti“ však cudnost nežádala tělesnou, pohlavní, nedotčenost anebo odloučenost od přírody včetně lidské přirozenosti. Cudnost nese znak niterné hodnoty, ducha, při zachování lidské přirozenosti. Pojmově je cudnost právním a mravním pojmem pro vyšší vnitřní čistotu člověka. Tělesný stud pak vnějším měřítkem vnitřní hodnoty každé lidské bytosti. Obojí brání před nebezpečím nízkosti v podobě nemravného života. „Příležitost dělá zloděje“, říká se. Můžeme také právně mluvit o nestoudnosti se slabým tělesným studem, například při sociálně-právní ochraně dětí živících se prostitucí.
Ačkoli průběhem let, kultur, morálek a náboženství se měnívá obecná přijatelnost toho, co je nemravné, cudnost ducha zůstává stálicí jedinců. Proto si ji lze zachovat i v hrubě špatném společenském prostředí. Anebo ji o své vůli či pod cizím nátlakem nebo vlivem pokušení potlačit. Zhrubne i pocit tělesného studu. Cudná přirozenost pochopitelně nevylučuje lidskou pohlavnost ani pohlavní pudovost, dává jim však kvalitu a vyšší přesah. A to i při pohlavním uplatnění těla, které nelze bez újmy potlačovat jako ani kterýkoli jiný tělesný požadavek. Potíž necudných publikací spočívá v jejich umělém podněcování s vlivem na sebeovládání, navíc za cizím ziskem bez ohledu na skutečný prospěch.
Dovozně-distribuční cenzura tiskovin
„Tak už mi potřetí nepřišel National Geographic!“, rozčiloval se kamarád. „A to mám předplatné dávno zaplaceno strýcem z Chicaga.“ Světoznámý americký zeměpisný časopis, vydávaný od roku 1888, asi uveřejnil nějaké „neslučitelné myšlenky“ se zájmem československé společnosti. Stávalo se to někdy v časopiseckých editorialech anebo v nějakém kriticky hodnotícím jednotlivém příspěvku. Až v roce 2002 začala u nás vycházet česká mutace tohoto časopisu. Hned jsem si ji začal kupovat, přímo na stáncích.
O zákazu dovozu a rozšiřování nejen necudných, ale i jakýchkoli jiných, zahraničních časopisů a vůbec periodického tisku, tedy i zahraničních novin, včetně jednotlivých čísel v Osmdesátkách rozhodoval Federální úřad pro tisk a informace. Rozhodnutí mělo veřejnoprávní povahu předběžné dovozně-distribuční cenzury na základě zákona. Zpravidla se tak dělo z věcného podnětu Federálního ministerstva vnitra, odboru zahraničního tisku. A pod rouškou utajení zpravodajsky získaných poznatků. Transparentnost nebyla žádná. Soudní přezkum nepřipuštěn.
Jinou věcí bylo, zda by se dovozem a rozšiřováním kupříkladu časopisu zároveň naplnila skutková podstata například trestného činu ohrožování mravnosti, anebo nikoli. U dovozně-distribuční správní cenzury se totiž nejednalo o trestněprávní ochranu veřejného zájmu na mravnosti. Cenzurní účel byl obecnější tak, aby dovážené publikace, vyjadřující „neslučitelné“ myšlenky, nebylo možno v Československu vůbec číst ani vidět pro jejich nedostupnost.
U knih, hudebnin a jiných neperiodických publikací, domácích i zahraničních, vykonávalo státní správu i cenzurní povahy Ministerstvo kultury podle zákona o vydávání a rozšiřování knih, hudebnin a jiných neperiodických publikací z roku 1949. Cenzura zde ale byla právně skryta pod ministerským „řízením“ rozšiřování neperiodických publikací i zahraničního původu. Například exilových knížek a časopisů. I zde Ministerstvo kultury „řídilo“ distribuci z ciziny zpravidla z věcného podnětu Federálního ministerstva vnitra, odboru zahraniční literatury. Zákon z roku 1949 se však netýkal rozmnoženin kinematografických a fonografických, tedy ani gramofonových desek. V úvahu by u nich přicházelo použití jiného zákona z roku 1949, a to zákona o řízení výroby a distribuce v obou působnosti ministra informací a osvěty. Ochranný účel právní normy tu však spočíval ve sledování „jednotného hospodářského plánu“ zejména ve výrobě gramofonové a filmové.
Nemluvě o celní správě, pokud by se jednalo o obchodní či neobchodní dovozy zboží a o jeho propuštění do volného oběhu. Například o neobchodní dovoz gramofonových desek, časopisů nebo knih zakoupených na dovolené v „kapitalistické cizině“ či během zahraniční pracovní cesty.
Obava z propagace neslučitelných myšlenek
V roce 1985 československé celní právo doznalo změny. Zákazu dovozu do Československa dosud podléhaly, podle vyhlášky o neobchodních vývozech a dovozech z roku 1980, „věci, které propagují myšlenky, jež nejsou slučitelné se zájmy socialistické společnosti“. V podstatě se jednalo o nepřímou předběžnou myšlenkovou cenzuru prostřednictvím celního práva neboli o zásah státu do přirozené lidské svobody myšlení, která je objektivně nezbytná pro utváření si vlastního mínění, a tím i k osobnostního vývinu každé lidské bytosti.
Mezi věci „propagující“ neslučitelné myšlenky zpravidla patřily knihy náboženské či jakkoli světonázorově jiné, než byl „vědecký světový názor, marxismus-leninismus“, řečeno slovy československé Ústavy z roku 1960. Samozřejmě sem patřila i odlišná díla politická včetně socialistických nebo komunistických myšlenek politicky konkurenčních. Propagovat neslučitelné myšlenky bylo možno jejich vědomým uváděním ve všeobecnou známost, což by snad potenciálně hrozilo celním propuštěním knih a časopisů do oběhu v Československu. Elita nebyla bez obav. Vše se navíc mocensky odvíjelo od cizozemského, sovětského, vzoru.
„Hříšné myšlenky“ či neřesti obsažené například ve filmech pornografické povahy, na videokazetách či v západních obrázkových časopisech byly v celní praxi brány za neslučitelné se zájmem socialistické společnosti na ochraně mravnosti. Bez ohledu na to, zda by byl neobchodním dovozem spáchán trestný čin ohrožování mravnosti, vyžadující znak veřejnosti. S mravností se dílem prolínal dobrý vkus vylučující brak. Význam sehrával stupeň umělecko-estetické hodnoty například fotografického umění. Na jedné straně zpravidla stály akty jako umělecké fotografie, vydané kupříkladu v uměleckém časopise. Pohlavnost u nich nebyla přímo vyjádřena, ale jen uměleckým způsobem naznačena. Zdrženlivě byl ponechán divákův prostor k vlastnímu vnímání fotografického umění, zachycené hry světel a stínů. Umělecko-fotografické akty zpravidla nebývaly, podobně jako akty malířské, grafické nebo sochařské, sprosté. I tak se ale málokdy jednalo o umělecká zobrazení například vroucích splynutí ve snaze o výměnu proudů sil. Doba byla příliš přízemně materialistická.
Asi v letech 1968 až 1969 se na československém trhu objevily kapesní fotografické sady. Obsahovaly černobílé ženské akty. Prodávaly se na pouličních stáncích Poštovní novinové služby. Pamatuji si na jejich stánkový prodej naproti brněnskému hlavnímu vlakovému nádraží. Jako malí kluci jsme po nich pokukovali. Zda by nám je prodali, nevím. Beztak jsme na ně neměli peníze. Řešili jsme drahotu. Volání z telefonní budky totiž zdražilo z dvaceti pěti haléřů za hovor rovnou na padesát haléřů. Zdražení o sto procent bylo čárou přes dětský rozpočet.
Na druhé straně, státem obzvláště trestně postihované, se jednalo o tak vysokou míru necudnosti, že některé zahraniční necudné publikace měly jednoznačně pornografickou povahu. Bez ohledu na to, jakým způsobem byly nasnímány či jinak vyjádřeny. Pornografická povaha byla určena podstatnými znaky, prostými náznaků, a zpravidla i nízkou až pokleslou umělecko-estetickou hodnotou, pakliže bychom o ní vůbec mohli mluvit z hlediska právně objektivního vnímání krásy umění. Podstatný znak, stejně jako dnes, spočíval v zobrazení pohlavních orgánů přímo k pohlavním účelům. Zahraniční výrobce či vydavatel musel být podle všeho přinejmenším smířen či jinak srozuměn s tím, že běžné použití předmětu, dle jeho věcného určení, je objektivně způsobilé přivodit fyziologické děje v lidském těle pohlavního rázu či vzbudit touhu po pohlavním chování včetně možného pohlavního sebeukájení, což je právní výraz. A to nejen u nevyspělých dětí, u lidí osamocených, postižených, životně nešťastných apod. Touhu po lásce bychom zde ale nenaplnili, jen tělesně pudově zaměřený obchodní model za účelem zisku. Jedním z povahových znaků bylo a je specifické hlavní, pohlavně pudové, obchodní určení zboží neboli jeho výrobková vlastnost. Kupříkladu knižní publikace pohlavně výchovné byly v Osmdesátkách a dříve obsahově i celkovým pojetím a účelem jasně odlišitelné. Zejména nebyly sprosté, ač byly věcně poučné.
Zákaz dovozu věcí odporujících lidskosti z roku 1985
Změna v půlce Osmdesátek nastala tím, že dosavadní neurčitá, a zároveň státně nežádoucí, „propagace myšlenek“ zachycených dováženými věcmi, byla blíže věcně vymezena.
Zákazu dovozu tak od června 1985 nově podléhaly jen „věci, propagující válku a násilí, fašismus a nacismus, rasovou diskriminaci a věci, které odporují lidskosti“.
Otázkou je, nakolik se změnila již zavedená celní praxe. Vše se totiž politicky odehrávalo v „nerozborné“ ideově-politické jednotě. Pouze administrativně-právní nástroje, přímé nebo nepřímé, popř. i právní delikty byly různé. I právník proto musel počítat se značnou mírou nejistoty v praxi. A víceméně musel sledovat zásadní politické, hospodářské a právní změny směřování Sovětského svazu, zejména ve druhé polovině 80. let. Dříve či později se totiž podobně projevily v československém právu. Právník musel být stále na „stráži“.
Zmíněné filmy, videokazety a podobné věci – podle mezinárodního práva necudné předměty – byly, soudě podle běžné československé celní praxe, v roce 1985 nově podřazeny pod dovážené „věci odporující lidskosti“. Odpor lidskosti býval právně posuzován hlediskem „obecné nepřijatelnosti“ dovážené věci v místě a čase podle převažujícího stavu veřejné morálky. A ta byla hlásána v ideově-politicky zabarvené podobě „socialistické morálky“. Nehodny by byly „socialistického člověka“ ve smyslu „socialistické morálky“, která zde byla v částečné shodě s dávno u nás zavedenou morálkou náboženskou, byť politicky zatlačenou. Lidskost ovšem byla tvořena i všeobecně pojatou, v podstatě přirozenou, lidskou důstojností i bez zjevných zkreslení.
Proti státnímu zájmu na ochraně lidskosti v Osmdesátkách stály například publikace obsahově založené na detailně zobrazeném či popsaném pohlavním styku bez obalu, na komercionalizaci sexu, výstřednostech, pohlavním sebepoškozování, hrubě sprostém nadávání, hrubě samoúčelném násilí, na ponižování žen nebo jiném nelidském zacházení branném za neslušné, na zobrazování sexuálního otroctví, sexuálních únosů, sexuální turistiky, na sexuálním vykořisťování, svádění dětí (i předstíraných) k pohlavnímu styku nebo nemravnému životu či na jinak vyjádřené neúctě k člověku anebo naopak na úctě k prostituci či na klanění se kořistění z ní, na propagaci neřestného způsobu života apod. Spadalo sem, byť by jen nepřímé, podněcování ke spáchání činu povahy některého trestného činu hrubě narušujícího občanské soužití podle československého trestního zákona z roku 1961. Například zobrazováním soulože na veřejně přístupném místě, považovaném za nežádoucí nepřímé podněcování k trestnému činu výtržnictví po způsobu hrubé neslušnosti.
Proti československému státnímu zájmu na ochraně lidskosti v pohlavní oblasti po způsobu zákazu dovozu věcí tak stály necudné publikace hrubého zrna, které znázorňovaly jednoduché zápletky a děje, jež by při skutečném spáchání v životě mohly být zásadně trestné, pokud by se jednalo například i o současný trestní zákoník. Mám na mysli dnešní trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti či proti rodině a dětem. Ovšem v běžné celní praxi sem spadaly i „jemné“ necudné publikace, „soft i hard“ bez věcného rozdílu.
V létě 1985 jsem se zúčastnil autobusového poznávacího zájezdu Cestovní kanceláře mládeže do Jugoslávie a Řecka. Zajímalo mě proto, jaké dovážené věci by „odporovaly lidskosti“.
Povahově se mělo jednat o společensky škodlivý obsah, někdy až hrubě sprostý či jinak kalný, převážně komerčního rázu. Aniž by však všechny skutky s ním spojené musely být zákonem zakázány. Dnes se pro škodlivý, ačkoli zákonem nezakázaný, obsah používá anglický pojem „harmful content“. Znám je například z práva a praxe EU v prostředí velmi velkých platforem online.
Vnitrostátně jsme dnes jinde. Mám tím na mysli soudně trestné, úžeji a hodnotově jinak vymezené, šíření pornografie, navíc jen v případech skutkově zvláštních. Výraz mravnost ve významu veřejné mravnosti, mající své dobré, hluboké, a zároveň přirozené důvody, se z toho vytratil. Mravy zhrubly. S trestněprávní ochranou mravnosti počítáme u trestu zákazu pobytu. Dále u deliktů prostituce ohrožující mravní vývoj dětí, u ohrožování výchovy dítěte, pokud jde o jeho rozumový, citový nebo mravní vývoj, a v případě únosem ohroženého mravního vývoje uneseného dítěte nebo osoby stižené duševní poruchou.
Nejsme však v souladu s Mezinárodní úmluvou o potlačování obchodu s necudnými publikacemi a jich rozšiřování z roku 1923, aniž bychom ji vypověděli. Výčet trestuhodné činnosti podle úmluvy je totiž skutkově podstatně širší, nežli stanoví náš trestní zákoník. Podobně je u nás zúžen mezinárodněprávní pojem necudná publikace podle Úmluvy, kterak potírati rozšiřování necudných publikací z roku 1910. Ani tuto úmluvu jsme nevypověděli.
Z okruhu necudných publikací bývá dnes kladen právní důraz zejména na nebezpečné dětské jevy podle Opčního protokolu k Úmluvě o právech dítěte týkající se prodeje dětí, dětské prostituce a dětské pornografie z roku 2000 a podle Úmluvy Rady Evropy o ochraně dětí proti sexuálnímu vykořisťování a pohlavnímu zneužívání z roku 2007, jakož i dle zákonů k provedení směrnice EU o boji proti pohlavnímu zneužívání a pohlavnímu vykořisťování dětí a proti dětské pornografii z roku 2011.
Zejména v Devadesátkách, po nebývalém politickém a morálním uvolnění, se u nás rozvinulo pokušitelské nebezpečí náhražkovosti „porna“, odvádějící od skutečného pohlavního života a zároveň hrozící vznikem závislosti, jako na čemkoli jiném. Roli sehrávala i postupně snadná dostupnost legálního obsahu v sítích elektronických komunikací. Zvědavost a natěšenost na západní „zakázané ovoce“ z doby Osmdesátek a dříve byla dávno vystřídána jinými popudy a obchodními účely.
- Na doplnění „věci odporující lidskosti“ si uveďme současný příklad z průmyslových práv. Původně pramení z doby konce Československa, z roku 1992. Veřejná morálka v právní podobě zásad veřejné morálky má u nás dílčí význam u výluky ze získání užitně vzorové výsady. Užitnými vzory totiž nelze chránit technická řešení, která jsou v rozporu s „obecnými zájmy, zejména se zásadami lidskosti a veřejné morálky“.
U rozporu se „zásadami lidskosti“ si běžně představíme například nové technické řešení mučícího nástroje nebo nové technické řešení nelidského zacházení se zvířaty. Co však máme na mysli u právně objektivního rozporu techniky s veřejnou morálkou? I přes někdy neostré právně pojmové rozlišování, půjde kupříkladu o nové technické řešení eugenické praktiky, která by se kolektivisticky věnovala „kvalitě lidského materiálu“ sledujíc biologické a sociální zušlechtění lidstva. Některé praktiky tohoto druhu se u nás společensky vyskytovaly ne tak dávno. Dnes se důvodně pozastavujeme nad jejich nemorálností. Zásadám lidskosti by se příčilo i nové technické řešení „pásu cudnosti“. Povahu má až krutou. Uráží obyčejné lidské cítění a přirozenou důstojnost. –
Modelové a modelky versus herci a herečky
Někdejší modelové a modelky účinkující ve filmovém „justičním promítání“ v Brně v roce 1984 by se dnes možná chtěli stát „herci a herečkami“, pakliže by už nezemřeli. Obraz oboru se vychýlil. Inu, každý si hledí, aby získal pro sebe více práv, zejména majetkových. A herecká práva výkonných umělců obecně stojí za to. Jenže o zákonem chráněné umělecko-estetické výtvory, umělecké výkony herců, jakožto o výsledky tvůrčí činnosti se v těchto běžných případech zpravidla nejedná. Typicky mám na mysli dřívější krátké filmy a dnešní krátké videonahrávky. Dnes zejména v režimu zákona o službách platforem pro sdílení videonahrávek z roku 2022. To je okruh případů, kdy poskytovatel platformy nenese redakční odpovědnost za zákaznicky nahrané pořady či videonahrávky. Poměrně často, nikoli však vždy, amatérského původu i kvality.
Prosté tělesné úkony či tělesné dovednosti rázu fyziologického stojí mimo tvůrčí projevy hereckého umění. I přes možné režijní vedení, jednoduchý scénář, mrštnou kameru a střih či scénické nasvícení a hudební podkres. Podobně jako je tomu u filmových statistů chodících „sem a tam“ vyvolávajíce dojem davu na rušné ulici. I statisté jsou filmově vedeni, zpravidla pomocným režisérem pro davové scény. Ostatně dokumentární film či sportovní záznam se zcela obejde bez herců. Něco jiného by mohly být například kinematografické filmy běžného obsahu a druhu s jednotlivou scénou necudné povahy. Okolnosti jednotlivých právních případů a míry jejich povah se mohou různit. Ani rozumově rozpoznávací hranice nemusí být úplně ostrá.
Leda by se tu snad jednalo o artisty. Pro výkon artisty totiž dnes platí zákonná smyšlenka, že se jedná o umělecký výkon, aniž by to byla pravda. Stát si tím ve shodě s mezinárodním právem roku 2000 zjednodušil řešení právních sporů. Ale to by už byla „vyšší liga“ tělesné zdatnosti a nikoli již v Osmdesátkách.
Do osobních důvodů účinkujících lidí nám nic není. Nabízí se jen obecné otázky, zda by se jednalo o zálibu, sebe zahledění a sebe uplatnění až o prosazení či o způsob výdělku za každou cenu anebo o zvýrazněný povahový rys, třeba o stařeckou chlípnost, až, krajně vzato, o nadměrné sexuální nutkání jako neuvědomovanou medicínsky diagnostikovatelnou, avšak neléčenou, poruchu chování (Dg.52.7). Vyloučit nelze ani ojedinělou příležitost zkusmo, opojenost či „mladickou nerozvážnost“ s následnou změnou přesvědčení. „Nesuďme, abychom nebyli souzeni“.
Audiovizuální autorské dílo lze vytvořit i z jiných prvků, tzv. prostých, nežli by byly užité, zvlášť právně kvalifikované, umělecké výkony herců. Navíc herecké umění na úkor prostého umu či běžného lidského chování by zrovna v uvedeném žánru mohlo zmařit obchodní určení. Žánr svým záměrem spíše připomíná „služby směřující bezprostředně k uspokojování sexuálních potřeb“, jak zní jedna z dnešních živnostenských výluk.
Stranou nechme zvukově obrazové záznamy a jejich producenty i po domácku přes mobilní telefon. Majetková práva ke zvukově obrazovým záznamům nejsou právy tvůrčími. Sledují jejich pořízení z hlediska hospodářského. Obsahem záznamu čehokoli nemusí být žádný hraný děj, natož zápletka.
Přes jen omezenou trestní represi naše současné domácí zákonodárství zásadně dává ruce ryč od děl „pornografické povahy“. Podívejme se, krom veřejnoprávní úpravy reklamy nebo audiovizuálních mediálních služeb, například do zákona o audiovizi. Ve veřejném zájmu na veřejné morálce platí zákaz poskytnutí filmové pobídky ze Státního fondu kinematografie na výrobu audiovizuálního díla, které by bylo pornografické povahy, schvalovalo násilí nebo otevřeně uráželo lidskou důstojnost. Ve stejném veřejném zájmu nelze takovým dílům ani udělit koprodukční statut.
Oblastní evropské mezinárodní právo
U nás ratifikovaná a vyhlášená Úmluva Rady Evropy o ochraně dětí proti sexuálnímu vykořisťování a pohlavnímu zneužívání z roku 2007 je poněkud právně rozmělněna.
Čím? Tím, že signatářům umožňuje vznést určité výhrady u trestných činů týkajících se dětské pornografie. Rozuměno mezinárodněprávní výhrady ve prospěch její výroby a držení v určitých případech či podobách. Mezinárodní smlouva hovoří, pokud jde o možné výhrady, například o legální výrobě a držení pornografického materiálu založeného na výhradně simulovaných zobrazeních dítěte, například předstíraných dospělým, anebo sice na realistických znázorněních, avšak neexistujícího dítěte. Zřejmě proto, aby mohl být alespoň nějak chráněn zájem fanoušků či nemocných pedofilů. Přípustná je také výhrada dostupnosti prostřednictvím používání komunikačních a informačních technologií neboli výhrada zachování možné anonymity na síti elektronických komunikací. Výhrada zahrnuje i jistou míru „uživatelského pohodlí“ při „vyžití“. Některé státy si vyhradily neuplatňování úmluvy ve zvláštních případech, které tím vyloučily z trestněprávní ochrany dětí na svých územích.
Rada Evropy je poměrně ohleduplná na lidi trpící medicínsky diagnostikovatelnou a snad i léčitelnou poruchou sexuální preference jako je pedofilie coby jedna z poruch chování. Otázkou zůstává, zda tím Rada Evropy, mezinárodní organizace, právně objektivně přispívá k uvědomění si poruchy u jedinců a k rozvoji jejich ovládacích schopností. U prostého pohlavně pudového „vyžití“ se ale nejedná o žádnou medicínskou poruchu. Spíše půjde o osobní projev až nezdrženlivosti, o „kulturu přesycenosti“ nebo o špatnou vlastnost zhýralosti či o zvýrazněný, objektivně neblahý, povahový rys nebo sklon. Možné dějinné důvody kulturně-společenské nebo sociální nechme stranou.
V jistém směru ohleduplná je také směrnice EU o boji proti pohlavnímu zneužívání a pohlavnímu vykořisťování dětí a proti dětské pornografii z roku 2011.
– V Osmdesátkách procesně zajištěné filmy ohrožující mravnost, důležité pro trestní řízení, za trest propadly státu. Jak je státní orgány ničily, nevím. Možná se někdy někde „ztratily“ a třeba se opět vrátily do obchodního odbytu na československém „černém trhu“. Jednalo se o poměrně poptávané zboží, jehož výskyt byl u nás spíše vzácný. „Zakázané ovoce nejvíce chutná“.
Jistě, nikdo nejsme dokonalý. Máme své slabosti. A v roce 1984 tomu nebylo jinak. „Pod svícnem bývá tma“. Ale také „Káže vodu, pije víno“.
Foto autor
Prof. JUDr. Ivo Telec, CSc.
