V osmdesátkách ani v době kolem jsem z úspor nežil. Co jsem naspořil, to jsem většinou utratil. Zejména za zahraniční cesty, ale i za běžný, poněkud spotřební, způsob života. Naštěstí mi nikdo do žádného posudku nenapsal, že vyznávám „západní styl života“. V druhé půlce osmdesátek by to už snad ani nikdo nenapsal. „Západní styl života“ už tehdy vyznávala řada pisatelů posudků. Ani náklady na „tvůrčí práci“ v zábavním umění nebyly zanedbatelné. Nemalou výdajovou položku tvořily dobrovolně vynakládané „účelně vynaložené náklady na péči o druhé pohlaví“. Například náklady na „společné snídaně“. A pak žijte z úspor!

Směnárník

Jeden známý, řekl bych ilegální směnárník, mě v půlce osmdesátek požádal o právní radu. Řešil spoluvlastnické záležitosti. Znali jsme se ze světa zábavního umění. Aby řeč nestála, zeptal jsem se ho, co vlastně dělá, ačkoli jsem to věděl nebo tušil. „Žiju z úspor“, odpověděl stručně a jasně. Zprvu mě to trochu zarazilo. O obvyklou odpověď se vskutku nejednalo. Uvědomil jsem si, že i za „reálného socialismu“, jak se oné době politicky říkalo, bylo možné ledaco. Tedy i žít si, pokud možno, co nejvíce, svobodně podle svého. Ačkoli právní omezení tu byla. Někdy podstatná, jindy méně anebo řešitelná. V běžném světě, mimo „reálný socialismus“, byl a je směnárník odedávna uznávaným povoláním. Snad proto nemám v oblibě trochu hanlivé dobově slangové slovo „vekslák“. Používáním tohoto slova jako bychom přijali za svou „socialistickou“ zásadní nedovolenost soukromého podnikání. A potažmo potlačení soukromého vlastnictví.

„Veksláctví“ realisticky vystihla skladba a zejména hudební videoklip skupiny Natural z roku 1984. Skladba má název Já na to mám. Složil ji hudebník Jiří Hron na text Petra Kadlčka, zpěváka a také hudebníka. Singlová gramofonová nahrávka se stala diskotékovým hitem, ač byla česká. Videoklip následující rok vysílala Československá televize v pořadu Hitšaráda. Snad proto, že bouřliví aktéři jsou nakonec zadrženi Veřejnou bezpečností. Želízka jen klapají. Inu, „šťastný konec“. „… Já na to mám – tak si poskočím, tak si vyskočím…, přede mnou se holky klaněj, vždyť jim všechno zaplatím…, jenom vyjdu na ulici, odhánět je nestačím…, já na to mám – všechno zaplatím, všechno utratím…“ A to nemluvím o filmu Bony a klid z roku 1987.

Spořit stejně jako dědit, přenechávat byt do „dočasného užívání za úhradu“ nebo požívat pojistná plnění či se věnovat oficiálnímu sázení, aby si z toho člověk sám našetřil na, spíše skromné, živobytí, bylo samozřejmě možné. Právně rozhodné bylo, aby zdroj příjmů byl poctivý. Nešlo však o poctivost v obecném morálním smyslu, nýbrž o ideologicky zabarvenou poctivost v duchu přísné, takříkajíc státně řízené, „socialistické morálky“. Opakem by bylo sociální parazitování, které bylo nežádoucím jevem. A v jistých podobách jím je dodnes.

Smluvený úrok z peněžních půjček mezi občany směl činit nejvýše dvě procenta ročně. Stát tím bránil lichvě a nedovolenému podnikání. Dohoda o jiných majetkových výhodách nebyla platná. Zrušeno to bylo v Československu roku 1991, důsledně vzato až v Česku roku 1995.

V praxi státních orgánů, například v justici, panovala úřední zvyklost uvádět u dospělých lidí, kteří nebyli zaměstnáni ani nebyli důchodci, údaj „bez pracovního poměru“. Údaj sice pravdivý, ale právní realitu zkreslující a zároveň až stigmatizující potenciálním podezřením z příživnictví. A politicky to už vůbec „neznělo hezky“. Jeden můj známý, disc jockey ve svobodném povolání, vědom si možných potíží, uváděl, že je „kulturním pracovníkem“. Soudce, který ho vyslýchal jako svědka v trestní věci, neměl chuť to právně rozklíčit.

Ženy v domácnosti

Poctivě žily i „ženy v domácnosti“, což byl jazykově zavedený výraz a poměrně běžný jev. Majetkově jim k tomu sloužilo zejména bezpodílové spoluvlastnictví manželů, pokud chod domácnosti utáhli jen z manželových příjmů. Ospravedlnění postavení ženy v domácnosti sledovalo osobní péči o domácnost i bez nezletilých dětí. V případě osobní péče o malé děti v domácnosti bylo postavení „žen v domácnosti“ právně ideově posíleno. Proti tomu nelze rozumně nic namítat. Ba, právě naopak. Kolektivistické nadšení některých lidí z počátku 50. let, které se vyznačovalo „nejlepším zájmem dítěte“ na jeho raném odložení do jeslí za každou cenu, už vyprchalo.

Dodejme, že „socialistické“ československé právo výslovně používalo výrazy „ženy pracující v domácnosti“ nebo „žena z domácnosti“. Takové ženy dokonce měly svého druhu lepší právní postavení. Týkalo se povolení poskytování některých služeb.

V zásadě by ženou v domácnosti mohla být i družka, navíc osoba blízká, žijící v nesezdaném soužití, anebo například dcera. Nesměla by se však nechat vydržovat. A zároveň nevyhýbat poctivé práci. Roli by sehrávalo přispívání na domácnost, které mohlo mít povahu právě osobních výkonů a věcných plnění při běžném chodu domácnosti. Nemuselo se jednat o plnění peněžité. Stačilo chodit na nákupy.

Všeobecná pracovní povinnost zavedená v Československu roku 1945, přesněji již roku 1939 za tzv. protektorátu, byla v roce 1958 zrušena. Ostatně spočívala „jen“ ve zvláštním případě přidělení k výkonu prací, jejichž „neodkladné provedení vyžadovaly důležité zájmy veřejné“.

Píseň práce

Příživnictví bylo trestné. Prostředky k obživě by však musely být opatřovány nekalým způsobem. Mezi nekalé způsoby výslovně patřilo „soustavné vyhýbání se poctivé práci a dávání se někým vydržovat“. Žití z úspor, z dědictví nebo ze, státem regulovaných, výnosů z vlastního majetku bylo poctivé. Nikoli nekalé. Ačkoli ideově-politicky nebylo až tak žádoucí.

Politický „kult práce“ byl vystižen, krom jiného, oslavnou Písní práce, rakouskou Das Lied der Arbeit, z roku 1867. Obecně vzato text písně je vcelku „normální“. Přiměřená, nenucená, práce je vskutku lidskou přirozeností potřebnou k vývinu osobnosti. Práce však může mít různou podobu včetně podnikání na vlastní odpovědnost. Nemusí se jednat pouze o činnost, která je závislá na jiné osobě. A tu již nastával právní problém s většinou nedovoleným podnikáním. Podstatně právně prolomeno to bylo až koncem 80. let. Pro udržení politického režimu komunistů se tak stalo již pozdě. „Bojový svazek“, ústavně řečeno, se „historicky“ zpozdil.

Spekulace byla trestným činem u většího rozsahu předmětů spotřeby nebo u předmětu větší hodnoty. Spekulace však byla již přečinem proti zájmům socialistického hospodářství, pokud se jednalo o „předměty potřeby“. Poněkud lichá byla domněnka, že trestní represí lze nahradit chybějící, lidmi běžně žádané „nedostatkové“ spotřební zboží, když jeho potenciální nedostatek byl již „zakódován“ ve velikášském administrativně-direktivním řízení společnosti. Jinou záležitostí byly předměty sběratelského určení, například poštovní známky nebo staré mince.

Právník musel být schopen rozlišit, jaký skutkový děj byl „jen“ politicky nevhodný a jakou měrou, avšak právně možný, a co již bylo právně zakázané. Oba společenské řádu, politický a právní, se sice poměrně často sbíhaly, ale byly ve své podstatě samostatné a na sobě nezávislé. Podobně se to mělo s řádem morálním. Koneckonců to platí dodnes. Jen řád náboženský byl záměrně odstaven stranou. Důvod spočíval v ústavněprávním vyzdvižení „vědeckého ateismu“, jenž byl vlastní „vědeckému světovému názoru, marxismu-leninismu“, řečeny slovy československé Ústavy z roku 1960.

Nekalost prostituce a dnešek

Ojediněle může dojít k „love story“ mezi prostitutkou a klientem, tak jako v americkém romantickém filmu Pretty Woman, plném známých písní, z roku 1990. Ojediněle, ano…, lidé jsou různí a „šablony“ nesedí. A také se mění společenské poměry a postavení zejména žen v nich. Nahlédněme na věc z právní stránky.

Československo v roce 1958 přistoupilo k mnohostranné mezinárodní Úmluvě o potlačování a zrušení obchodu s lidmi a využívání prostituce druhých a k Závěrečnému aktu z roku 1950. Ve Sbírce zákonů však vyhlášeny nebyly. Ratifikovány rovněž ne. Uvedená úmluva založila mezinárodněprávní závazek, a to i Československa a pozdějšího Česka, změnit nebo zrušit všechna regulační opatření jako je zvláštní registrace osob provozujících prostituci nebo z provozování podezřelých a podobně. Mezinárodní právo bere prostituci, jakož i „zlo, které ji doprovází“ v podobě obchodování s lidmi za účelem prostituce, za neslučitelné s důstojností a ctí lidské bytosti a za skutky ohrožující blaho jednotlivce, rodiny a pospolitosti.

Prostituce, ženská i mužská, bývala z osmdesátkách i dříve za socialismu brána za nekalý způsob opatřování si prostředků k obživě. Obzvláště, když se jednalo o soustavnou tzv. řemeslnou prostituci, jak ji nazýval zákon z roku 1922. Proto bylo nabízení a provozování prostituce spíše skryté a místně ohraničení. Dělo se tak i proto, aby prostituce nebudila veřejné pohoršení. Vyjma nočních podniků zaměřených na cizince nebo starší lidi jsem se při zábavním provozu v osmdesátých letech s prostitucí snad ani nesetkal. Jistou výjimkou byla jedna studentka práva.

Prostituce, byť pradávná, neodpovídala vyšší „socialistické morálce“. Proto měla být vymýcena. Žádná materiální bída, která by snad v krajní nouzi někoho u nás dohnala k prostituci, v zásadě nepanovala anebo se z ní bylo možné vymanit. Prostituce, spjatá s lidskými povahami, tělesným pudem, lačností peněz a chlípností, byla brána za sociálně patologický jev. Jistý zákaznický zájem o ni však byl. Obzvláště cizinecký a hotelový, spojený s valutami z „kapitalistických států“, či v některých převážně „mužských“ oblastech země. Mezinárodní právo hovoří o „vyhovění chlípnosti“. Stín tak padá i na zákazníka.

Zřizování a udržování nevěstinců bylo v Československu zakázáno a trestáno jakožto zvláštní pojmový znak či způsob kuplířství podle trestního zákona, a to již od roku 1922. Stalo se tak zákonem o potírání pohlavních nemocí z roku 1922, ve kterém byl zvláštní znak obsažen. Zbytková část zákona, krom jiného právě o nevěstincích, byla zrušena o sto let později, roku 2023 jako překonaná. Trestné v současnosti zůstává kuplířství, jak je vymezeno mezi trestnými činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti.

Prostituce je dnes trestná, pakliže naplní lokalizační znaky skutkové podstaty prostituce ohrožující mravní vývoj dětí. Zacílení na ochranu dětí je zřejmé již ze sociálně-právní ochrany dětí. Ta podle zákona směřuje též na děti, které vedou zahálčivý nebo nemravný život včetně živení se prostitucí. Trestnost takzvaných doprovodných činů, jež sociálně-patologicky patří do prostituční scény, nechme stranou. Ačkoli mohou být závažné a nelidsky kruté, nemusí k nim docházet.

Obce mohou podle obecního zřízení podřadit nabízení nebo provozování prostituce pod činnosti v rozporu s dobrými mravy. A tak ji pod hrozbou přestupku místně nebo časově omezit až zakázat na některých veřejných prostranstvích. Podobně může učinit hlavní město Praha. Dobrým mravům, jak je vnímá podstatná část slušné společnosti v místě a čase, se příčí oboustranné sexuální kšeftování kdykoli a kdekoli, v jakémkoli veřejném prostoru, včetně možného obchodního obtěžování. Aniž by musel být spáchán trestný čin prostituce ohrožující mravní vývoj dětí. Vyplývá to již z vysoce osobní povahy úplatné úsluhy, která souvisí s morálním charakterem a vlastní ctí dotyčných lidí a bývá projevem spíše nedůstojného lidského chování. Obvykle mívá co do činění se zvýrazněnými povahovými rysy jako je chlípnost, známá mezinárodnímu právu, nestoudnost a lačnost po penězích či jiných pomíjivých materiálních statcích. Stranou ponechme nadměrné sexuální nutkání. Patří mezi diagnostikovatelné a potenciálně léčitelné poruchy chování podle Mezinárodní statistické klasifikace nemocí a přidružených problémů (MKN-10). Předpokladem je vlastní uvědomění si, že jde o poruchu. Žádostivost nad vší míru se míjí normálním pohlavním životem. Okolnosti nouze nechme stranou.

Stejně jako dříve, tedy i v osmdesátkách, se u prostituce zpravidla jedná o osobní úsluhu, stojící mimo právní zavázanost dotyčných osob. Neboli o liberalitu vně soukromého práva. Tím pádem zásadně není a nebyla ani dříve na pořadu dne právní otázka platnosti právního jednání, dříve „právního úkonu“, protože se o nic takového vůbec nejedná. Alespoň nikoli zpravidla či obvykle. Představa, že by do „právní hry“ o dobré mravy potenciálně vstoupil soudní exekutor zpravidla každého odradí od oboustranného projevení vůle se vzájemně právně zavazovat. A navíc řešit právní ochranu spotřebitele podle občanského zákoníku a jiných předpisů. Státy, které by to ojediněle měly jinak, nechme stranou.

Způsobení újmy na zdraví nakažením nemocí či jinak zůstává věcí deliktního práva jako jiné protiprávní činy. Tak tomu bývalo i dříve bez ohledu na osobu škůdce.

Veřejnoprávní otázky daňové, zdravotně a sociálně pojistné se dnes řídí úpravou jako u jiných nezávislých povolání mimo živnosti. Živnostenská výluka se vztahuje na „nabízení nebo poskytování služeb směřujících bezprostředně k uspokojování sexuálních potřeb“. Prostituce patří právně povahově patří mezi svobodná povolání, tedy mimo živnostenská a jiná oprávnění.

Právně rozhodná je soustavnost, anebo příležitostnost. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu z roku 2025 (čj. 22 Afs 24/2025-48) podléhají příjmy z výkonu dobrovolné, nenucené, prostituce zdanění daní z příjmů fyzických osob. Jak jinak, jedná-li se o zdroj příjmu po právu, který není daňově osvobozen. Výnosem z trestné činnosti, řídím se trestním právem, by byl leda příjem z prostituce ohrožující mravní vývoj dětí anebo věc z takového příjmu pořízená.

Bezúspěšné návrhy prostitučního práva

Můžeme si na okraj říci něco zákonodárného ze současnosti? Ano, alespoň pro malé právní srovnání.

V letech 2004 a 2005 vláda navrhla vypovědět zmiňovanou mezinárodní smlouvu i se závěrečným aktem z roku 1950. Souhlas Parlamentu však nezískala. Návrh na vypovězení souvisel s vládním návrhem zákona o regulaci prostituce z roku 2005. Mezinárodní právo totiž regulaci ani jiná podobná opatření nepřipouští. Vláda chtěla svázat prostituci se zvláštním veřejnoprávním, mimo živnostenským, oprávněním. Zároveň chtěla obnovit nevěstince na základě zvláštního povolení. Dlužno dodat, že vláda vycházela z dílčího nepochopení právního stavu, pokud jde o zdanění a platby povinného pojistného. O rok později vláda vzala návrh tzv. prostitučního zákona zpět. Zákonodárně politicky padnul i doprovodný tzv. změnový zákon.

Další, podobný, návrh prostitučního zákona podalo roku 2014 Zastupitelstvo hlavního města Prahy. Pražský návrh obsahoval „některá ustanovení o smlouvě o poskytování sexuálních služeb“. Odměna směla být jen v penězích. Tedy, žádné kožichy ani prsteny. telefony. Hlavní město Praha chtělo lidem dovolit, že smlouva směla být uzavřena v jakékoli formě. Jako by tomu tak nebylo samo sebou. Ochrana spotřebitelských práv měla být vyloučena. Povahově by se zpravidla jednalo o smlouvu příkazního typu bez odpovědnosti za výsledek jen ve snaze o jeho dosažení. Podobně jako v péči o zdraví. Pražský návrh však nebyl do konce volebního období projednán. Oba návrhy prostitučního práva byly světově naprosto ojedinělé. Přinesly by společenský zlom. Pro veřejnou správu včetně podchycení cizích prostitutů a prostitutek sice výhodný, pro veřejnou morálku nikoli. „Ctěné“ zákaznictvo, v praxi nezřídka přiopilé až opilé, by zůstalo nedotčeno.

Potíž zůstává, co do ochrany veřejného zdraví. Prostituce totiž svou povahou fakticky patří mezi činnosti epidemiologicky závažné, aniž by tak ale zákon výslovně stanovil. Na rozdíl například od masérství či služeb rekondičních a regeneračních nebo jiného pěstění lidského těla.

Liší se v něčem podstatném dnešní prostituční scéna od let osmdesátých a předcházejících?

Odpověď by byla mnohovrstevná. Změnil se celý způsob života. Sex se nemalou měrou „virtualizoval“. Vyberme jen to, že poslední dobou se fakticky zformovalo mimo živnostenské svobodné povolání „sexuální asistence“. Určeno je lidem se zdravotním postižením. O sociální nebo zdravotní službu se nejedná a v úředních soustavách povolání a kvalifikací zohledněno není. „Sexuální asistence“ zcela podléhá soukromé samoregulaci. Rys „dobrodějné“ prostituce za úplatu však nese. Věcná náplň ale může být podstatně širší anebo jiná, například zdravotně výchovná.

Nevím, jak kdo, ale u prostituce cítím neosobní chlad bez lidského citu. Jen tělesně pudově podmíněný, lidsky odcizený, peněžní kalkul „mrtvého rozumu“. A někdy i drogová závislost a vykořisťování. Případy krajní nouze anebo „love story“ typu „červené knihovny“, stejně jako medicínské poruchy chování, nechme stranou. „Každý svého štěstí strůjcem“.

Poptávka po nebožtících

Po odbočení do tajů prostitučního práva se vraťme zpět do ryzích osmdesátek bez časových přesahů.

V notářské praxi v osmdesátých letech jsem se setkal se zájmy některých podnikavců o „nebožtíky“. Ne, nejednalo se o žádný „americký horor“ nahraný na videokazetách kolujících mezi lidmi ani o obchodování s lidskými orgány. Podstata byla jiná. Spočívala v „praní špinavých peněz“. Dělo se tak po způsobu vnášení cizích, ilegálně získaných, nemalých peněžních hotovostí do zůstaveného majetku „nějakého“ zemřelého člověka. Množství řízení o dědictví bývalo zastavováno pro nemajetnost nebo majetek nepatrné hodnoty. Tu a tam se však majetek některého zůstavitele ke dni jeho smrti „zázračně“ podstatně rozhojnil. Tvrdilo se, že se jedná o celoživotní úspory těžce pracujícího šetrného zůstavitele, které měl doma porůznu schovány. Stačilo se jen domluvit s dědicem, nejlépe, když byl jediným dědicem, který z toho získal „provizi“. Plus nahrazení nákladů na notářský poplatek z dědictví. Měl povahu daně.

Dědic jako vlastník nabyté hotovosti ji následně půjčil „jinému občanovi“. Tak nějak na věčnou oplátku. A bylo „vypráno“. Legendy kolem toho bývaly barvité. Tvrzení určená státním orgánům musela být jasná, stručná a srozumitelná, a tím pádem alespoň na oko věrohodná. Někomu se občas podařilo peníze „vyprat“ přes několik nebožtíků, bohatých ke dni smrti. Jak se poměrně často „vynášejí“ věci z pozůstalosti, tak se tam tehdy zase „vnášely“. Alespoň v některých případech, které nebývaly běžné, ale vyskytovaly se v určitých kruzích z řad „pracujícího lidu“.

Buďme vděčni, že žijeme v jiných časech. I když také mají své „nebožtíky“ a ještě větší měrou. Naše vlastnosti se nezměnily.

Žití podle svého na vlastní nebezpečí

Dnešní občanský zákoník u ochrany osobnosti praví, že „Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého“. Důvod spočívá v uznávání jedinečnosti každé lidské osobnosti. Bez ohledu na to, zda a nakolik je naše rozhodnutí dobré, nebo špatné, bezpečné, anebo nebezpečné. Učíme se i z vlastních chyb, omylů a slepých cest. Nikdo nejsme povolán k morálnímu posuzování až odsuzování bližních.

Stát podmínil soukromoprávní princip svobody tak, že brát se o své štěstí můžeme jen způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu jiným.

Jinak řečeno, vlastní svoboda a odpovědnost vůči bližním.

Autorem je Prof. JUDr. Ivo Telec, CSc.